Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seOstrov kanibalů
Autor
Klea
Únavou jsem nevnímala kroky svých nohou, které mě vedly neznámo kam. Postel, spánek, to byly jediné myšlenky, které mi probíhaly v hlavě. Jedna bota zuta, druhá hned po ní. S roztaženma rukama jsem padala do černého prostoru neznámo kam. Jen po paměti jsem tipovala místa, kde se měla nacházet má postel.
Pomalu jsem otevřela oči. Nad hlavou mi zářilo tisíce hvězd a nádherný měsíc v úplňku. Pod svým tělem jsem cítila jemný, teplý písek a mým uším doléhaly zvuky vln tříštících se o skály. Posadila jsem se a rozhlédla se po krajině zalité měšíčním světlem. Písečnou pláž lemovaly keře, travnatý porost a palmy, které se měnily v neproniknutelný prales.
Kde to jsem a jak jsem se sem dostala?
To byly myšlenky, které se mi honily hlavou.
"Haló, je tady někdo?"volala jsem, ale nikdo mi neodpovídal.
Chvíli jsem pozorovala malé vlnky, které ladně klouzaly po mokrém písku a poté se opět vracly zpět. Pozorovala jsem vlny nějakou chvíli, než jsem se rozhodla zjistit, kde vlastně jsem. Pomalu jsem se postavila na nohy a z riflových kraťasů a nátělníku jsem oprášila zrnka písku. Jan pár metrů od místa, kde jsem nyní stála, začínala hustá temná džuntle. Stála jsem na jejím okraji a jen jediný pouhý krok mě dělil od vstupu do toho temného a mně neznámého prostředí. Náhle jen pár mětrů ode mně vyběhli z džungle dva muži oděni do červeno-černých bridských uniforem a běželi přímo k oceánu. Rychle, ale co nejtišeji jsem proskočila keřem a schovala se za něj. Z bezpečného úkrytu jsem pozorovala dění na pláži.
Jako stíny vynořené z hlubin země z temné noci vystoupila skupina snědých mužů oděných jen v bederních rouškách a jejich hrudě i tváře byly pomalovány bílými symboly. V rukou pevně svírali oštěpy, pronásledovali a postupně chytali utíkající muže, dokud i poslední z nich nebyl polapen a svázán. Poté zmizeli v temné džungli a jejich kroky směřovaly neznámo kam. Neměla jsem však touhu to znát, osud zajatých mužů jsem si dokázala představit. Měla jsem ale jiné starosti, mé tělo spalovalakrutá krutá žízeň, a proto jsem začala pátrat po pitné vodě. Procházela jsem houštinami a vysokými travnatým porostem. Nad hlavou mi prolétávali sovy a netopýři, houštinami se nesl kvikot divokých prasat. Krom hlasů zvěře se k mým uším nesl i jiný velmi známý zvuk, zvuk tekoucí vody. Přidaůa jsem do kroku tím směrem a brzy jsem narazila asi na metr široký potok. Klekla jsem na písčitý břeh a dlaněmi jsem nabírala tekoucí vodu a přikládala ji k ústům. Když jsem konečně uhasila žízeň, vyrazila jsem na průzkum ostrova. Úplněk osvětloval místa, kudy vedly mé kroky. Občas jsem zahlédla některého z nočních lovců - hady, sovy, menší kočkovité šelmy a jejich kořisti v nelítostivé hře na život a na smrt, v které jen ti silnější a rychlejší mohli prožít další den.
Ale jakou šanci tady mám já? Ani nevím, kde jsem, jak jsem se sem dostala, s čím nebo s kým se tady ještě můžu setkat?
Na dlouhém stvolu visícího z palmy banánovníku se v několika kruhových řadách houpaly ve větru zralé bánány. Neodolala jsem pokušiní a jeden z plodů jsem utrhla. Slabé lupnutí, které oddělilo plod od stvolu mi připadalo neuvěřitelně hlasité. Pátravým zrakem jsem zkoumala místo po místu v mém okolí.Zjištěmé,že jsem v těchto místech jediným člověkem mě uklidnil. Posadila jsem se pod babánosvníka opřela se o jeho kmen. Nikým nerušena jsem si vychutnávala klid teplého večera. Noční nebe zářilo světlem tisíce hvězd a mezi nimi se vyjímal kulatý měsíc. Seděla jsem a snila o tom, jak nádherné musí být toto místo za bílého dne se všemi rozkvetlými pestře zbarvenými květinami, poletujícím motýli, ptáky a dalšími denními tvory. Ze zamišlení mě vytrhlo chvějící se listí a mužské hlasy, mluvící řečí, které jsem nerozuměla. Na nic jsem nečekala a rozběhla jsem se k vedlešímu mohutnému kmeni a přitiskla se k němu tak, aby mě nebylo vidět. Jen velmi opatrně jsem nakukovala přes okraj stromu, abych viděla procházející průvod. Se zatajeným dechm jsem čekala, až zmizí v husté džundli daleko ode mně. Konečně zavládlo ticho. Opustila jsem bezpečí svého úkrytu a oprášila zaprášené kalhoty. Když jsem se opět napřímila samým zděšením a překvapením jsem zůstala zkameněle stát na svém místě. Proti mě stál jeden z domorodců s oštěpem v ruce. Poslední opozdilec, který se mírným poklusem snažil dohonit ostatní členy skupiny.
Byl setkáním stejně překvapen jako já!
Notnou chvíli jsme jen bez hnutí stáli a jeen druhého si pozorně prohlíželi. Byl to muž střední, silnější postavy s krátkými černými kudrnatými vlasy a temně hnědýma očima, které si mě nedůvěřivě prohlížely. Jeho ruka pevně svírala oštěp. Nebylo na co déle čekat. Mé nohy se daly do střemhlavého běhu mezi stromy a hustým porostem, avšak muž běžel hned za mnou. Jako divoká šelma přeskakoval kameny, keře a spadené stromy a jeho vzdálenost ode mně byla stále kratší a kratší. Opět se džungle rozestoupila a já stanula u řeky. Přebrodila jsem se vodou, která mi sahala až nad kolena a jejíž proud a kamenité dno mi ztěžovali cestu. Na druhém břehu mě nemile překvapil kluzký bahnitý břeh, na němž se mi rozjely nohy a jak dlouhá, tak široká jsem do něj upadla obličejem napřed. Vynořila jsem obličej z hnědého mazlavého bláta a hřbety prstů utřela oči. Párkrát jsem s nimi zamrkala a začala se zvedat ze země. Na druhém straně zašustilo listí a na břehu řeky stál můj pronásledovatel. Rychlými pohyby jsem se zvedala ze země a utíkala dá. Letmým pohledem přes rameno jsem zahlédla, jak zavěšen na dlouhé liáně bez nejmenších potíží stanul na druhém břehu. A jeho kroky opět pronásledovaly ty mé. Muž se odrázil jako šelma od země. v letu uchopil má ramena a silou mně strhl k zemi.
Dřív než jsem se vzpamatovala, utítila jsem mužovu nohu na svých zádech a silnou liánou mi za zády svazoval ruce. Prudkými pohyby jsem se snažila vymanit z jeho sevření, avšak měl více síly nežli já. Když byl hotov, zvedl mě za země a donutil kráčet před ním až k jejich posvátnému místu. Houf divoce debatujících kanibalů ztichl a rozestoupil se, jakmile jsme se k nim blížili. Muži mne neustále měřili svými pohledy. Snad to bylo poprvé, co spatřili bílou ženu. I já si pozorně prohlížela své věznitele i místo jejich posvátných obřadů. Zastavili jsme se u vysokého silného stromu stojícího asi deset metrů od obdélníkového oltáře a jen metr za ním byla ze skály vytesána hlava jejich boha, kterou uctívali lidskými oběťmi. Kousek od oltáře jeden z domorodců připravoval hranici na podpal. Dva kameny o sebe ve zkušených rukou nařážely a odskakující jiskry zapálily obětní oheň. Silný plamen prosvětlil temnou noc a muži koem něj v kruhu tančili rituální tanec se sekerami v rukou, kterými kolem sebe máchli a zpívali.
Byla to zajímavá podívaná!
Věděla jsem ale, že brzy příjde další část rituálu, ale o její zhlédnutí jsem moc nestála. A měla jsem pravdu!
Muži přestali zpívat i tančit, utvořený kruh se změnil do písmene U a vzniklým průchodem byl přiveden dvěma muži první ze zajatců. Vysokému muži z celé uniformy zbyly pouze špinavé černé kalhoty košile. O svůj červený kabát přišel zřejmě v boji nebo při útěku. Byl vysoké štíhlé postavi s černými krátkými vlasy. Mohl mít něco přes třiceta a zřejmě měl za sebou dlouhou vojenskou kariéru. Nedal na sobě znát své pocity, jeho kamenná tvář nejevila známky strachu ani nenávisti. Snad byl smířen s osudem, který ho čekal. Dva domorodci ho položili na obětní oltář a třetí z mužů mu přiloži na krk dřevěnou palici ve tvaru Y, muž zaklonil hlavu a zřejmě chtě zavřít oči, když mně spatřil. Naše oči se střetnuly anic jiného jako by už nevnímal. I já se upřeně dívala do jeho hnědých očí a věřila, že mu tím pomůžu v nejtěžším a zřejmě nejhorším okamžiku jeho života.Domorodci začali v rychlém rytmu bubnovat na bubny, muž stojící nad vojákem napřáhl sekeru nad hlavu a tak zůstal nehybně stát, dokud muži sedící za bubny bubnovali.
Bubny utichly!
Pro muže stojícího nad obětí to bylo znamení. Rychlím a přesným seknutím oddělil mužovu hlavu od zbytku těla a ta z oltáře skutálela na písčitou zem. Stříkající krev zbarvila těla těch, kteří stáli nejblíže. S odpoerm jsem odvrátila hlavu a zavřela oči.
Když jsem znovu napřímila hlavu a otevřela oči, stál muž, který mně zajal přede mnou. CHvíli se na mne díval a poté položil svouji levou, mohutnou, snědě opálenou ruku na mé pravé rameno. Pokrčil prsty nehty se mi zarýval do kůže.
S výkřikem jsem procitla opět ve své posteli a můj milovaný čtyřnohý psí přítel se zarýval drápy do mé levé paže a vynucoval si mou pozornost. Posadila jsem se a Tramp vyskočil na postel za mnou a dožadoval se mazlení a veškeré mé pozornosti. A já mu ji nemohla upřít, neboť díky němu jsem se vzbudila t toho děsivého kanibalského snu.
3 názory
Hned od začátku se mi zdá divné, že by o ní ti domrodci nevěděli. Měl(a) bys ji v úvodu nějak "schovat", aby tahle nesrovnalost nebyla tak do očí bijící. Dost překlepů (i pravopisných chyb) -- přečteš a uvidíš je. Dalo se čekat dorozumění mezi národy, dala se čekat i erotika, už se bojím, že mě závěr nasere nebo dokonce zhnusí... ale neštěstí to byl jen sen.
slunceblunce
30. 11. 2015careful to řekla za mě :)
No, nebylo to vyloženě strašný...jen probuzení je jedno z nějvětších klišé... tady je dojkonce už u začátku naznačeno, že jde nejspíš o sen, takže to čtenář ani moc neprožívá... je tam hodně překlepů a taky dost hrubek... popisy postav jsou taky takové lehce směšné...třeba snědá opálená ruka domorodce... ono úplně stačí vědět, že to jsou nějací černoši a jejich snědé oči, vlasy a zbytky těl nemusí být co chvilku popisovány... bridské uniformy mě taky rozbily... navíc ty co jsou popsány...to je hradní stráž, ne? Tam havarovala královna?. možná občas lepší nepopisovat:D...a pak banánovník...nevím, jestli ten divokej má zrovna ty plody, na které jsme zvyklí:D... pokud není divoký, pak ho tam zas musel někdo vysadit... a celá ta poprava je jak z Modrý laguny... takže bacha na překlepy, klišoidní, a nelogické záležitosti a zbytečný popisy... jinak se to zas tak špatně nečetlo.