Lišky

Lišky si nejdříve myslely, že někdo zapálil les. O malou chvíli později si ale všimly, že odrazy jejich vlastní srsti vysílají ozvěny do kůr stromů a ty je posílají zase dál. Tehdy byl východ slunce příliš intenzivní, než aby se dalo rozlišit, jestli začíná očistec pro ty, kteří se nechtějí probudit, nebo apokalypsa pro ty, kteří chtějí spát.

 

Byla bych ráda, kdyby se mohl každý rozhodnout.
Přemýšlela jsem o tom, když jsem se brodila špinavým, uschlým, ale i přesto trochu navlhlým listím. Necítila jsem rozdíl. Nevěděla jsem, jestli jdu nebo stojím, ale možná jsem přece jen šla, protože jsem viděla pohyb. Ten svůj ne, ale aspoň náznak toho okolního. Ani to mi stejně nemohlo dát žádnou jistotu. Jen stromy. Stromy, ty se hýbaly a bylo to tak dobře.
Šla jsem jednu chvíli se zkamenělýma nohama, tvrdýma jako beton, a druhou chvíli vláčnýma jako cukrová vata. Každý krok mě prosil o zastávku. Bála jsem se ale, že pokud bych zastavila, mé nohy by zarostly do země a nebyla bych schopna se víc pohnout, nebo něco podobného.
Někdo na mě pískal. Někdo mě volal. Chtěla jsem, aby mě někdo volal. Šla jsem za ním, ale ve skutečnosti jsem se vracela zpátky. Nebo ten někdo se spíš vzdaloval. Měla jsem po ruce jen své vlastní prsty. Chtěla jsem ho chytit, škrábnout ho dlouhými špinavými nehty, protože jsem potřebovala cítit něco hmotného, když už jsem nevěřila, že vůbec jdu. 



Vycítily změnu. Celou dobu ležely na zemi, napnuté jako provaz v luku, s pohledem ostrým jako slovo nenávisti. Sval za svalem, kost za kostí, se pomalu zvedly. Chtěly jít za okraj. 
Vyrazily.



 
Lusklo to.
Ohlédla jsem se a spatřila svého oponenta. Ve vzdálenosti ode mně asi 10 metrů se opíral o jediný uschlý strom v okolí. Všechny ostatní stromy byly plně korunované, nebo na nich plápolaly alespoň nějaké lístky. 
Dříve, než jsem stačila reagovat na ten šok, se ve mě ozvala otázka, kde se tam ten uschlý strom vzal. Naposledy jsem u něj seděla asi před 5 nebo 4 lety. Narazila jsem na něj kdysi náhodou, na úplně jiném místě, když jsem se šla projít s cílem sama rozjímat někde v klidu stranou od všeho, co se příliš hýbalo, příliš mluvilo a příliš existovalo. Mezi všemi těmi křiklavými barvami pro mně byl úlevou.
Rozhodla jsem se, že to asi nemá cenu řešit. Věci se nejspíš mají tendenci přesouvat z určitého časového pásma do druhého. Zvykla jsem si na prolnutí minulosti a přítomnosti. I kdyby to nebyla pravda, i kdybych tomu snad nevěřila, v tom okamžiku mi to přišlo přirozené. Dokonce i na prvotní, i když potlačený, impuls šoku, jsem zapomněla. 
Do obličeje jsem  mu neviděla. Ani jsem ho vidět nepotřebovala. To, co mě zaujalo, bylo zlaté plnící pero, které zlehka držel v ruce. Bylo to troufalé. A nebylo to fér. Věděl, že jeho přítomnost mě upoutá vždy, že se o to postará. Nemusel k tomu používat žádné prostředky. Ale měl mě přečtenou.
Potřebovala jsem to pero. Nevěděla jsem přesně k čemu. Někdy se to prostě neví hned. Prý je dobré vlastnit některé věci i přesto, že se neví, jestli k něčemu budou. To se ukáže časem. V mém případě šlo primárně o čas, který se tenčil.  V dáli jsem viděla světlo. Věděla jsem, že je to ono.
Vyrazila jsem.


 


Našlapovaly pomalu a obezřetně, dýchaly soustředeně a klidně. Vzdalovaly se od všeho, co tak dobře znaly. Přesto byl jejich krok jistý jako nikdy předtím. 
Čím dál více se přibližovaly k okraji lesa. Odvaha, nebo spíš zdání odvahy ale brzo opustilo většinu lišek. Ty se zastavily a odmítaly jít dál. Nechtěly to. Nakonec to vlastně ani nechtěly. Otočily se a vracely se zpět. 
Pak zbyla jen jedna liška. 
Dorazila na okraj. 
Šetřila si poslední krok.
Našla změnu.
Vlastně ji ani nemusela hledat.
Měla ji celou dobu přímo před očima.