Borová klnutí

Borová klnutí
do smrkových perutí,
lipové vůně ctnost,
březové tůně host.

Jedlová tajemství
v bukovém hájemství,
javoru sladký mok,
dubový dřevotok.

Znáš, lásko, znáš ten spěch
ven z města na oddech,
kdy nechceš slyšet víc
než vlčí vytí na měsíc.

Zde správně jsi, kde máš být,
když přijde na tebe ten cit.
Není jen vábení povrchní,
slyšet jak borů a bučin šelest zní.

Světa běh se změní vůní
vřesových a kapraď tůní.
Jsou nenápadné a vůbec se nemění,
pokoj klidem, klid něhou odmění.

Cesta lesa je způsob nazírání a žití,
je to druh odvahy, poznání, bytí,
nestačí jen „děkuji - prosím“ za jídlo a pití,
po smyslu volá, i když není zrovna krytí!

Vřesová mámení,
vrbová vábení,
růžová trnutí,
borová klnutí.

Až dojdeš k rozcestí,
kéž se ti poštěstí
pravdy hlas rozpoznat,
správným směrem se dát.