Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNechcem byť myškou
Autor
gabi tá istá
Ráno nájdem na stole prilepený žltý lístoček písaný rukou s úryvkami textov Tomáša Klusa. Oznam, že si sama urobila raňajky a ušetrila mi tým prácu, miesto podpisu srdiečko s Miluji tě. Pekne nám začína deň, usmievam sa: „To naozaj mňa?“
„Áno.“
Zberám sa do sprchy, keď počujem krik: „Prečo si dala nabíjačku do hornej zástrčky, nie do dolnej?! Nenabil sa mi telefón!“
„Petra, to je jedna zástrčka. Ak sa ti nenabil, asi si slabo pritlačila, nie je to chyba zástrčky.“
„To preto, že tu včera boli Mišovci! Vytočili ma!“
„Len krič, ja sa dnes vytočiť nenechám.“
„Ja kričím?!“
„Áno, kričíš!“ zopakujem rovnakou intenzitou.
„Nerob mi zrkadlo!“
„Budem! Dnes sa budem chovať rovnako ako ty! A budem si aj spievať. Kedy chcem a čo chcem. Zbytočne budeš kričať – maminko, nezpívej!“
„Prestaň!“
„Až prestaneš ty!“
„Musíš mať posledné slovo?!“
„Dnes áno.“
„Prečo mi to robíš?!“
„Zistila som, aký je to úžasný ventil, takto sa vykričať.“
„Ale mne to nerobí dobre!“
„Ani mne!“ kričím rovnako ako ona. „Ty sa ventiluješ posledné roky, ja sa môžem aspoň jeden deň.“
Ziapeme po sebe, snáď nám to tety susedy prepáčia. Spolieham na ich nedoslýchavosť patriacu k veku. Moja mama v aute na zadnom sedadle tiež nepočuje Petrine nadávky. Len jej kývnem rukou, že netreba, niet o čo stáť, keď sa domáha, čo hovorí.
Naozaj sa mi uľavilo, necítim ťažobu na hrudi, ako keď čelím jej hnevu bez slova.
Sadá si pred dvere na taburetku. Otáča sa ku dverám, aby na mňa nevidela.
„Obuješ sa, alebo ti mám pomôcť?“
„Obujem! Neznesiem, aby si sa ma dotýkala!“
„OK, počkám ťa v garáži,“ vydám sa dolu schodmi.
„Počkaj! Nemôžeš ma tu nechať!“
Vrátim sa: „Takže sa ma chytíš a pôjdeme spolu?“
Od zúrivosti sa rozplače, ale obuje sa a podá mi ruku. Druhou sa pridŕža zábradlia. Po schodoch kráča lepšie ako inokedy, pochválim ju.
„To preto, že si ma vytočila do nepríčetnosti! Som na dne!“
„No vidíš, možno si to potrebovala, dostať sa na dno, aby si sa mala od čoho odraziť. Hneď sa ti lepšie kráča.“
Posadím ju do vozíka v garáži. Čakám kým si zapne kabát.
„Tento debilný kabát sa nedá zapnúť!“ nemá trpezlivosť zapnúť zips.
„Debilný kabát, debilná zástrčka, my všetci sme debilní, len ty si dokonalá.“
„Mamaaa, prestaň! A nedívaj sa na mňa!“
„OK. Idem do záhradky, keď budeš zapnutá, zakrič!“
„Nechoď preč!“
„Mám zostať a otočiť sa chrbtom, aby som na teba nevidela?“
Kričím, posmievam sa jej, chovám sa nepedagogicky, nepsychologicky, absolútne nevhodne. No a čo?!
Po ceste ma vychováva, má kopu múdrych rád, ako by sme sa mali k sebe správať.
„Škoda, že sa nimi neriadiš ty.“
V autobuse je už pokojná, dokonca sa na mňa usmieva. Pred stacionárom jej pripomínam, nech sa snaží budúci týždeň vybaviť na pondelok, stredu a piatok, desím sa toho, že by mala nastúpiť až od stredy. To by bolo šesť dní spolu!
„Neboj sa, ak to pôjde, vybavím. Mne to tiež nerobí dobre tri dni po sebe, niektorí klienti ma vyrušujú. Potrebujem si od nich oddýchnuť.“
Aha. No čo jej na to poviem.
Vo dverách nás víta rytier zo včerajška, hneď kontroluje či sme priniesli krabičku, berie vozík a ja môžem bez náhlenia stihnúť moju osmičku.
Chystám sa Ti povedať, či napísať už pár dní, ako na mňa pôsobíš posledné týždne...u Vás som si to len utvrdila...utiahnutá tichá myška, čo najnenápadnejšia, aby si ničím neupozornila Peťu na svoju osobu, nevyvolala žiadnu negatívnu reakciu...ani nevieš, ako ma to bolelo, keď som bola u Vás, videla to, vnímala...Peťa stredobodom, opatrne s ňou, huraaa, chvíľu nekope, nekričí, nezúri...prepáč, že to takto píšem, ale vnímam to tak...
Peťa nevie, nechce, či necíti ...vžiť sa do druhého človeka, na seba je precitlivelá, s ňou treba v rukavičkách, ona môže všetko...byť krutá drsná, vulgárna, zúrivá, nespravodlivá, drzá...miesto pochopenia zúri, keď prejavíš rezignáciu...
nenechaj si celkom zahasiť tú iskru, čo v sebe máš...Tvoj hlasný smiech, schopnosť naplno prejaviť radosť, nadšenie, pohodu...
trvaj na pravidlách, Peťa je schopná rozoznať, čo je dobre, musí poznať mantinely
spomínam na chvíle, keď sme boli na kozákoch, ako si sa bavila, nadšená, hlasno sa smiala, úprimne, šťastne, užila si si to, cestou domov si hodnotila sympaťáka...teraz dokola rozoberáš Peťu, máš jej plnú hlavu a zabúdaš na seba...mám Peťu rada, o to viac ma bolí, že sa takto chová...neviem, ako ňou zatriasť, aby sa prebrala, zahanbila, napravila, čo všetko urobila a robí
prosím, keď si bez nej, skús sa odpojiť, myslieť len na seba, aspoň tých pár chvíľ a byť sama sebou, dievčaťom, aké poznám...mimochodom, nik mi nechce veriť, že budeš mať.., ešte stále si mladá telom, nechaj aj ducha, nech ostane mladý
8 názorů
gabi tá istá
29. 09. 2017áno, aleši, rozumiem ti
presne tak, hanka, teším sa na reakciu a povzbudzuje ma, dáva zmysel
8h: tohle "terapeutické" psaní má totiž jeden zajímavý efekt: právě to, že gabi dokáže ten příběh, jakkoli složitě prožívaný, předat dál, dává těm povídkám křídla.
čtenáři si do nich promítají vlastní pocity, uvažují, jak by se oni zachovali...a když to dají najevo, najednou i pro autora ta povídka (nebo báseň, třeba...) je míň "osobní" (nebo jak to popsat...), protože písmácký čtenář není tak "odcizený" jako psycholog, takže i autor dostane víc nadhledu...jestli to v případě gabi tedy ještě je možné? :o), prostě i ta popisovaná realita dostává ještě nový rozměr...těžko se to popisuje, ale kdo to zažil, tak to určitě chápe...
nakopnutí...přesně tak. piš dál, gabi...:o)
čítam nielen Tvoje príbehy, ale aj komentáre pod jednotlivými časťami...veľmi príjemne ma prekvapilo, ako reaguje mužská časť literátov...najmä Aleš...zamýšľa sa, rozoberá, vidno, že ho téma zaujala...
písať a vedieť, že sú pravidelní čitateia, ktorí sa nielen zastavia a prečítajú, ale sa aj zamyslia a podelia so svojimi úvahami, postojmi musí potešiť...a nakopnúť do ďalších kapitol...
*****
gabi tá istá
29. 09. 2017aleši, za tvoj komentár 1* a ďakujem!
další způsob, jak se dá navzájem působit... Maminka nemusí být vždycky psychologická a pedagogická, je to přeci maminka...
a ta kursiva na konci? představ si, že zrovna včera, když si psala, že chceš ať hodnotíme i tvůj styl, nejen příběh, tak mě kursiva napadla. Říkal jsem si, že by mohlo být dobré kromě "příběhu" slyšet i tvůj "vnitřní hlas" , o čem při tom všem starání uvažuješ, proč volíš zrovna ten který způsob komunikace a jednání... a najednou je tu kursiva hlasu kamarádky... dává tomu další rozměr, další vrstvu...prostě paráda.