Střelba ve tmě

Plížil jsem se spoře osvětlenou chodbou, již trochu zraněný.
Došel jsem až ke dveřím. Bude třeba nesmírné opatrnosti: nepřítel
již jistě číhá. Otevřel jsem dveře a nazdařbůh vystřelil do místnosti.
Poté jsem zacouval trochu do chodby.
Za chvíli vylezl nepřátelský voják podívat se, co že se to na
chodbě děje. Můj výstřel z pušky jej zbavil nejen této, ale i všech
ostatních starostí v životě.
Soustředil jsem se a znovu otevřel dveře. Vrazil jsem dovnitř
a uviděl tři nepřátelské vojáky. Ještě jeden číhal vedle dveří,
ale toho jsem ihned sejmul svojí brokovnicí. Nepřátelé zařvali
a vrhli se na mě. Pár dobře mířených střel vykonalo své.
Nyní jsem byl v místnosti sám. Že by to bylo tak jednoduché?
Zavrtěl jsem hlavou a jal se opatrně místnost prozkoumávat.
Vtom se odsunula falešná stěna a odhalila přístěnek, z něhož
vyběhlo pět vojáků a navíc hrůzný mutant - jakási vzteklá
koule z rozšklebenou tlamou vznášející se ve vzduchu.
Na boj s nimi jsem se v současné kondici necítil, takže
jsem vzal do zaječích. Mutant za mnou začal střílet energetické
výboje.
Ve spěchu jsem při běhu chodbou špatně zabočil a ocitl se
v neznámé místnosti. Ihned se na mě sesypali čtyři vojáci.
Navíc zhasnulo světlo, takže jsem neviděl skoro ani na krok.
Jen co jsem zprovodil ze světa ty čtyři - celkem mě zranili -
jsem uslyšel štěkot kulometu.
Chlápek s kulometem byl těžší oříšek, nakonec však také podlehl
mé brokovnici. Oddechl jsem si, když tu jsem spatřil, že mě
dohonil mutant z původní místnosti. Sebral jsem ze země
kulomet od mrtvého chlápka a začal šít do mutanta. Nakonec
padl na zem a vytekla z něj trocha slizu.
Tu jsem uviděl na druhé straně místnosti dalšího mutanta.
Než jsem stačil zareagovat, napálil to do mě. Bezvládně
jsem klesl k zemi...






Tak jsem zemřel. Co se dá dělat. Pokrčil jsem rameny,
ukončil jsem Dooma, vstal od počítače a šel si číst.

---