Pokorné doznání koloběhu beznaděje

Škrtám všechna zbytečná slova, co jsem kdy napsal

a píšu nová zbytečná slova, znova a znova a znova,

abych se naplnil, úkol svůj splnil, lidství své dovršil a zjistil,

co zmršil jsem a co nezmršil.

 

Plno hravě zbytečného bytí,

zde jsem, rytíř prasklých krunýřů,

šlechtic marných próz,

já nemám už žádné, prosím, krytí.

 

Zde stojím: já, tuláčisko prokvětlé,

dejte mi přečíst

alespoň sloku poezie poměklé,

hej, ty čekálisto na příští,

lepší, hezčí a úpěšnější.

 

Zdalipak odfrk´ sis´,

když už víš, že nejspíš

vše lepší, hezčí a úspěšnější,

je, kámo,

jak známo,

za námo...

He he,

za náma, vole...

---