Za každým mráčkem

Jana. Pred niekoľkými rokmi sme sa vybrali s dcérou do Prahy za rehabilitačnou sestrou, ktorá pomohla vnukovi jednej známej, keď v našom meste boli lekári aj sestričky bezradné. Počas dvoch dní nás milá pani naučila cvičiť Vojtovu metódu, absolvovali sme neurologické a psychologické vyšetrenie a po prvýkrát sa dozvedeli zrozumiteľne, ale šetrne diagnózu – detská mozgová obrna. U nás nám to ani po roku nikto z lekárov nevedel alebo nechcel povedať. Dochádzali sme do Prahy podľa potreby, raz za mesiac, niekedy za dva. Bolo to náročné, cesta tam trvala približne štyri hodiny, z domu sme vyrážali pred siedmou, k večeru sa vracali. Keď bola dcérka maličká, v aute väčšinou spinkala, ale neskôr sa jej prestali páčiť dlhé cesty, hlavne, už vedela, čo ju tam čaká a po pol hodine začala vyjednávať: „Tatino, otoč to auto. Už chcem ísť domov.“

Musela som ju zabávať, čítať jej, hrať sa s ňou. Cesta bola namáhavá aj pre mňa, deň pred tým bolo treba nachystať jedlo na celý deň pre malú, aj pre nás, plienky, pitie, na nič nezabudnúť, ale napriek tomu som sa tešila, že vypadnem zo stereotypu, aspoň jeden jediný deň s čistým svedomím nemusím päťkrát cvičiť, odcvičia ju v Prahe. Nadchýnal ma pohľad z okna, ubiehajúca krajina, pri motoreste „ Devět křížů“ sme si robili prestávku a potom pokračovali až do Vršovíc, do denného detského rehabilitačného stacionáru. Tieto cesty neboli zbytočné, len vďaka nim začalo dievčatko napredovať vo fyzickom aj psychickom vývoji. Toto trvalo asi dva roky, kým nedošlo k rozdeleniu republiky.

Čo ďalej? Nezostávalo nám nič iné, len hľadať náhradu na Slovensku. Našťastie už fungovalo rehabilitačné centrum Harmony, kde rovnako cvičili Vojtovu metódu, zaradili nás medzi svojich klientov. Po odbornej stránke nemalo chybu, ale Jana tam nebola. Chýbalo nám jej pohladenie, jej úsmev, jej pozitívna energia, ale iné riešenie nebolo. Napísala som jej list, iba vysvetlenie a poďakovanie, prečo viac neprídeme. Ona odpísala!

Tak začalo dlhoročné dopisovanie. Z vykania sme prešli na tykanie, z papierových listov na maily. Dodnes mám odložené všetky, väčšina z nich je v polorozpadnutých obálkach, ošúchaných, rozmazaných, pokropených slzami. Tie listy boli v tom čase mojim návodom na cvičenie, aj návodom na život, mojou modlitebnou knižkou a duchovnou potravou na prežitie. Učila som sa od nej nielen cvičiť, ale hlavne žiť. Keď som nevládala, keď sa mi každá snaha zdala márna a zbytočná, nebolo vidno žiadne výsledky, prišlo z Prahy povzbudenie, pochvala, uistenie, že to, čo robím je správne, len treba trpezlivosť, nevzdávať sa , vydržať. Už len oslovenie „Moje vynikající žačko“, mi dodávalo energiu.  „Vaše poslední psaní mně opět přesvědčilo o vašich mateřských a rehabilitačních kvalitách. Já sama bych Petrušku nevedla lépe. Jenom se nedejte zviklat „lákavými“ nabídkami léčby, která většinou je holý bisnys.“

Keď som mala horšie obdobie, prišli slová: „Vy sama jste cvičila Petrušku správně a nemáte si vůbec co vyčítat. Věřte mi. Jste nyní vyčerpaná a asi nakloněná k tomu, vidět všechno černěji a hůře. Je to pochopitelné, ale jak vás znám, je to přechodné a budete zase bojovat jako lvice a úspěch bude.“ Ona mi verila, že to dokážem. „ Za každým mráčkem svítí sluníčko!“

Po každom vyšetrení som jej posielala lekárske správy, prekladala mi ich do ľudskej reči. Podľa priložených fotografií videla, čo cvičíme, ako cvičíme, ako štvornožkuje, ako sa stavia na špičky a  písala, čo robíme dobre, čo treba zmeniť. Láskavo, ale dôrazne upozorňovala, neprestávať, ďalej poctivo cvičiť, cvičiť, cvičiť. Rozprávala príbehy pacientov, ako dopadli tí, čo necvičili, kam až sa dostali ťažko postihnuté detičky, ktoré usilovne cvičili. Každý jej list bol taký majáčik, svetielko v diaľke, za ktorým sa oplatí ísť. Keď som už padla a nevidela ho, stačilo zodvihnúť hlavu, zablikalo, dodalo nádej a silu pokračovať.

Vedela byť aj na diaľku tak blízko: „Když jsem si představila vaše starosti a prožitky, brečela jsem ne jako malá holka, ale jako máma, která zná zdravotní problémy svého dítěte a ví, co to je. Ale nesmíte se nechat děsit!! Vím, že jste statečná, ale nikdo by to neměl ve vašem okolí přehánět a zkoušet vaše nervy. Berte lidi s rezervou.“ Cítila som jej láskavé pohladenie a bolo mi lepšie.

Po operácii achiloviek, jedni odborníci zakazovali stavať na nožičky, treba pokračovať vo Vojtovke, v žiadnom prípade nedávať dlahy. Tí druhí – presný opak. Okamžite stavať na nohy, pasívne naťahovať šľachy, na noc dávať dlahy. Kto má pravdu? Čo si z toho vybrať? Zasa som sa vyžalovala Jane a ona ma usmernila, jej som dôverovala: „ Vím o náročnosti pooperační terapie. Je-li ještě komplikována nejistotou, kterému ze zdravotníků věřit, je to o rozum. Nechci vám život ještě více komplikovat. Spíš bych vás ráda zabalila do bavlnky a pofoukala vaše pocuchané nervy a duše.“

Dá sa krajšie vyjadriť spoluúčasť, porozumenie?

„ Věřte, že jsem z velké části probolela vaše trápení s vámi – nad dopisy i bez nich. To nejhorší máte už za sebou. Teď jen něžně, ale důrazně veďte Petrušku tou správnou cestou.“

Pohladenie, pofúkanie, ale súčasne naštartovanie do ďalšej práce.

V ďalšom liste: „ Bolí mne představa vašeho duševního trápení, vyvolaného nejistotou, co s Petruškou cvičit a co ne. Mé zkušenosti jsou takové: čím později po operaci dítě chodí, tím kvalitnější je potom chůze na celý život. O to nám přeci jde!! Zvládla jste toho moře, zvládnete i cvičení po operaci.“

Úžasné povzbudenie, energia.

Keď som čítala v jej listoch, čo všetko ju postretlo za krátku dobu, aké choroby, tragédie v rodine, úrazy, o ktorých sa zmienila len tak na okraj, aby sa ospravedlnila, že neskoro odpisuje, nestačila som sa čudovať, kde toto útle žieňa berie tú silu, všetko zvládať, riešiť, pracovať a ešte povzbudzovať iných. Nikdy nelamentovala, nefňukala, nesťažovala sa, iba konštatovala.

Napríklad: „Psala bych dřív, ale našli mi bulku na pravém prsu a dnes už jsem týden po operaci – vzali mi ho celý – snad to bude stačit. Cítím se výborně, teď čekám na histologické výsledky, počítám s chemoterapií, uvidíme.“

O päť mesiacov: „Mám za sebou 16 ozáření a 2/3 chemoterapie. Nějak to nebere konce. Ještě asi měsíc to potrvá a pak si s chutí oddychnu. Denně jezdím do nemocnice na ozařování( celkem jich má být 25!) a potom ještě 1x týdně na chemoterapii (4x). Snáším to teď celkem bez problémů a jsem odhodlána neztratit skvělou náladu i nadále.“

Alebo: „ Moje zlomená noha byla mým nejmenším životním problémem a připomněla mi, že mám trošku přibrzdit ve svém životním rozletu. Už ale zase jedu naplno.“

Roky sa starala o ťažko chorého manžela: „Manžel byl opět hospitalizován a v nemocnici za pobytu stihl prodělat druhou plicní embolii, celkovou sepsi z močových cest a z toho edém mozku. Dodnes je na jednotce intenzivní péče.“    

S akou láskou pristupovala k svojej mentálne postihnutej dcére: „Začala jsem opět s Lenkou jezdit na koni – je tím nadšená, ale jezdíme přes celou Prahu až do Ruzyně. Jedna cesta trvá 2 hodiny, je to úmorné, ale Léňa je šťastná. Lenička je sluníčko.“

Takto sa videla ona sama: „ Píšete, jestli mám blízkou duši, které bych mohla vylít své starosti. Mám vás a spoustu duší, které by ochotně poslouchaly a také pomáhaly. Zádrhel je v tom, že já nevidím své problémy jako problémy. Je to život. Zvážím situaci a řeším případ po případu. Necítím se zraňovaná tím, že Lenka je postižená, manžel celá sbírka chorob. Je to můj život – velmi zajímavý, velmi plný. Mám svou práci, která asi není zbytečná, kvetou mi kytičky na oknech. Stále počítám s tím, že budou další a další problémy – život není procházka rajskou zahradou. Mám štěstí na lidi, které procházejí mým životem. Neumím si ale představit, že bych je zahrnovala svým fňukáním, necítím potřebu toho. Jsem introvert a asi to působí někdy divně. Nejvíc toužím po soukromí, klidu, čtení, přírodě – všeho toho mám jak šafránu, ale tím víc si to umím vychutnat. Tak vidíte, jaký jsem to poděs.“

Takáto bola a je Jana. Až ma to niekedy štvalo, s akou ľahkosťou všetko znášala, ja som sa pri nej potom cítila taká slabá a zbabelá. Hanbila som sa. Dnes už nie. Postupne akoby sa niečo z jej životného postoja usádzalo vo mne. Našla som vnútorný pokoj a stratenú rovnováhu, silu a rozvahu vyriešiť, čo je v mojich silách a netrápiť sa preto, čo nemôžem zmeniť. Keď prišiel nový úder, už to bolo iba krátke ponorenie, odrazenie od dna, len aby som mohla znova začať plávať. Čoraz menej ju zaťažujem svojimi problémami, ale v kontakte sme zostali. Nepíšeme často, stačí, že jsme se vzájemně neztratily“, ako napísala.