Kanárek

Když bylo Jackie šest, hrozně si přála kanárka. Už od batolete měla problémy s dýcháním a celkově to dítě bylo chudé, s popelavě bílou kůží. Radili jsme se s manželem s doktory, u kterých jsme byli jako doma, jestli je vhodné, aby při své dýchavičnosti měla doma opeřence, ale protože její problém byl charakteru chronického a neměl příčiny v alergii, nakonec svého mazlíčka dostala.

Kanárkova klec byla postavena na okno do zahrady a před přímým slunečním zářením byla chráněna vysokým stromem, který zastiňoval celou jižní část domu.  Ptáček byl zprvu vyjukaný, poskakoval po kleci v maniakálním tempu a každé zašustění mu rozbušilo srdíčko tak, že to bylo až viditelné.

Nepátrali jsme nijak po příčině dceřina náhlého rozmaru, na to jsme byli oba příliš zaměstnaní. Dvě děti, z toho jedno churavé a jedno chystající se opustit domov nadobro a práce kolem domu a polí, mě donutily zůstat doma, zatímco manžel s východem slunce nasedal do dodávky či traktoru a vracel se někdy i pozdě v noci. Po pár dnech nám začalo být divné, že si Jackie neustále prozpěvuje Růžový svět a její záměr brzy nám došel – snažila se kanárka tu melodii naučit.

Ani po pár týdnech se kanárkovi zpívat nechtělo a už jsme to nemohli přičítat zvykání si na nový domov. Manžel se po cestě z pole zastavil u známého veterináře, který mu při parném letním dni s pivem v ruce, položil obligátní otázku, zdali máme samičku nebo samečka. Inu, můj muž je povahy prosté, tudíž mu odpověděl po svém – ptákovi nikde nic nepřečnívá, pokud vím, a na to sme se v tom obchodě fakt neptali. Prostě jsme si vzali toho, co vypadal, že nechcípne už po cestě v autě.
Lékař se zasmál a odpověděl, že pokud máme samičku, tak ta zpívat nebude, protože to je výsadou kanárčích samců.

Když mi to večer vyprávěl, povzdechla jsem si a nevěděla, jak to Jackie říct. Ta ve svém snažení nepolevila, ačkoliv jí zpívání způsobovalo záchvaty kašle. Snažila jsem se jí to vymluvit bez toho, abych musela odhalit pravdu o schopnostech jejího mazlíčka. Brzy jsem našla způsob, jak se vyvarovat přílišné námaze jejích chatrných plic – přenesla jsem náš gramofon do jejího pokoje, kde si onu desku přehrávala tak často, že jsem měla poct, že pokud jehla neprovrtá díru skrz vinyl, do mého mozku určitě.

Dvanáctého listopadu jsme se s manželem vydali do města, oslavit naše výročí. Letos se nám dařilo, sklizni i dobytku se vedlo, Jackie se dýchání ustálilo a syna vzali na postgraduál, sice ve vedlejším státě, ale tři hodiny cesty od domova. Venku sice hustě pršelo, ale my jsme měli překrásný večer a vraceli se loudavým tempem za zvuku Billie Holiday a stěračů.

Když jsme přijeli k domu, vyběhla moje matka, celá uplakaná, že Jackie je ve špitále. Ta slova mi málem prorazila hruď. Prý si poté, co malou uložila, šla lehnout a probudil ji pravidelným rytmus vrzání dveří. Myslela, že zapomněla zamknout, ale ke své hrůze našla na dvoře promočenou Jackie, které hledala svého kanárka.

Odnesla ji domů, převlékla do suchého oblečení, ale malá měla tělíčko v jednou ohni a lapala po dechu. Doktor přijel během hodiny a hned si ji vzal s sebou, protože byl s jejím stavem obeznámen. Jeli jsme hned do nemocnice, kde jsme s kratšími přestávkami trávili celý týden. Jackie měla zápal plic.

V sobotu jsem seděla sama doma, manžel doháněl zameškanou práci, u dcery byla moje matka, která mě přes mé protesty poslala domů – Jackie pohled na tebe nepomůže, vypadáš hůř, než ona.
Pila jsem svou asi šestou kávu toho dne, když do kuchyně vlétl kanárek. Jeho plachost dokázala Jackie zaplašit, a ačkoliv nezpíval, byl tak krotký, že mi sedl na rameno. Když jsem se Jackie před pár dny, kdy horečka ustoupila a udělalo se jí trochu lépe, zeptala, proč ho pustila z klece, řekla mi, že když už nemůže zpívat, zaslouží si svobodu. Pak se ale rozpršelo, tak se ho vydala hledat, protože se bála, že by se mohl nachladit a umřít.

Kanárka nejspíš cesta za dobrodružstvím zmohla, protože lehce poskakoval po stole a hledal něco k snědku. Dala jsem mu trochu prosa a pak si ho vzala do rukou.

Malá se na něj vždycky ptala, když za ní někdo přišel. Pokaždé dostala tu stejnou odpověď – Ten už je v Africe, holčičko – a ta ji naplňovala zvláštním klidem. Když jsem od ní dnes odcházela, řekla mi – Doufám, že se už nevrátí. Možná je někde, kde může zpívat, když mu to u nás nejde.

Dívala jsem se nepřítomně z okna a po chvíli jsem povolila stisk. Potom jsem vstala od stolu a šla do kůlny.

Najít nějakou krabici, aby kanárek mohl zpívat.