Jonathan Clerk - část první

            Zazvonil budík. Moc dobře věděl, že musí do práce, ale dal by býval cokoliv za to, aby mohl ještě zůstat v posteli. „Notak, Johnny, vstávej,“ říkal si pro sebe. Věděl moc dobře proč má vstát. V dnešní době je pozice bankovního úředníka natolik výhodná, že stojí za to si ji udržet.
„Fajn, už jdu.“ Pomalu vstal z postele a promnul si oči. „Chce to kafe,“ řekl si svérázně, vstal, a obul si papuče. Postavil na kávu a pomalu směřoval ke své vyžehlené košili, když v tom se za ním ozvaly tlumené zvuky. „Nazdar, Felixi,“ řekl ke svému kocourovi, který se právě probudil.
„Taky se ti tak nechce vstávat? Nojo, já vim,“ pronášel, zatímco sypal konzervu do misky. V bytě se plynule začalo ozývat pískání. „Sakra, to kafe!“ vykřikl a utíkal ke sporáku. Otočil knoflíkem a pískot ustal. Zalil si kávu a opět směřoval ke košili. „Tak.“ Vzal košili do ruky, opatrně s ní zaklepal a začal se opatrně strojit. Svrchní tři knoflíky nechal zatím rozepnuté. Bylo 7:45 ráno. Venku byla ještě pořád tma. Vzal si i kalhoty a ponožky. Poté, co vypil kávu a nasnídal se, si šel vyčistit zuby. Kocour zrovna obcházel sedačku a chystal se jít zase spát. „Už zase? Chtěl bych mít tvůj život,“ pronesl sarkastickým tónem. „Válet se, to jo, ale jít do práce a taky něco vydělat? Ani náhodou co? Co bych po tobě taky chtěl, vždyť jsi jen bílá chlupatá koule, hm?“ vyčítal kocourovi jeho lenost, zatímco si zavazoval kravatu. Když si nasadil i sako, podíval se naposledy na hodinky. „Čtvrt na devět. O půle začínám,“ řekl.
„Snad to stihnu včas. Hlídej, Felixi, zatím ahoj!“ zakřičel do bytu, zatímco odcházel.

            „Zdravím, Johnny!“ pozdravil vrátný. „Ahoj Chade,“ řekl Jonathan. Prošel okolo vrátnice a šel si píchnout. Vytáhl kartu, a přiložil ji k terminálu. „Access Granted,“ objevilo se na displeji terminálu. Prošel kolem automatu na kávu a pozdravil pár svých kolegů. Šel si sednout do své kóje. Zapnul počítač. Furt dokola, říkal si v duchu.

            Jonathan byl dobrý zaměstnanec. Vycházel se svými kolegy, šéfem, několikrát byl dokonce zvolen zaměstnancem měsíce. Práce byla sice jednotvárná, nicméně ji Jonathan odváděl na jedničku. Občas si vzal i práci přesčas, stejně neměl co dělat, když na něj doma nečekal nikdo, kromě jeho kocoura.

            Zrovna vyřizoval poštu, když k němu přišel jeho šéf. „Dobré ráno, Jonathane,“ řekl. „Dobré ráno, pane Andersi,“ odpověděl Jonathan. „Co pro Vás mohu udělat?“
„Mohl bys mi odfaxovat tyhle papíry?“ řekl, a podal mu desky s papíry. „Číslo je v deskách.“
„Dobře, pane Andersi,“ řekl Jonathan. „Pane Andersi?“ zeptal se ještě. „Ano, Jonathane?“
„Mohl bych dnes skončit o něco dříve? Nějak se necítím ve své kůži, asi bych si potřeboval trochu odpočinout.“
„Jistě, Jonathane, stačí, když vyřídíš dnešní poštu a odešleš ten fax,“ odpověděl šéf.
„Moc vám děkuji, pane.“

            Jonathan rychle vyřídil zbylých pár e-mailů a odfaxoval několik papírů. Celkem mu to zabralo necelou hodinu, takže si zkrátil práci o pěkné čtyři hodiny. Skutečně mu nebylo nejlíp. Bolela ho hlava a dostával třesavku. Rychle spěchal domů a doufal, že to přejde, když se trochu prospí.

„Ahoj Felixi, takhle brzo jsi mě nečekal, co?“ zavolal Jonathan na kocoura, který spal a příchod svého pána ho ani trochu nerozhodil. „Máš pravdu, taky jdu spát. Není mi dobře, víš? Jasně že ne, vždyť jsi kocour, jak bys mohl něco vědět, viď.“
            Převlékl se, vzal si na sebe župan a šel do ložnice. Zavřel dveře a šel spát.

„Vítám tě tu, Jonathane. Nebo ti mám říkat Johnny?“
„Kdo... Kdo jste?“
„Vždyť to víš, Johnny. Ty víš, kdo já jsem.“
„Nemám nejmenší tušení,“ řekl Jonathan, ale podvědomě věděl, kdo je ona zvláštní postava.
„Já jsem mrtvý?“ zeptal se zmateně.
„I kdepak, Johnny,“ odpověděl muž. „Zvu si sem spoustu lidí. Lidí, jako jsi ty. Nikdo z nich není mrtvý, prostě jsem si tě vybral. Chtěl bych ti něco sdělit.“
„O co jde?“
„Zeptej se sám sebe, Jonathane. Existuje na světě někdo, kdo zemřel, a ty sis přál, aby se vrátil?“
„Ne pane, nikoho takového nemám.“
„Zajímavé, přesto se zkus zamyslet,“ řekl Bůh. „Dám ti chvíli na rozmyšlenou.“
„Ne pane, skutečně nikdo takový není. Žiju už patnáct let sám, rodiče zemřeli, když mi bylo patnáct. Nicméně přivést zpět pouze jednoho z nich, to bych nechtěl. Byla by to těžká volba. A nikdo jiný mě nenapadá“
„Dobře, Jonathane, jak myslíš. I přes to ti tu schopnost dám, kdybys náhodou někdy změnil názor.“
„Ale - proč zrovna já?“
„Protože jsem si tě vybral. Vybral jsem si tě jako svého prostředníka. Teď je na tobě jak s tím naložíš. Jen bych ti chtěl -“

            Najednou se ozvaly zvuky škrábání na dveře. Jonathan se prudce zvedl z postele, srdce mu bušilo. „Felixi, co to zase vyvádíš?“ Kocour se patrně vzbudil a vzápětí zjistil, že nedostal nažrat.
„No jo, už jdu,“ řekl rozespale Jonathan. Vstal z postele a šel nakrmit kocoura.

            Na ten sen tak nějak zapomněl, možná z úleku nad škrábavým zvukem, který ho probudil. Poté, co nakrmil kocoura šel k televizi a pustil si National Geographic. Zrovna dávali nějaký dokument o ledňáčcích. „Krásní to ptáci,“ řekl si Jonathan pro sebe. Kocour neříkal nic. Zase spal.