Životní příběh prvorepublikového pražského detektiva - 3. kapitola

Pokračování mého nového příběhu, další kapitolu přidám za týden

3. kapitola

     Vojenská služba na Pražském hradě

                                               Aneb

                                          I president je jen člověk

 

V pátek 1. října 1920 nastal pro mne dlouho očekávaný den nástupu prezenční vojenské služby do Prahy.

Ve čtvrtek večer jsem doma s otcem. Zdálo se mi, že to je úplně jiný člověk, než ten, kterého jsem znal před odjezdem na slet. V křesle seděl schoulený starý muž, na kterém bylo vidět, že těžko hledá motivaci do života. S přednášením na gymnasiu přestal, docházel jen do Sokola a bylo na něm vidět, že ztratil smysl svého žití. Při šálku kávy jsme vzpomínali na různé rodinné zážitky. Došlo i na vzpomínku na maminku. Bylo to smutné posezení. Nevěděl jsem, jak otce povzbudit. Cítil jsem, že je to možná naše poslední posezení. Chtělo se mi nad tou situací plakat, ale držel jsem se, abych otce ještě více nedeptal. Nakonec vše skončilo tak, že jsme vypili skoro půl láhve koňaku a šli spát.

Ráno jsem musel vstávat už v pět hodin. Anička mi na cestu připravila chléb a k tomu dva řízky, okurkou a láhev limonády. Do velkého dřevěného kufru jsem si složil svoje osobní věci a některé knihy, které jsem chtěl mít u sebe a které mě povzbudí v době, kdy mi nebude dobře.

Otec byl již také vzhůru, objali jsme se, dal mi do ruky dopis a požádal mne, abych ho otevřel, až tu nebude. Já jsem ho vzal a dal v obývacím pokoji do příborníku a otci jsem řekl: ,,Tati, věřím, že to bude až za moc a moc dlouho a určitě bych ho mezitím někde ztratil”. Cítil jsem, že to asi bude jinak, ale nechtěl jsem na to myslet.

Přišel jsem na nádraží a ve vlaku si sedl k oknu do volného kupé. Byl jsem rád, že sedím sám a začal jsem přemýšlet o tom, co jsem v poslední době prožil. Měl jsem hlavu plnou myšlenek na to, co bude na vojně a co mne čeká. Některé historky z vojny, které vyprávěli starší kamarádi, nebyly příliš povzbudivé.

Po příjezdu do Prahy jsem na nádraží uviděl vojáky s cedulemi a označením jednotlivých pluků. Našel jsem si vojáka s cedulí s označením 28. Pražský pěší pluk. Už zde stálo poměrně hodně mladých mužů v civilu. Byli jsme vyzváni, abychom si svá zavazadla dali na vůz tažený koňmi a pěšky pak šli volným krokem za vojákem, který nás odvedl do našich kasáren.  

 Asi tak po hodině volnou chůzí jsme přišli do Vršovic do ulice Na Míčánkách. Zde jsme vstoupili do velkého kasárenského objektu. Vstoupili jsme do jiného světa.

Byli jsme odvedeni na velkou betonovou plochu uprostřed objektu, která se postupně zaplňovala rekruty v civilu.

Asi po hodině čekání vystoupil na tribunu u jedné z budov muž v uniformě, který se nám představil jako velitel pluku Jiří Novák, přivítal nás a řekl nám první pokyny, co máme dělat.

Nejdříve jsem vstoupil do nástupní místnosti. U vchodu stála řada odvedenců. Uprostřed místnosti seděli u stolů tři muži v uniformách a jeden v bílém plášti.  Předložil jsem jim povolávací rozkaz, na kterém bylo označení ,,Hradní setnina“.  Voják sedící uprostřed této skupiny si povolávací rozkaz přečetl, vstal a podal mi ruku a představil se. „Jsem poručík Klokočka z Hradní setniny a mám na starosti všechny nováčky této jednotky. Bude vás celkem 6. Ubytovaní budete přímo na naší jednotce a ne s ostatními nováčky. Nejdříve si běžte vyfasovat oblečení, pak se nechte ostříhat a nakonec zajděte na lékařskou prohlídku na ošetřovnu. Až si toto oběhnete, tak si zajděte do jídelny na oběd a pak se tady zastavte a já vás odvedu na naší ubytovnu.

Po příchodu na ubytovnu jsem zjistil, že se jedná o samostatnou přízemní budovu umístěnou v pravé části kasárenského bloku se samostatným vchodem z ulice. V budově byla jídelna, kuchyně, 4 ložnice, sprchy, záchody, zbrojnice a velká společenská místnost, která sloužila jako učebna.

Pokoj pro nováčky byl umístěn vedle záchodů a sprch. V místnosti bylo 6 kovových kavalců, noční stolky, 2 velké dřevěné skříně a uprostřed místnosti velký stůl a 6 židlí.

Byl jsem na pokoji jako první, tak jsem si vybral postel pod oknem, naproti vchodovým dveřím. Osobní věci jsem si složil do nočního stolečku u postele a ostatní věci do skříně.

Postupně přicházeli další novicové. Když jsme byli na pokoji všichni, tak jsem zjistil, že jsem nejmladší. A také to, že jsem z nich jediný, který nastoupil prezenční vojenskou službu. Ostatní byli již mladí muži, kteří měli vojenskou službu za sebou a byli ve věku kolem 30 let. Všichni byli Sokolové a měli nějaký vztah k vojsku.

Teprve později jsem se dozvěděl, že jsem byl za poslední dva roky jediný voják, který nastoupil k této jednotce na výkon prezenční vojenské služby. Ostatní již měli tyto dva roky dávno za sebou a stali se vlastně délesloužícími.

Postupně jsme se seznámili. Nejstarší byl Jura Gorol ze Znojma, kterému bylo 32 let. Bylo na něm vidět, že ho nic nerozhází a na uvítanou vyndal ze svého dřevěného kufru láhev slivovice a nechal ji kolovat. Po chvíli přišel na náš pokoj poručík Klokočka a všechny nás osobně přivítal. Pak mne vyzval, abych s ním zašel na učebnu.

Na učebně jsme se posadili a on řekl: ,,Osobně jsem mluvil s panem presidentem, který mi o tobě vyprávěl a požádal mne, abych se ti při základním a speciálním výcviku, který bude trvat dva měsíce věnoval, s tím, že má osobní přání, abys byl poté zařazen k jeho osobní stráži. Přiznám se, že jsem byl z tohoto požadavku překvapen, protože osobní stráž tvoří legionáři a budeš vlastně první, kdo přímo po nástupu na vojnu bude zařazen k tomuto elitnímu oddílu. Nevím, odkud tě zná, ale jsem zde od toho, abych plnil jeho rozkazy.

Proto jsem ti chtěl říci, že se ti budu osobně při výcviku věnovat a že v případě, že budeš mít jakýkoliv problém, přijď za mnou a vše budeme řešit“.

Základní a speciální výcvik proběhl velice rychle. Neměl jsem čas, ani vnímat, co se kolem mne kromě výcviku děje. Naučil jsem se střelbu z pistole, kulometu, používání útočného nože, základy sebeobrany, jak provádět ochranu osob, řešení mimořádných situací a mnoho dalších užitečných věcí.

Po skončení základního výcviku proběhla slavnostní přísaha, která se konala v prostorách Pražského hradu. Zde jsem se poprvé osobně setkal s panem presidentem Masarykem.  Byl zde jako host i můj otec a sestry s rodinami. Pan president se s otcem srdečně pozdravil a měli spolu dlouhý rozhovor.

Otec mne po té osobně představil panu presidentovi a ten mi podal ruku a řekl: ,,Jsem rád mladý muži, že vás osobně poznávám a že vás mohu přivítat do oddílu „Hradní setniny“ a do osobní presidentské stráže.

S vaším otcem se znám již mnoho let a vím od něj i hodně o vás. Doufám, že vojenská služba, která je před vámi naplní vaše očekávání, a budeme se také moci osobně blíže poznat.“

Po skončení výcviku a zařazení do ,,Hradní setniny“ k osobní presidentské stráži jsem byl postupně zařazován do služby při ochraně Pražského hradu v době přítomnosti presidenta, dále jsem pokračoval v intenzivním výcviku jízdy na koni a posléze jsem na jaře roku 1921 byl zařazen přímo do činnosti osobní presidentské stráže. V této četě nás bylo 30 vojáků. Jednalo se většinou o legionáře, všichni byli sokolové a já jediný jsem byl voják plnící prezenční vojenskou službu.

Vztahy v jednotce byly velice zvláštní. Sice zde panovala vojenská organizovanost, ale všichni členové se k sobě chovali velice slušně a snažili se navzájem si co nejvíce pomáhat. Zájmem všech byla jen a jen ochrana pana presidenta, kterého měli všichni moc rádi a většinou se s ním osobně znali z dřívějších dob a on si je buď sám, nebo na doporučení přátel vybral. Nebyla to práce, ale všichni cítili, že se podílejí na plnění zcela mimořádného poslání, které je důležité pro celý český národ. Nikdo se nad nikoho nepovyšoval a nepřál druhému žádné problémy.

Služba byla velice náročná a to jak po fyzické, tak psychické stránce. Já jsem byl ve službě v této jednotce až do konce prezenční vojenské služby v roce 1922 a další rok jsem pak zde sloužil jako délesloužící. Služba byla velice zajímavá, ale plně mne neuspokojovala.  

V roce 1922 jsem se setkal při plnění úkolů s detektivy z pražského policejního oddělení a začal jsem přemýšlet o tom, že práce detektiva by plně naplnila moji touhu po tom, abych aktivně mohl pomáhat druhým lidem. V roce 1922 začalo docházet ke změně ve struktuře „Hradní setniny“, většina sokolů a legionářů odešla do civilu a jejich místa zaujali vojáci z povolání a v roce 1923 byla dokončena změna složení jednotky, včetně jejich velitelů.

Z této doby nejvíce vzpomínám na akci, která se konala začátkem září roku1922 a jednalo se o zajištění bezpečnosti presidenta na závěrečném cvičení branné moci, které se konalo v Kosově Hoře u Sedlčan. Na této akci se již účastnila obměněná část naší jednotky a velení.

Zajištění této akce přineslo velké problémy a moje zjištění, že ani naše jednotka, stejně jako naše armáda není zatím schopna se vyvarovat různých chyb a omylů, které většinou vycházely ze skutečnosti, že na vedoucích místech v armádě byli legionáři, kteří sice měli veliké zkušenosti z bojů z války, ale neuměli řídit armádu při plnění běžných denních úkonů a noví velitelé byli teoretici, kteří sice získali různé poznatky na školách v zahraničí, ale jejich aplikace do českého prostředí byla více než problematická a to vedlo k neshodám s veliteli legionáři a vytvoření zvýšeného napětí, které mělo ve svém důsledku hromadný odchod legionářů z jednotky do civilu.

Já jsem neznal průběh přípravy celé akce, jen jsem se před jejím začátkem dozvěděl, jaké jsou moje úkoly, jaká případná nebezpečí panu presidentovi hrozí a jak jim máme zabránit. Byl jsem určen jako jeho doprovod na koni při jízdě, která se má konat po té, co přijedeme do Sedlčan. Kůň, 00na kterém jsem vykonával doprovod pana presidenta a kůň pana presidenta byli přivezeni již den před tím ze stájí v Praze.

V neděli, 3. září 1922, vyjela již ráno v 9 hodin presidentská kolona 6 vozidel z Lán. Vzdálenost do Kosovy Hory, kde probíhalo vojenské cvičení je více jak 110 kilometrů. Z Kosovy Hory do Sedlčan je vzdálenost kolem 5 kilometrů a vzdálenost ze Sedlčan do místa ubytování pana presidenta v Tvoršovicích na zámečku pana velkoobchodníka Josefa Nováka je dalších 32 kilometrů. Vše bylo naplánováno do nejmenšího detailu. Při plánování zajištění bezpečnosti pana presidenta na tomto vojenském cvičení nikdo nebral v potaz zvláštní rys povahy pana presidenta, který často spontánně dle své nálady reagoval na určené trasy a chtěl se pohybovat podlé své vůle a svých rozmarů. Později jsem zjistil, že byl dost tvrdohlavý a neústupný ve svých požadavcích na své okolí, které mu muselo být plně podřízeno a nesnesl žádný odpor pro svá rozhodnutí týkající se jeho pohybu a činnosti.

Já jsem při odjezdu z Lán seděl  ve vozidle pana presidenta, na místě v předu u řidiče. Pan president seděl na zadním sedadle a studoval nějaké dokumenty. Během cesty bylo několik předem připravených zastávek, kde byl pan president zdraven občany. Vše probíhalo za velkého nadšení lidí, kteří zdravili pana presidenta v sokolských krojích a ve svátečním oblečení.

Po příjezdu do Kosovy Hory po 17. hodině vystoupil unavený pan president z auta a s chutí se posadil na svého koně a já jsem si osedlal již připraveného svého služebního koně.

Pan president vyrazil tryskem z Kosovy Hory. Měli jsme ujet vzdálenost necelých 5 kilometrů do Sedlčan. Já jsem jel tryskem za ním. Věděl jsem, že naše jízda má směřovat vlastně zpět ve směru jízdy odkud jsme přijeli. Pan president se vydal opačným směrem. Asi po 5 minutách jsem jej dojel a oznámil mu skutečnost, že jede zcela opačným směrem.

On se na mne usmál, zpomalil rychlost jízdy na koni a řekl mi: ,,Potřebuji trochu klidu a toužím po tom pokochat se zdejší přírodou.“

Já mu na to odpověděl: ,,Pane presidente, celá presidentská kolona vyjela do Sedlčan a já nemohu sám zajistit Vaši bezpečnost, když jedeme zcela opačným směrem. Navíc ani jeden z nás neví, kam vlastně jedeme.“

,,No ale není to krásné a dobrodružné?”

,, Ano je, ale já mám své instrukce a pokyny týkající se naší cesty.”

,,Já vím, ale já jsem president a vrchní velitel ozbrojených sil, takže to bude tak, jak já chci. Pojedeme do nejbližší vesnice a zde si promluvíme s lidmi a občerstvíme se v nějaké hospodě. Je to můj rozkaz, takže už o tomto nehodlám diskutovat”.

Odpověděl jsem: ,,Jak si přejete, pane presidente”.

Po těchto slovech se opět tryskem rozjel. Ujeli jsme vzdálenost, kterou jsem odhadl asi na 8 kilometrů, a uviděli jsme v dáli malebné malé městečko. Přijeli jsme blíže a zjistili jsme, že se jedná o Vrchotovy Janovice. Sjeli jsme na silnici a pokračovali cvalem do městečka, které jsme celé projeli. V městečku se nacházela pošta, hospoda a četnická stanice. Radostně jsem si oddechl.

Náš příjezd do tohoto malého městečka vzbudil velkou pozornost. Lidé se zastavovali a ukazovali si na nás. Pan president cválal pomalu na svém koni a na všechny se usmíval. Já jel těsně za ním a sledoval jsem co se kolem děje. Projeli jsme takto celé městečko.

Pan president zastavil před hospodou a sesedl z koně. Učinil jsem totéž. Kolem nás se shlukl dav místních občanů.

Jeden starší muž v kožené zástěře stojící u male ševcovské dílny vedle hospody pana presidenta pozdravil: ,,Dobrý den pane presidente, vítáme vás v našem městečku“.

,,Děkuji za přivítání. Jak si zde žijete?”

,,Máme se docela dobře, ale to víte, jen ti páni radní by mohli být na nás malé živnostníky hodnější“.

,,A jak jste spokojeni s tím, že žijeme všichni ve svobodném státě?“

,,Je to moc krásné mluvit na úřadech česky a moci se svobodně vyjadřovat, ale chudý člověk je a bude pořád chudý za každého režimu a musí koukat na to, jak hlavně rodinu uživit a páni jsou pořád stejní.“

,,No, snad nebude tak zle, určitě je to moc krásné, že žijeme v českém státě. Půjdete si s námi sednout na chvilku do hospody?“

,,Moc děkuji, pane presidente za pozvání a rád půjdu.“

Po této konverzaci vešel pan president následován tímto mužem v kožené zástěře do hospody. Ta byla prázdná. Oba se posadili ke stolu u zdi a vzápětí přiběhl hostinský, který se uctivě klaněl. Pan president objednal pivo pro sebe i pro nás a po té co je hostinský donesl, si s námi přiťukl na zdraví.

Pak opět oslovil pozvaného muže: ,, A jak se jmenujete, pane, jste zdejší rodák, a co zde máte zajímavého, co by stálo za zhlédnutí?”

Muž odpověděl: ,,Vážený pane presidente jmenuji se František Bezouška a jsem zdejší rodák. Naše rodina zde bydlí od nepaměti. Já pracuji celý život, jako švec. Ostatně všichni muži našeho rodu byli ševci. To se dědí z otce na syna. Můj dědeček byl za Rakouska - Uherska zavřený, protože v dílně půjčoval české knihy a noviny a zúčastnil se několika manifestací v Praze. On byl totiž sociální demokrat. Zemřel v roce 1904 v takzvaném ,,politickém kriminále“ v Terezíně na souchotiny.“

To je mi líto, ale hodně dobrých Čechů položilo svoje životy za to, abychom mohli svobodně žít, a proto se musíme snažit překonávat problémy, které naše mladá republika má. Mne také trápí hodně věcí, které se snažím změnit, ale jde to dosti pomalu. To víte, kolo dějin šlo jiným směrem, než jsme si přáli a jsme přeci jen malý národ a svoje postavení v Evropě a ve světě si teprve musíme vybudovat svojí pracovitostí, pílí a čestností”.

,,Tomu já, pane presidente, nerozumím, ale po pravdě, pro mne je důležitější, abychom se my obyčejní lidé měli alespoň tak dobře, aby naše děti neměly hlad a mohly svobodně chodit do školy a pak případně studovat, když na to budou mít hlavu. Ale to víte, pane presidente, i v dnešní době drží páni při sobě a nemají rádi, když obyčejný člověk se snaží být vzdělanější a nebojí se říci, co si myslí. Někdy se mi zdá, že naše vrchnost se chová stejně jako za Rakouska - Uherska.”

,,To si myslím, že není pravda.“

 ,,Pane presidente, bohatí lidé nevidí to, co prožíváme, my obyčejní lidé, ale já moc rozdílů mezi tím co bylo dřív a je teď nevidím.“

Pan president vstal, v ruce držel svůj bičík na koně a začal si s ním švihat ve vzduchu. Již jsem věděl, že je to situace, která se bude postupně vyhrocovat. Také jsem vstal a stoupl si před pana presidenta čelem k tomuto muži a snažil jsem se je oddělit.

Řekl jsem: ,,Pane bude lepší, když odejdete, protože to, co říkáte, není pravda a navíc pan president si nezaslouží, abyste s ním mluvil tímto tónem a způsobem.,,

Muž zčervenal v obličeji a snažil se mne uchopit pod krkem. Já jsem toto očekával, chytil jsem ho za ruku a za pomocí páky jsem ho vyvedl ven z restaurace. Tam stál četník v uniformě a velký shluk lidí. Přistoupil jsem k četníkovi a řekl mu:

,,Jsem z ochranky pana presidenta. Ihned běžte telegrafovat do Sedlčan na četnickou stanici, že jsme zde, aby přijel doprovod pana presidenta, pak se vraťte na místo, a zajistěte pořádek. Nikdo ať nevstupuje dovnitř, aby měl pan president klid a mohl se občerstvit.“

Četník řekl: ,, Provedu“, a ihned odešel.

Já jsem se vrátil do hospody, kde pan president seděl sám u stolu, popíjel pivo a před stolem stál v pozoru hostinský. Bavili se mezi sebou. Já jsem si přisedl ke stolu. Pan hostinský nabízel panu presidentovi jídlo a ten si objednal pečenou kachnu s knedlíkem a červené zelí. Stejné jídlo objednal i pro mne.  

Během jídla zavedl pan president hovor na mého otce a vyprávěl o jejich setkání za Rakouska - Uherska a o setkáních v poslední době. Poté, co dojedl, zapil oběd pivem a zeptal se mě, zda vím o tom, že otec je členem zednářské lože. Tato otázka mne hodně zaskočila. Přemýšlel jsem, zda mám říci, že ano, nebo dělat překvapeného. Rozhodl jsem se přiznat pravdu a řekl jsem:

,,Otec je humanista a celý život nám vštěpoval zásady pozitivního vztahu k přírodě, vědě a lidem. Je to velice čestný člověk a o principech a smyslu toho, proč je členem zednářské lože mi nedávno říkal. Přemýšlel jsem, zda se do této činnosti zapojit, protože tyto ideály jsou i smyslem mého života. Došel jsem ale ke zjištění, že nejsem bohužel vnitřně natolik čistý a pevný, abych byl ochoten celý svůj život podřídit této myšlence.,,

,,Škoda, mladý muži, často jsem s otcem o vás hovořil a oba jsme doufali, že se k tomuto bohulibému dílu připojíte. No a co byste chtěl v budoucnu dělat? Na vojně asi zůstat nebudete chtít, že?,,

,,Ano pane presidente, chtěl bych pomáhat lidem, ale trochu jiným způsobem. Moc se zajímám o kriminalistiku a chtěl bych být detektivem a pomoci napravovat zlo a křivdy, které lidem pachatelé působí. Myslím si, že je krásné lidské poslání, když napravíte bolest a utrpení druhých lidí a tito vidí, že existuje spravedlnost a že nikdo není druhým lhostejný. Nedávno jsem se setkal při zabezpečování Vaší akce s detektivem z jednoho pražského oddělení a docela mne popisem toho, co dělají, nadchl. Je tam ale problém, že se přímo na toto oddělení nelze dostat a navíc čekací doba na nástup k policii je i dva roky. Tak mám trochu obavy, jak to vše bude probíhat.“

 ,Mladý muži je dobře, že o celé věci mluvíte na rovinu. Myslím si, že toto nebude problém. Zjistím, co a jak a dostanete zprávu. A až pojedete za otcem nebo mu budete psát, tak ho pozdravujte.“

Když jsme končili tento rozhovor, tak se otevřely dveře hospody a dovnitř vešel hradní kancléř a zamířil k našemu stolu se slovy:

,,Pane presidente, co nám to zase děláte. Jeli jste úplně jiným směrem, než bylo stanoveno, všude byla zajištěna vaše bezpečnost, plno četníků a našich lidí a vy nikde. Málem jsem z toho zase dostal infarkt, no ale jsem rád, že jsme vás tak brzo našli. Máme zde vaše auto a musíme pokračovat na štáb cvičení, už jste tam očekáván a máte zahájit útok na nepřítele.“

,,Dobře, rád jsem byl chvíli sám s tímto mladým mužem a hezky jsme se projeli a popovídali. Docela jsem pookřál. Tak, já dopiji, zaplaťte naší útratu a pojedeme. Kdo se postará o naše koně?“

,,Už je vše zařízeno, koně budou odvezeni do Prahy do stájí.“

,,Díky a pojďte, pojedeme.“

Pan president vstal od stolu, zvedl se, já s ním a společně jsme odešli ven. Tam stál dav občanů, kteří provolávali panu presidentovi slávu, a on jim mával při nástupu do přistaveného vozidla. Posadil se na zadní sedadlo a já dopředu na místo k řidiči a odjeli jsme.

Myslel jsem si, že tím tato anabáze pro mne skončila, ale opak byl pravdou. Musel jsem, po skončení cvičení na velení naší setniny vysvětlovat, jak to, že jsem dopustil, aby pan president jel jinou trasou a bez ochrany dalších lidí. Velitel, který byl nový, na mne doslova řval, že takto se voják vybrané jednotky nechová a že nejsem hoden, abych u této jednotky sloužil. Já jsem nevěděl co na to říci a oponoval jsem tím, že pan president má svobodnou vůli a nenechá se nikým ovlivnit ve svých rozhodnutích. Asi po čtrnácti dnech jsem byl opět předvolán před stejného velitele. Situace se zcela změnila. Velitel přečetl děkovný dopis od pana presidenta, který mne chválil za vzorné plnění povinností a schopnost reagovat na nenadálé změny plánu v cestě pana presidenta. Dále mi předal peněžitý dar ve výši tři sta korun. Bylo na něm vidět, že se mu toto nelíbí, ale bál se cokoliv k tomu negativního říci. Od té doby jsem ale cítil, že se mi snaží nenápadně ublížit a cítil jsem, že došlo k uražení jeho ješitnosti. Nebyl to dobrý člověk a jeho chování zrychlilo mé rozhodnutí odejít do civilu a nastoupit k pražské policii.

 

Netušil jsem, že moje akce s panem presidentem se pro mne stane osudová.  O vánocích roku 1922 jsme s otcem dostali pozvání od pana presidenta na soukromý oběd na Boží hod dne 25. prosince do Lán.

Já jsem na Vánoce byl doma s otcem. Měl jsem dovolenou. Otec žil tímto pozváním, a moc se těšil a bylo na něm vidět, že mu toto pozvání vlilo novou energii do života.

Ráno v pondělí 25. prosince v 7 hodin přijel k našemu domu řidič s vozidlem z presidentské kanceláře a odvezl nás do Lán.

Po příjezdu do Lán, když jsem vystoupil s otcem z auta, spatřil jsem překvapené pohledy kolegů z Hradní setniny, kteří prováděli ochranu objektu a pana presidenta. Pan president s manželkou nás oba přivítal a pozvali nás k prohlídce zámku, parku a krásných skleníků.

Oběd se konal v slavnostním sále a bylo zde asi 30 osob. Otec je všechny znal. Cítil jsem se zde trochu nesvůj. Byl jsem zde jediný mladší člověk. Ostatní byli ve věku pana presidenta a otce. Bavili se o zážitcích, které prožili při odboji proti Rakousko - Uherské monarchii. Panovala zde slavnostní uvolněná nálada.  

Oběd měl několik chodů a musím se přiznat, že sice jsem se s číšníky, kteří nás obsluhovali, znal, ale pocit, kdy sedíte u velkého kulatého stolu a oni s noblesou servírují slavnostní menu je neskutečným zážitkem. Jako polévka byl servírován hovězí vývar s játrovými knedlíčky a nudlemi, hlavní chod byla pečená husa s dvěma druhy knedlíků a červené a bílé zelí, po té byla servírována káva, bábovka a různé zákusky.

Vše začalo slavnostním přípitkem šampaňským, pan president připil na zdraví nás všech a našich rodin a vyjádřil radost, že se setkal s přáteli, kteří jsou stejného smýšlení a názorů a společně mohou přispívat k rozvoji české národnosti a státnosti.

Po obědě se vytvořily různé skupinky debatujících. Otec se zapojil do hovoru skupinky, o které mi pak řekl, že jsou to členové zednářské lože.

Došlo i k tomu, že pan president si pohovořil se mnou a s otcem. Ptal se na mé plány do budoucna, a zda bych nechtěl být velitelem Hradní setniny, která prochází velkou reorganizací. Já jsem ho informoval o svém záměru stát se ,,Pražským detektivem“ a o problémech, které toto provázejí. Pan president přislíbil, že podnikne potřebné kroky, aby tento můj sen došel naplnění.

Po skončení oběda a vypití odpoledního čaje, jsme byli stejným řidičem a vozidlem kolem 17. hodiny odvezeni domů. Otec už byl silně unaven a bylo na něm vidět, že ho toto setkání velice potěšilo, ale zároveň rozrušilo.

 Doma nás čekala služebná Anička, které hned o našem setkání vyprávěl. Po chvíli řekl, že je unavený a šel si lehnout.

Já jsem šel ven na procházku. Venku krásně sněžilo a byl mráz. Šel jsem procházkou podél Labe. Pomalu se začínalo smrákat, všude bylo ticho. Stále jsem v sobě cítil slavnostní atmosféru dnešního dne. Musím se přiznat, že i mne toto setkání velice potěšilo a dojalo. Uvědomil jsem si, že jsem poznal pana presidenta zase z jiné stránky a že je to člověk, který má ryzí charakter a jeho život musel být také velice dramatický a hektický.

Netušil jsem, že toto byl na dlouhou dobu poslední krásný zážitek, který jsem prožil.

Po skončení dovolené jsem se začátkem roku 1923 vrátil do kasáren. Před odjezdem z domova jsem měl večer opět smutný rozhovor s otcem. Necítil se dobře a pořád mluvil o tom, že už pomalu končí jeho životní pouť a povídal mi o tom, jaký chce mít pohřeb, koho mám pozvat a podobné věci. Já jsem z toho byl celý rozrušený a nevěděl jsem, co mu mám říci. Odjížděl jsem zpět ve sklíčené náladě.

V neděli 14. ledna jsem skončil službu v 18 hodin a šel jsem do kasáren na večeři. Seděl jsem u stolu a jedl hrachovou kaši s párkem a okurkou a vše zapíjel čajem. Seděl jsem sám u stolu. V jídelně už nikdo nebyl. Slyšel jsem jen hlasy z kuchyně, kde kuchaři uklízeli. Během večeře na mne padla zvláštní tíseň. Cítil jsem, že se muselo něco závažného stát. Začal jsem se potit a rozbušilo se mi srdce. Nebyl jsem schopen jídlo dojíst. Vstal jsem od stolu a podlomily se mi nohy. Cítil jsem neuvěřitelnou slabost. Odešel jsem na pokoj, kde jsem si lehl. Nikdo na pokoji nebyl. Bál jsem se toho, co se bude dít. Měl jsem předtuchu, že se něco závažného muselo stát s otcem. Asi za hodinu přišel dozorčí roty a oznámil mi, že mám u dozorčího pluku zprávu. Přišla mi zpráva z pošty z Kolína od služky Anežky, že otec odpoledne v 16 hodin zemřel na procházce ve městě, když se šel podívat k řece na labutě. Po přečtení zprávy se mi do očí draly slzy. Uvědomil jsem, si, že mi navždy odešel nejbližší člověk a že už jsem zůstal na světě zcela sám a opuštěný. Sestry měly v Praze své rodiny, vídali jsme se maximálně dvakrát do roka.

Pohřeb se konal v úterý 23. ledna ve farním kostele v Kolíně a smuteční průvod odtud doprovodil otce na jeho poslední cestě k uložení do rodinné hrobky na centrálním městském hřbitově. V kostele bylo mnoho smutečních hostů, kolegů otce z gymnasia a bývalých žáků, také hodně skautů a dalších lidí, kteří otce znali. U rakve stál velký věnec růží v národních barvách od pana presidenta, který měl na bílé stuze nápis zlatým písmem: ,,S poděkováním, úctou a vzpomínkou na společné chvíle prožité při boji za svobodu Českého národa TGM“ Tento věnec vzbudil mezi přítomnými velký rozruch. Rodina se sešla po pohřbu na smutečním posezení v našem domě. Domluvil jsem se se sestrami, že dům s veškerým zařízením prodáme, vyplatíme Anežku a o zbytek peněz si rozdělíme rovným dílem. Já jsem byl rozhodnutý odstěhovat se natrvalo do Prahy.  

Velitel naší jednotky mi osobně oznámil ve čtvrtek 8. února, že v sobotu 24. února se mám dostavit ve 14 hodin do Lán na odpolední čaj, na který mne zve sám pan president. Snažil se ode mne zjistit, jaké mám vazby na pana presidenta a zda se nejedná o něco, co se děje v naší jednotce.

 Velitel byl celý rozhozený a bylo na něm vidět, že má strach, zda ho nemohu nějak dostat z jeho pozice u jednotky. Ujistil jsem ho, že určitě nemám v úmyslu u jednotky zůstávat a že se chystám na odchod do civilu s tím, že mu do konce února předám žádost o odchodu do civilu. Bylo na něm vidět, jak se mu ulevilo.

V sobotu ráno 24. února jsem přijel v 8 hodin služebním vozidlem, které z pražských kasáren přivezlo hlídky na denní službu do Lán. Jelikož jsem ten den dostal volno, a neměl jsem službu, měl jsem do 14. hodiny dostatek času, a proto jsem se vydal na procházku po okolí lánského zámku. Na polích bylo mnoho sněhu, nikde nebyl vidět žádný člověk a zdálo se, že nejen příroda, ale i lidé se uložili k zimnímu spánku. Došel jsem k oboře a vstoupil do ní. Procházel jsem se oborou a pozoroval stromy a stopy zvířat ve sněhu. Nejvíce jich bylo u krmelců, které byly plné sena, ve žlabech byla sůl, řepa, jablka a obilí. Bylo vidět, že lesní zvěř zde netrpí žádným nedostatkem. Vylezl jsem si na posed a pozoroval okolí.  Sluníčko svítilo, nebe bylo bez mráčků a všude bylo slyšet zvláštní ticho. Po chvíli jsem spatřil několik srnek, které přišly ke krmelci a zde si pochutnávaly na připravených pochutinách.

Po dnech vnitřního napětí a smutku po pohřbu otce jsem pocítil pozitivní energii tohoto místa a situace. Příroda bez ohledu na smutky a problémy, které lidé prožívají má svůj vlastní řád a schopnost naplnění potřeb tvorů, kteří v ní žijí. Fascinován touto dokonalostí a souladem jsem přestal vnímat pojem času. Nevím, jak dlouho jsem na posedu byl, ale ze svého opojení mne probrala zima a ztuhlost, kterou jsem začal pociťovat. Podíval jsem se na hodinky a zjistil jsem, že je již půl druhé. Rychle jsem slezl z posedu a utíkal k zámku. Posed byl ve vzdálenosti více jak dva kilometry od zámku a během jsem se rozehřál a zpotil.

Doběhl jsem k zámku a zde jsem byl hlídkou vpuštěn dovnitř. Uvnitř mne již očekával tajemník pana presidenta.

Když mne uviděl, spráskl ruce a řekl: ,,Co nám to mladý muži děláte, takto se s panem presidentem nemůžete setkat, i když se jedná jen o soukromé posezení u čaje. Pojďte rychle do koupelny a zde se upravte“.

Po té co jsem se umyl a do sucha utřel ručníkem, jsem spatřil u zrcadla voňavku. Po chvíli váhání jsem si na zpocená místa stříkl tuto voňavku, abych tím přehlušil odér potu, který jsem cítil. Netušil jsem, že se jedná o dámskou voňavku s vůní růží.

Když jsem vyšel z koupelny, tajemník pokrčil svůj nos a začal se smát.

Po chvíli řekl: ,,To jste mladý muži radši měl zůstat neumytý a zpocený. Pan president nemá rád zženštilé muže, vždyť určitě víte, že rád cvičí a otužuje se.“

,,Já to vím, ale jak jsem musel utíkat, tak jsem se silně zpotil a bylo to cítit. Co s tím uděláme?“

,,Já to panu presidentovi nějak šetrně oznámím, až Vás budu v salonku ohlašovat. Musíme už jít, tak pojďte za mnou a ničeho se nebojte, pan president se na vaše setkání moc těší.“

 ,,Já také.“

Když jsme přišli k čajovému salonku, tajemník zaklepal a vstoupil dovnitř. Já stál za dveřmi a čekal. Po chvíli vyšel ze salonku, nechal pootevřené dveře a řekl: ,,Můžete mladý muži vstoupit, jste panem presidentem očekáván“ a povzbudivě na mne mrkl.

Vstoupil jsem do salonku a zůstal uctivě stát za dveřmi. V salonku seděl u stolu u okna vedoucího na terasu s výhledem do zahrady pan president. V ruce měl knížku, kterou odložil, povstal, usmál se na mne a řekl: ,,Vítejte mladý muži, jsem rád, že se opět vidíme, škoda jen, že je to po takové smutné události. Rád bych vám projevil hlubokou a upřímnou soustrast. Úmrtí vašeho otce mne velmi zasáhlo. Otec patřil ke skupině mých nejbližších přátel, kteří již postupně odcházejí z tohoto světa a já si uvědomuji, že i moje pozemská pouť se chýlí k závěru a při tom mám ještě tolik toho, co bych chtěl pro blaho našeho národa udělat.“

,,Otec o Vás, pane presidente, velice často doma mluvil a moc si vážil vašeho přátelství.“

,,Já vím, o vánocích jsem mu slíbil, že v případě, že by se s ním něco stalo, tak dohlédnu na to, abyste si mohl splnit svůj sen nastoupit do Prahy k těm detektivům. Netušil jsem, že odejde, tak brzy. Nebojte se, pamatuji si na náš rozhovor o Vánocích a chtěl jsem to stejně zařídit. Vše se, ale tím co se stalo, urychlilo. Ještě koncem ledna jsem požádal pana tajemníka, aby vše potřebné zařídil a skutečně se to podařilo. Koncem března budete uvolněn z armády, 2. dubna v pondělí se budete hlásit u pana policejního presidenta a nastoupíte k detektivům v Praze do Bartolomějské ulice. Pan policejní rada Knotek, který toto oddělení vede, znal Vašeho otce a já jsem s ním také občas v kontaktu. Budete mít pro start své nové kariéry zdatného učitele a už záleží jen na Vaší píli a snaze, jak se v této profesi uplatníte.“

,,Moc pane president děkuji a vážím si toho, co jste pro mne udělal.“

,,Udělal jsem to rád a doufám, že mne pak někdy přijdete navštívit a pohovoříme si o tom, jaké je to vyšetřovat.“

,,Budu vždy rád za pozvání pane presidente.“

,,Vidíte, pořád se jen bavíme a já vám ani nenabídl čaj a male občerstvení.  Pojďte se posadit, bude se servírovat čaj a jablkový závin se šlehačkou.“

,,Moc děkuji.“

Po té co, jsem se posadil, se u stolu objevil číšník, který čekal opodál a z krásné čínské čajové soupravy nám nalil zelený čaj a servíroval na talířkách jablkový závin se šlehačkou.

Po té jsem zůstal s panem presidentem v přátelském asi 20 minut trvajícím rozhovoru, než vstoupil tajemník a upozornil pana presidenta, že má další návštěvu.

 

S panem presidentem jsme se srdečně rozloučili, pan president se na mne usmál, podal mi ruku a popřál hodně štěstí. Pak jsem z Lán večer zase stejným vozidlem odjel zpět do Prahy.

---