Zelená travička

Nepíše se o ní v novinách,

dokonce ani v románech,

jakoby nebyla v dějinách,

tím, co nám vpravdě dává dech.

 

To jen poeti hraví,

občas, když slova loví,

zmínku, spíš skromnou, spraví,

co mezi řádky se schová.

 

Neb není zmýlená, chtivá,

nepoctivá ani vyvýšená,

spíš trpěna, želena,

pálena nebo ničena.

 

Nežádá být ctěná,

krášlená ani chválená,

Jen prostě zmíněná,

travička zelená.

 

Natolik je základní,

až k přehlédnutí nutí,

a přitom bychom bez ní,

neudělali žádné hnutí,

 

děje pnutí, citu vzdutí,

neřkuli snad rozhodnutí.

Vždyť co je v troskách sutí

prvního žití vplutí?

 

Ach, má milá, rozmilá,

co tajná v tobě prasíla,

zlatem nemůž´ být vážena,

travičko, milá má, zelená.

 

Už v počátku, při tvorbě světa

zazněla významná věta:

„Ať se všechno zelená“

Zde travička už naše skryta.

 

A tak když bourá se dům

nebo staví nové bydlení,

na zbořeništi či staveništi

vždy začne rašit život čistý:

 

Travička zelená,

co je naše potěšení,

travička zelená,

co je naše peřina.

---