Životní příběh prvorepublikového pražského detektiva - 6.kapitola

6. kapitola

                                        Těžký život samotáře

Je úterý 1. dubna roku 1924 odpoledne. Sedím sám v naší kanceláři. Kolegové odešli domů k rodinám. Spisy jsou hotové, všechny případy vyřešeny a mám takzvaně prázdný stůl.

Přemýšlím, co budu dělat. Do svého pokoje v kasárnách se mi nechce jít, protože vím, že bych tam byl sám a koukal do zdi a zoufale toužil po společnosti druhých lidí, myslím tím nějaké ženy. V práci jsem úspěšný, oblíbený, nemám problémy s řešením případů, ale ve svém soukromém životě pociťuji čím dál tím větší beznaděj. Zdá se mi, že mám nějaký blok a nevím jak se seznámit.

Rozhodl jsem se, že vyrazím do Prahy poznat život i z té druhé stránky a ne jen té pracovní. Uzamkl jsem stůl a kancelář a vyrazil  do města. Obešel jsem několik hospod, vypil několik piv, až jsem se dostal do ulice ,,Ve Smečkách“, takto vyhlášené ulice, kde se prodává láska a to na všechny způsoby.      

Cítím se díky vypitému alkoholu v příjemné náladě, nepřemýšlím o tom, co mne trápí.  

V peněžence mám dostatek peněz a cítím, že bych si měl konečně užít i radostí života, které jsem už dlouho nepoznal.   

Uvědomuji si svoji situaci, že naposledy, kdy jsem se miloval, bylo ještě před vojnou na sokolském sletu v Praze. Od té doby jsem nepoznal, co to je být milován a milovat.

Množství žen nabízejících své tělo a s tím spojené zážitky, které vedou k dočasnému zapomnění je na tomto malém prostoru v této ulici omračující.

Množství ženštin mladých až k těm vyzrálého věku, hubených až korpulentních, oblečených skromně, nebo až vyzývavě je zde opravdu hodně.

Zdá se mi, že se zde zastavil chod světa a morálky. Vše je zde dovoleno, pokud máš dostatek peněz, chutě a odvahy. Každý sem přichází pro prožití toho, o čem tajně sní a po čem touží, nebo pro prožití toho, co mu z různých důvodů v životě chybí.

Touží prožít to, co prožívají ostatní lidé zcela pravidelně a to sice krátkou, ale sladkou chvilku fyzického uspokojení, bez ohledu na to, jaké problémy by to mohlo přinést.

Ženy zde hovoří vulgárně, mají oplzlá gesta, ale nikdo se nad tím nepohoršuje. Zastavil jsem se u vstupu do této ulice a pozoroval co se děje.

 Po chvilce mi došlo, že i přes svoji citovou vyprahlost a nenaplnění sexuálních potřeb není toto to, co by mi přineslo do mého života klid a uspokojení. Navíc jsem bolestně cítil, že bych tím zahodil vše, co jsem ve svém životě dosud pracně budoval, že bych ztratil svůj žebříček morálních hodnot a tím i smysl svého života. Do očí se mi draly slzy smutku a beznaděje, ale přeci jen jsem v sobě našel sílu a rozeběhl jsem se do kasáren a zde se pokusil vše zaspat.

Celý týden jsem trpěl vnitřní depresí a pocitem osamělosti a proto jsem se rozhodl, že v neděli 6. dubna zajedu vlakem do Kolína podívat se na hřbitov ke hrobu rodičů a že si projdu místa svého mládí a místa svého snění o krásném životě plném lásky a spravedlnosti.

V neděli 6. dubna jsem vstal v 7 hodin, zašel si na snídani do jídelny a následně odešel na Masarykovo nádraží, odkud jsem se rozhodl, že pojedu v 9 hodin vlakem do Kolína. Na Nádraží jsem přišel 10 minut před odjezdem vlaku. Vpředu na prvním nástupišti stála parní lokomotiva a za ní 8 vagonů. Nastoupil jsem do třetího vagonu za lokomotivou. Předpokládal jsem, že kupé budou prázdná. Kdo by také v neděli ráno jel z Prahy do Kolína, když si může v den volna po práci přispat. Usadil jsem se ve volném kupé uprostřed vagonu, vzal si knížku na čtení. V kupé bylo příjemné teplo. Sedl jsem si na místo k oknu, abych také mohl pozorovat při jízdě krajinu. Otevřel jsem třetí díl F. L. Věka od Aloise Jiráska a začetl se do životních osudů mladého kupeckého synka na studiích v Praze. Při čtení jsem usnul. Ve spánku jsem vnímal, že si někdo sedá do kupé, otevřel jsem oči a viděl starší manželský pár, který si sedl na místa u dveří. Opět jsem zavřel oči a začal klimbat. Vlak se rozjel. Najednou jsem ucítil, že mi knížka padá pod nohy na zem. V polospánku jsem se jí snažil rukou zachytit a při tom jsem sáhl do prázdna. Otevřel jsem oči a uviděl jsem, že u okna na místě naproti mně sedí žena ve věku kolem 25 let, byla sehnutá k podlaze a v ruce držela knížku, která mi upadla.

Oba jsme se na sebe podívali a usmáli.

Žena řekla: ,,Zachytila jsem vaši knížku, ještě než dopadla na zem“ a podala mi ji.

Poděkoval jsem jí: ,,Jste moc hodná, bylo by škoda, kdyby se ušpinila.“

,,Vidím, že máte rozečteného F. L. Věka. Já tak čtu od Jiráska ,,Proti Všem“. Je to moc zajímavá kniha z období husitství. Píše historicky zajímavé knížky. Učím na střední dívčí škole dějepis a český jazyk a občas ho dávám žákyním, jako nepovinnou četbu.“

Řekl jsem: ,,To máte zajímavé povolání. Je moc fajn, když člověk v něm může uplatnit i své koníčky a záliby.“

Po tomto rozhovoru se rozhostilo ticho. Zavřel jsem oči a dělal jsem, že jsem opět usnul. Knížku jsem držel oběma rukama na klíně, aby mi opět neupadla. Přemýšlel jsem o tom, co bych měl dalšího říci, abych mohl v hovoru pokračovat. Nic mne však nenapadlo, a proto jsem až do Kolína předstíral, že spím. Po té co průvodčí prošel vlakem a oznámil, že příští zastávka je Kolín jsem se jakoby probral a začal balit.

Po očku jsem sledoval i tu dívku. Ta vstala a také se chystala vystoupit. Viděl jsem, že má těžkou tašku. Já měl jen malý baťoh, do které jsem si dal knihu, a ve kterém jsem měl květiny na hrob rodičů.

Stoupl jsem si a podíval se na dívku a řekl jí: ,,To je náhoda, také v Kolíně vystupuji, mohu Vám vzít tu těžkou tašku, aby se Vám lépe vystupovalo?“

,,Budu ráda“, odpověděla.

Vzal jsem její tašku a vystoupili jsme na nástupiště. Zde jsem tašku položil na zem a představil se: ,,Jsem Leopold Novák, rodák z Kolína, žijící v Praze. Přijel jsem se podívat na hrob rodičů, už jsem tu dlouho nebyl.“

Dívka mi podala ruku a představila se: ,,Jmenuji se Lída Piskáčková, jsem také rodačka z Kolína, ale žijeme s rodiči už více jak 10 let v Praze. Jsem učitelka, svobodná a přijela jsem na návštěvu za babičkou. Bydlí na náměstí.“

,,Tak to vám ještě mohu s tou taškou pomoci, na hřbitov je to stejným směrem.“

Vzal jsem tašku, a společně jsme pomalým krokem šli k náměstí. Nevadilo nám, že sněží a je zima. Šli jsme pomalu a bavili se o tom jaké je to žít v Praze a ne v Kolíně a o spoustě dalších věcí. Najednou ze mne spadl veškerý ostych a cítil jsem se při tomto rozhovoru moc krásně. Došli jsme až na náměstí. Oba jsme cítili, že je nám líto, že už naše společná cesta končí.

Domluvili jsme se, že v 16 hodin pojedeme společně zpět vlakem z kolínského nádraží do Prahy. Podali jsme si ruce, podíval jsem se jí do očí a oba jsme se na sebe usmáli.

Zašel jsem na hřbitov, upravil hrob rodičů a pak si zašel na oběd do restaurace na náměstí. Před 16. hodinou jsem netrpělivě čekal před nádražím.

Lída se objevila 5 minut před odjezdem vlaku. Když mne uviděla, usmála se a rozeběhla se ke mně a řekla: ,,Jsem moc ráda, že zde čekáte a těším se na tu společnou cestu do Prahy.“

Řekl jsem: ,,Také se těším“, a vzal jí samozřejmě z ruky tašku, která sice už nebyla tak těžká, ale byl jsem rád, že mohu toto gesto udělat. Pak jsme společně nastoupili do vlaku opět do třetího vagonu za lokomotivou. Vlak byl přeplněn a museli jsme stát v uličce, ale vůbec nám to nevadilo.

Po chvíli povídání Lída řekla: ,,Když už se známe, tak dlouho, skoro celý den nebudeme si tykat? Já jsem Lída“, a podala mi ruku.

Podal jsem jí ruku a řekl: ,,Jmenuji se Leopold, ale můžeš mi říkat Leo“.

V tom vlak přibrzdil a Lída se ke mně setrvačností přitiskla. Nesměle jsem jí políbil na tvář. Ona zrudla, ale neříkala na to, že by proti tomu něco měla. Do Prahy při veselém hovoru cesta uběhla velice rychle. Při vystupování jsme se domluvili, že jí doprovodím domů. Opět jsem jí vzal tašku a k tomu jsem jí uchopil za ruku. Takto jsme společně šli od nádraží až do Lužické ulice na Královských Vinohradech, kde bydlela v pronajatém bytě s rodiči a sestrou.  Tak začala moje opravdová životní láska.

---