Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajemný hlas
13. 12. 2015
1
2
221
Autor
Akinaz
Jednou v zimě v opravdu hodně mrazivý den se Anička Popílková rozhodla jít poprvé sama přes celé město ke svému nejlepšímu kamarádovi Tomáškovi Kudrnkovi. Na tom by nebylo nic neobvyklého, byl klidný víkendový den a od rodičů to měla povolené. Však už jí tam maminka doprovázela pěkně dlouho. Bylo na čase, aby se Anička trošku osamostatnila.
Když se Anička dooblékla vypadala jako pěkně macatý koblížek. Na sobě měla hned několik vrstev od roláku přes svetr až po péřovou bundu. Okolo krku měla omotanou strakatou šálu, na hlavě naražený kulich s bambulí a na nohou obuté sněhule. Byla připravená.
Venku svítilo sluníčko a jemně poletoval sníh a všude kolem byl napadaný prašan. Při každém Aniččině kroku se ozvalo libozvučné PRÁSK a ona si ho užívala jak se patří. Hned před domem stáli Tonda s Fandou a koulovali se. Chtěli Aničku do své bitvy vtáhnout, ale ona na ně teď neměla čas. Tomášek na ní čekal a tak měla naspěch. Mrštila po nich jednu kouli a utíkala směrem k náměstí. Bylo krátce před Vánoci a všude panovala dobrá nálada. Trhy běžely v plném proudu, kolemjdoucí dospělí popíjeli svařák nebo punč a tímto davem se Anička právě prodírala.
„Hurá, povedlo se,“ ulevila si, když se dostala k přechodu. Rozhlédla se na obě strany, jak jí to maminka naučila, ale žádné auto nejelo. Přešla.
Věděla, že jí ještě čeká kus cesty, vykročila tedy rázně a s písničkou na rtech: ,,Vánoce, Vánoce přicházejí...“
„To je mi ale pěkná písnička,“ ozvalo se jakoby šeptem za Aničkou. Zprudka sebou trhla, ale kde nic tu nic. Ještě několikrát se vyděšeně otočila kolem dokola, aby se ujistila, že jí nic nepronásleduje a pak vyšla dál, už ale bez písničky.
„Proč nezpíváš, jsi moc šikovná,“ ozvalo se znovu odnikud.
„Haló, kdo jste a kde jste?“ vykřikovala Anička do prázdna. Nikoho však neviděla. A protože jí ten hlas vážně děsil, rozhodla se vzít to zkratkou přes alej plnou stromů. Co si neuvědomila bylo, že v této malebné lehce omšelé aleji stojí ještě omšelejší dům. Došlo jí to až, když před ním zůstala stát. Něco jí nutilo se na něj neustále dívat a nejít dál. Jako by jí lapily neviditelné pařáty a pevně jí svíraly kolem celého těla.
Zaskřípaly dveře a z nich vyběhla napůl vypelichaná kočka, která se okamžitě přidala k ostatním napůl vypelichaným kočkám a kocourům, kterých tu bylo nevídaně moc.
„Pojď dál, však na tebe už čekám,“ ozval se zase ten tajemný hlas.
Anička se ani nehnula.
„Povídám pojď dál,“ zopakoval hlas netrpělivěji.
Anička stále stála jako přikovaná.
„Tak dělej, koukej naklusat dovnitř, než si pro tebe přijdu,“ vyhrožovalo to něco, co Anička neuměla identifikovat.
„Dobře, jak chceš,“ pronesl nakonec hlas a neviditelné spáry začaly pomalinku Aničku táhnout ke dveřím. Jak se tak přibližovala a dům se zvětšoval, stával se stále děsivějším. A ona nemohla nic. Nemohla se pohnout, nemohla křičet ani utéct.
Ve chvíli, kdy jí neviditelné pařáty dotáhly ke dveřím, se ty dveře rozlétly dokořán a tam byla tma. Anička nic neviděla, jen byla vyděšená k smrti. Tmy se totiž od malička hrozně bála a do teď usínala při rozsvícené lampičce.
Spáry si však nedaly říct a strachu nedbaly. Začaly jí táhnout dovnitř domu. Táhly jí dlouhou úzkou temnou chodbou s mnoha dveřmi a kolem nebylo slyšet nic, jen to proklaté mňoukání.
Na konci chodby se otevřely dveře a v nich svítila svíčka. Spáry jí dotáhly dovnitř a posadily do připraveného křesla. V tu chvíli Aničku uvěznily skutečné pařáty. Byly to pásy, které jí obepínaly zrovna tak jako ty neviditelné, které jí sem dovlekly. A ač byla v místnosti jen jedna svíčka Anička viděla, že se v koutě cosi hnulo. Byla to osoba.
„Kdo jste?“ zeptala se. Už zase měla hlas.
Osoba neodpovídala.
„Zazpívej!“ Přikázal ten známý hlas. Anička nevěděla zda patří té osobě v koutě, ale děsil jí.
„Tak zpívej!“ Zuřil.
„Vánoce, vánoce přicházejí...“ Začala tedy Anička svou písničku.
„Krásný hlas, možná, že ty jsi ta pravá... Mám tu krásný text písně, zkus ji zazpívat,“ požádal ji hlas.
Osoba v koutě se ani nehnula.
Aničce na klíně přistál text s notami, které znala z hodin hry na flétnu. Pozorně si ho přečetla a začala: „Tma ve světlo se mění, svůj hlas i život v sázku dávám. Můj život se teď změní, ztratím se do neznáma. Ty žít budeš, ty mnou se staneš, pokud jsem ta pravá. Já pak skončím čtyřnohá a lehce oškubaná.“
Jen to dozpívala polil jí studený pot. Doufala, že text je jen improvizace, aby předvedla zda má talent či ne. Byl však mnohem víc.
Osoba v koutě se začala svíjet a bílé světlo nad ní se do ní snažilo vstoupit. Anička se snažila křičet, ale nemohla. Její hlas byl pryč.
Pásy ovinuté kolem jejího těla povolily a neznámé neviditelné síly jí táhly znovu tou temnou tmavou chodbou. Křičela a svíjela se, nikdo však nic neslyšel. Její vzdechy a steny byly pryč. Byly ničím. Stejně tak jako ona.
Vpravo s otevřely dveře, Aničku to do nich vtáhlo a připoutalo ke stolu. Děs v jejích očích byl patrný. Nad ní se zjevilo zelené světlo, které připomínalo ohnivý plamen a neznámé ruce jí sundaly rukavice, boty a čepici. Následoval sled událostí prolínající se s jejími neslyšnými prosbami o pomoc. Zmizely jí vlasy, nehty a to příšerné zelené světlo se přibližovalo, až do ní vstoupilo úplně.
Zaúpěla a vyběhla ven z toho zpropadeného domu.
Rozhlédla se kolem sebe. Dům jí připadal větší než před tím a když se podívala k ulici zarazila se. Viděla obraz sebe samé jak na ni mrká.
Otočila se a hledala. Nevěděla co. Nakonec došla k zamrzlé louži, která nebyla pokrytá sněhem.
Podívala se a uviděla se.
Vykřikla s hrůzou v očích, ale její křiky nikoho nezajímaly, protože se stala jednou z těch napůl vypelichaných koček a to něco, co jí sem přitáhlo se chystalo v jejím těle strávit zbytek kdysi jejího života.
2 názory
Zvláštní konec, říkám si, ale mám pravidlo, že pokud souvisle dočtu, (což zde proběhlo) komentuji.
Z počátku z toho vane taková dětská prostota, ale od odstavce zmiňujícího ten neznámý hlas mám dojem, že půjde o jakýsi hororový příběh. Má to celkem spád, nezabíhá to k žádným hnusným či drastickým podrobnostem, a ač je pro mne tenhle nečekaný konec spíš zklamáním, musím uznat, že jako prvoplánivý horor je to celkem dobré čtení. Kde že stojí ten dům, říkám si spolu s nápadem Aničku adoptovat ke svým třem stávajícím šelmičkám (To zas byly v noci zpěvy :-) ) Tip.
Hm... je to takový nic moc... chybí tomu atmosféra, dost se tam opakuje třeba být, popisy jsou takové divné...zelené světlo které připomínalo ohnivý plamen... to je imho dost mimózní..jaký jiný plamen asi může být než ohnivý::D..kdyby připomínalo jen plameny tak ještě, ale těch divných popisů, nebo takových různých spojení dost nahraně tam je mnoho třeba:
...alej plná stromů...to by jeden nečekal:D... popis koulovačky, jejího oblečení i dění ve městě je taková divná vata, aby to bylo delší... působí to prostě dost naivně...samotný nápad není úplně zlý, ale chtělo by to napsat úplně jinak...
.. pak je jasné, co se jí stane, když zpívá tu písničku, takže závěr vůbec nepřekvapí..
...a je špatně ji/jí