Kolegium mágů v Brně: Soud (Díl 1, Kapitola 3)

Irena zase odjela na pár dní k rodičům a já tak na bytě hospodařil sám. Seděl jsem v křesle a třel si čelo. Nejdříve mi mysl zatížil bizarní nákup knih a základ na bolehlav později dokončil docent Plavný, který mi poskytl vyčerpávající komentář jak k tématu disertace, tak k narozeninovému dárku.

Chtělo to kávu, abych se trochu vzpamatoval. Z přeplněného šálku ukáplo a na papírové tašce z antikvariátu se rozpil tmavý kroužek. Sáhl jsem dovnitř a vytáhl svázaný balíček. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou. Uvnitř nebyly tři knihy, ale pouze jedna. Potěžkal jsem tu bichli a prohlížel pevnou bordovou obálku bez názvu. Nahoře byl erb Brna uzavřen do prstenu, níže postával očividně smutný nosorožec před krysou sedící na trůně a úplně vpravo dole vzhlížela zvířata z farmy.

Otázky na tento předmět předbíhaly jedna druhou, a když se nemohly dohodnout, která je ta nejdůležitější, sborově zvolaly mým hlasem: „Cože?“ Nejdříve jsem si myslel, že prodavačka v antikvariátu měla nějakou podpultovou verzi, která zahrnovala všechny tři knihy. Až na ten znak Brna, jehož umístění mi nedávalo smysl, to nebyla tak špatná úvaha. Přece jenom jsou to klasická díla a tematicky velmi blízká. To bych ale nesměl otočit na první stranu, kde moje racionální vysvětlení padlo v první linii. Bylo tam totiž napsáno Deváté vydání Průvodce čarodějnickým uměním na Jižní Moravě, vydalo Kolegium mágů v Brně.

S povytaženým obočím jsem knihou listoval, ale kromě prázdných stran jsem nic nenašel. Tedy skoro. Na první stránce jsem zahlédl nadpis Jméno mága, pod kterým byla tenká linie pro vyplnění. Kniha spíše připomínala kvalitní zápisník. Únava mi z dálky chtěla napovědět, že to je vtip, nanejvýš pozůstatek nějaké hry na hrdiny, ale posilněný kávou jsem se nenechal tak snadno přemluvit. Chvíli jsem plnicí pero žmoulal mezi prsty, než jsem posměšně odfrkl a začal pod nadpis psát své jméno David Kašperský.

Když jsem dotahoval poslední linku nad ypsilonem, pero mnohonásobně ztěžklo a v uších jsem pocítil pichlavou bolest. Bylo to jako přistávat v letadle, jehož pilot krátí výšku od země příliš rychle. Z nosu se mi spustila krev a pošpinila stránku s mým jménem. Rudé skvrny se ale okamžitě vsákly a nezanechaly sebemenší stopy. Vydal jsem tichý sten. Náhle tlak v hlavě polevil a krev mi pod nosem začala schnout. Nejdříve mě napadlo, že mám nádor na mozku, který mi právě dal najevo svou existenci. Pod tíhou strachu jsem se radši chlácholil vysvětlením, že za to určitě mohlo zbrkle vypité kafe.

A dost, řekl jsem si v duchu. Vzal jsem přední desku knihy a chystal se ji zabouchnout. První stranu tím pohybem nadzvedl proud vzduchu, který odhalil něco zcela nepochopitelného. Na dalším listu byl text. Černé věty plnily desítky ještě před chvílí nepopsaných stránek. Hlouběji v knize text řídl, až zůstaly jen nadpisy, z nichž poslední byl Krevní magie.

Vždycky mi to připadalo jako směšná metoda ověřování reality, ale přece jen jsem se štípl, a pak znovu. Nepomohlo to, nevzbudil jsem se zbrocený potem na posteli a Průvodce čarodějnickým uměním na Jižní Moravě pořád uhrančivě ležel na stole. Dobře, pořád o nic nejde, povzbuzoval jsem se. Zjistil jsem, že podivný dialog mezi mnou a knihou trochu rozptýlil mé smutky z rozpadu vztahu s Irenou. A tak jsem se začetl.

Uvítání do Magie

Byl jsi rozpoznán Kolegiem mágů v Brně jako schopný čarování. Jako jeden z mála v sobě neseš magické jádro, které jsi podpisem této knihy odemkl. Je to dar i prokletí. Vítej ve svém prvním dni.

Posláním Průvodce je seznámit tě se světem plovoucích jisker, které mágovi poskytují sílu. Drž se tohoto písma pevně a ono tě provede a vychová. Kolektiv autorů sestavil knihu tak, aby ti pomohla osvojit si naše krédo: Mág souzní a čaruje rovnováhu. Pokud se proti těmto slovům hrubě proviníš, nebudeš jen zabit, ale bude ti odepřena i posmrtná existence v jakékoliv formě.

Cvičení: Labuť

Podle vzoru na straně 3 slož z papíru ve formátu A4 labuť. Precizní pohyb prstů je základní dovedností dobrého mága.

Nejdříve jsem nad tou snůškou blábolů nevěřícně kroutil hlavou, ale když jsem si všiml, že se na zemi povalují už tři nepovedené labutě a ruce se derou pro další papír, přestal jsem „kolektiv autorů“ podceňovat.

Hotovou labuť polož do vany s vodou a silou magie ji nech doplavat z jednoho konce na druhý dřív, než se potopí. Pokud zatím necítíš plovoucí jiskry kolem sebe a magické schopnosti nevnímáš intuitivně, zadrž dech do té doby, než pud sebezáchovy zaktivuje tvé jádro.

Věnoval jsem sprchovému koutu smutný pohled a odešel do komory pro lavor. Přijal jsem pravidla hry a čekal, na jak dlouho mě kniha zabaví. Položil jsem labuť na hladinu a nervózně sledoval, jak papír pije. Zavřel jsem oči a snažil se zachytit existenci deklarovaných jisker. Nic. Směrem k napůl potopené labuti jsem rukama vysílal divoká gesta a hladina se skutečně zachvěla, ale bylo to pouze proudem vzduchu. Zdálo se, že kouzelný Průvodce už vyčerpal svůj potenciál. Obecně mě ale zajímalo, jak dlouho dokážu zadržet dech a naposledy jsem se přidržel role mága. Nastavil jsem stopky a nabral co nejvíce vzduchu do plic.

Po minutě jsem pocítil nepohodlí a mírný neklid, tedy nic překvapivého. První záškuby útrob přišly chvíli před druhou minutou. Na co vlastně čekám, ptal jsem se v duchu. Myslel jsem, že mi srdce vyskočí krkem a už jsem se chystal nadechnout, když jsem si všiml, co dělá voda v lavoru. Hladina se zřetelně vychylovala a zvedala směrem ke mně. Koutkem oka jsem zjistil, že se mi naježily chlupy na ruce. Dvě minuty deset. Mapy na stěnách se přetrhly, parkety v rozích se začaly ohýbat. Po okně se rozeběhly praskliny a já jsem dávno zapomněl, že stále ještě nedýchám. A pak jsem to poznal. V hrudi jako by někdo přihodil pár polen do krbu. Můj tep náhle doprovázel daleko silnější rytmický nástroj. V bytě se zešeřilo a současně zažehlo tisíce drobných sluncí, která své paprsky pečlivě střežila, aby neutekly moc daleko. Jedna z těch malých hvězd připlula k mým rtům a rázně je rozdělila. Nevyvinul jsem vědomě žádné úsilí, přesto se mi vzduch vehnal do těla takovou silou, až jsem přepadl na znak. Na zemi jsem poděšeně šeptem citoval knihu: „plovoucí jiskry…magické jádro…vítej ve svém prvním dni.“

Byt už zase dostal původní barvy a miniaturní hvězdokupy zmizely, přesto jsem jejich přítomnost nadále vnímal. V tichosti jsem se odšoural do koupelny a vysypal do záchodu všechny prášky na hlavu, co mi po nehodě preventivně předepsali v nemocnici. Spláchl jsem a počkal, až se nádržka naplní. Velký nerezový knoflík jsem pak zmáčkl ještě jednou, abych měl jistotu, že ty hnusy odplavaly daleko. Že já hypochondr je vůbec polykal! Vždyť jsem si beztak odřel jenom koleno. Kafe určitě k blouznění přispělo, ale zbavovat jsem se ho nehodlal. Kofein je přece jen kamarád. Sebral jsem kolo a jel se vydýchat k řece. Vybral jsem si pravý břeh Svratky, protože i odpoledne je na něm obvykle méně lidí a člověk může hodit housku vepřům na farmě.

Koncept magie je působivý a málem jsem v ni uvěřil. Netušil jsem, že jsem taková bačkora a v těžkém období hned hmátnu po nějaké berli. Asi se to sešlo. Nejdříve Irena, pak tramvaj. A před rokem jsem zabil mámu. Sice nepřímo, ale na mých pocitech to nic neměnilo. Vzpomínku jsem rychle přiškrtil a nechal zase usnout. Magie existuje na stránkách knih a ve snech. Tam je jí dobře, tam ji můžu navštívit, ale ona tady za mnou nemůže.

Oči mi pod tlakem sebereflexe zvlhly a musel jsem zastavit. Sesunul jsem se na kámen u větší tůně kousek po proudu od pláže, kde si jedna rodinka chladila kotníky. Abych rozptýlil bzukot v mé hlavě, chvíli jsem je pozoroval. Žena si nejprve masírovala lýtko a potom si pár kapek studené vody šplíchla na krk. I z dálky jsem si všiml červených fleků v jejím obličeji. Očima jsem zabloudil směrem k chodníku, kde se povalovaly dvě sportovní koloběžky s velkými předními koly. No jo, odrážení bolí. Obzvlášť, když si s manželem museli střídat syna, který by jim na malé kolobce nestačil, dedukoval jsem. Muž utáhl zátku na flašce, ze které se občerstvil, a z batohu vytáhl pumpičku. Když v loudavém rytmu tlačil vzduch do předního kola, slunce mu vždy v horní poloze nasvítilo kůži pod řídnoucími vlasy na temeni. Syn, podle mého odhadu tak sedmiletý, se snažil v mělké vodě chytit malý model člunu. Pokaždé, když udělal krok vpřed, vzedmul drobnou vlnku, která mu hračku zase odsunula z dosahu. Jeho marná snaha upoutala moji pozornost nejvíce. Rodiče ti nepomůžou. Mají teď svou chvíli odpočinku. Musíš si na tu zákonitost přijít sám. No tak, to zvládneš. Chyť tu loďku dříve, než ti uplave, vzkázal jsem mu v duchu. Chlapci podivně zeskelnatěl pohled a začal se za člunem prudce řítit, což jeho šance jenom snížilo. Loďku už popotahoval proud. Kluk ještě zrychlil, až uklouznul po hladkém dně. Obličejem zapadl pod hladinu, ale hned se zase vyškrábal na nohy. Z roztrženého obočí mu tryskala krev. Proboha, povzdychl jsem si a čekal, až křik probere rodiče z letargie. Ale křik nepřicházel. Chlapec měl pořád ten nepřítomný pohled a zdálo se, že vůbec nevnímal proud krve, který mu tekl přes víčko. Když se celý zakrvácený a po prsa ve vodě zase pohnul dál do proudu, vyskočil jsem na nohy. Hračka kolem mě proplula. Stihl jsem ještě zařvat: „Hej!“, než kluk zmizel pod hladinou.

Jedna jediná minuta rodičovské nepozornosti stačila, aby se jejich život proměnil v peklo. Bylo jedno, že otec okamžitě skočil do vody a matka se zadrženým dechem přilepila mobil k uchu. Proti síle řeky neměli šanci. Já jsem byl níže. Mohl jsem do vody skočit taky a s mizivou nadějí doufat, že náhodou děcko zachytím dříve, než kolem mě propluje a utopí se. To jsem taky udělal. Dvěma tempy jsem se dostal do středu koryta a rozpřáhl ruce i nohy, ale nic jsem nezachytil.

Začala mě pohlcovat silná emoce. Nebyla to lítost, ale vztek. Vztek na sebe samého, protože jsem měl vyběhnout hned, když chlapci poprvé uklouzla noha. Nechal jsem zbytečně utéct drahocenné vteřiny. Proklínal jsem se, brunátněl a v hrudi mě spalovala horkost. Ta samá horkost, kterou jsem cítil, když jsem v bytě zadržoval dech kvůli Průvodce magií. Zase jsem tušil přítomnost tisíců malých hvězd. Neviděl jsem je, ale přesto jsem jakoby hmatem cítil jejich shluky všude okolo. Ani nevím, jestli to bylo z mé nebo jejich vůle, ale jiskry kolem mě začaly rotovat s velkou rychlostí a nořily se pod vodu. Proud řeky znejistěl a ohnul se směrem ke mně z obou stran. Nohama jsem ucítil dno tůně, když jsem se stal středobodem mohutného vodního víru. Jen chvíli jsem nevěřícně hleděl do vodní stěny, když jednu z mnoha kružnic okolo mě začala opisovat malá noha stále obutá v sandálu s barevnými přezkami. Paže mi vylétla vpřed a stáhl jsem chlapce k sobě. Nedýchal. Ani se nedalo čekat, že bude. Přál jsem si, abych mu uměl vehnat kyslík do plic tak, jako to udělalo magické jádro doma.

Když jsem tělo položil na břeh, odkudsi se přiřítil jeho otec a vzápětí i matka. Netušil jsem, jestli vír viděli a v tu chvíli to byla ta poslední věc, o kterou by se někdo z nich zajímal. Muž začal metodicky synovi bušit do hrudi a střídavě mu dýchal do úst. Nejprve přišlo zakašlání a pak pláč, pláč všech, pláč radosti. Žena vyběhla na chodník, aby odchytila sanitku. Muž mi pohlédl do očí a stiskl mi ruku.

---