Kolegium mágů v Brně (Díl 1, Kapitola 7)

Kolem lavičky prošli dělníci s dlouhou gumovou hadicí. Pod náměstím Svobody se právě kopaly kolektory pro technické sítě. Nic nad čím by bylo potřeba se pozastavovat, ale Prokop nadskočil a začal zhluboka dýchat. Zrak měl upřený do útrob pod náměstím, ve kterých tančily oranžové helmy dělníků, inženýrů a archeologů. Aniž by mi Prokop věnoval pohled, napůl v transu vyprávěl.

„Už za chvíli. Už to bude. Navštíví nás Wolfger, rytíř z řádu Johanitů, paladin, léčitel a bijec nekromantů.“

„To je jeho tep?“ zeptal jsem se.

„Ano Davide. Ve 13. století smrtka navštívila Brno a pomocí moru sklízela úrodu. Jak už to tak při nákazách bývá, její kosu doprovázel nekromant. Tenhle plevel si přišel sbírat duše do své nemrtvé armády a jen těžko ho mohl někdo nachytat, když mor zabíjel po tisícovkách. Bratr Wolfger, který se staral o nemocné v brněnském špitálu, si ale všiml, že někteří zemřelí byli poznamenáni dotekem magie. Nekromant zjistil, že mu je paladin v patách a rozhodl se překvapit ho v jeho vlastním domě, přímo u kolébky Wolfgerova syna.“

Prokop mávl směrem k domu pánů z Lipé.

„Pekelný sběratel duší netušil, že si tentokrát ukousl příliš velké sousto. Souboj trval celou noc, ale Wolfger nakonec zvítězil. Jeho dům lehl požárem a on sám byl těžce raněný a zesláblý. Když se snažil vytáhnout vědro s vodou, aby se osvěžil, ztratil vědomí a zřítil se do studny, kde leží dodnes. Magické jádro ho v pudu sebezáchovy nejspíš ukrylo do jiskrného sarkofágu a uspalo.“

Bezděky jsem si vybavil, že během záchranného archeologického výkopu pod náměstím opravdu našli pozůstatky středověké studny. To ale neznamenalo, že jsem Prokopovu historku hned spolknul. Je zkrátka těžké během jednoho týdne vyměnit známé prostředí za svět, ve kterém je člověk obklopen bezpočtem malých neviditelných sluncí a sochy popravují zločince.

Umazaný chlapík v reflexní vestě hbitě vystoupal po žebříku a přimknul hadici k čerpadlu. Prokop k uchu přiložil obstarožní rozklápěcí mobil a zvedl hlavu k věži kostela svatého Jakuba. Zaostřil jsem stejným směrem a všiml si obrovského stínu mezi věžními sloupky. Prokop si druhé ucho ucpal prstem, aby ho v hovoru nerušilo klokotání čerpadla. Tak takhle prosím vypadá skutečný čaroděj. Jakoby se značně zpustlý major Zeman snažil vysílačkou dovolat na ústřední výbor.

„Slavo, slyšíš mě dobře?“

„Halo!“

„No, víš co, tady řve čerpadlo, ale to je jedno, aspoň slyšíš ty mě. Připrav už to zapomnění. Zaměř všechny, kteří jsou teď v okruhu tří kiláků, a časovou korekci nastav na hodinu. Déle to tu trvat nebude. Nabij to a až prozvoním, tak to bouchni.“

Prokop zaklapl mobil a zachytil můj tázavý pohled.

„No co? Přece nenecháme lidem v paměti vzpomínku na to, jak z podzemí vylezl rytíř v plné zbroji. Bude zmatený a mohl by mimo jiné propálit naši existenci.“

Ústí hadice v podzemí hlasitě zakašlalo, když čerpadlo odvedlo svou práci. Prokop ani nedýchal a já se nachytal ve stejném rozpoložení. Nic se ale nestalo. Prokop se kousl do rtu a přiblížil se k okraji jámy. Než ale nahlédl dolů, ozval se pod jeho nohama zoufalý křik. V troskách studny něco puklo a dlažba kolem nás se rozervala. Koutkem oka jsem zachytil, jak několik prasklin šplhá zdivem okolních domů. Potlučené oranžové helmy se začaly urychleně vynořovat nad povrchem, který začal připomínat rozlámanou lázeňskou oplatku. Zavalila mě vlna stresu a někde v hrudi jsem ucítil horkost.

„Davide! Davide, co to ksakru děláš?“

S velkou námahou jsem se otočil na Prokopa, který divoce gestikuloval a řval.

„Davide, okamžitě s tím přestaň! Pusť je, nebo tě budu muset zabít!“

Nechápavě jsem zkřivil tvář. A potom jsem si toho všiml. Náměstí bylo pořád plné lidí a nikdo nikam neutíkal, i když by rozhodně měl. Manželské páry s kočárky, studenti s trojúhelníkem pizzy v ruce, bezdomovci a turisti, ti všichni stáli naprosto klidně a s prázdným výrazem mě sledovali. Otřesy mezitím zdemolovaly morový sloup.

„Proboha běžte pryč! Vypadněte!“ hulákal jsem.

A oni poslechli. Aniž by vydali hlásku, rozutekli se do vedlejších ulic. Nakonec jsme s Prokopem na rozpadlém náměstí Svobody zůstali sami. Zdálo se, že zemětřesení ustalo.

Prokop rychle setřepal němý úžas a vykročil ke mně.

„Takže nevinný a ještě k tomu telepat. Lézt lidem do hlavy, to je velká vzácnost.“

„Já? Vždyť já nic neudělal,“ bránil jsem se.

„No jistě. Tak se podívej přes skleněnku,“ odfrkl Prokop.

Zvedl jsem skleněnou kouli a rozhlédl se kolem sebe. Byl to bizarní výjev. Nad náměstím jako by někdo utkal jednoduchou pavoučí síť z plovoucích jisker. Zaklonil jsem hlavu a div jsem nevykřikl. Přímo nade mnou z pavučiny viselo tlusté vlákno, které mi vcházelo někam do temene.

„Netuším, jak jsem to udělal,“ rozhodil jsem rukama.

„No na mě nekoukej, já telepat nejsem. Dávej si na to pozor. Až někoho ohrozíš příště, nebudu už čekat.“

Chápal jsem to. Vzpomněl jsem si na chlapce u Svratky a moje srdce vynechalo úder. To se vrhl do proudu, protože jsem ho v duchu pobídl, aby si nenechal loďku uplavat? Měli by mě zavřít.

Vrátil jsem se pohledem k Prokopovi.

„Jak to, že je to vzácné? Vždyť jste přece před chvílí volal o zapomnění jinému telepatovi,“ podivil jsem se.

„Slavoboj? Umí sehnat na trhu kdejaké kouzlo nebo artefakt, ale žádný telepat to není, to ti povím. Soudek zapomnění přijde pěkně draho, ale Kolegium se bez něj bohužel neobejde. To se s tvým příchodem ovšem může změnit,“ objasnil situaci Prokop.

„A neměl byste ho už prozvonit? Lidi tady asi viděli dost divné věci.“

„Ještě ne.“

---