Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Posledná

24. 11. 2017
6
8
847

rok 1997

Konečne sme na izbe. Neznášam čakanie, najmä u lekára. A v nemocnici tobôž. Máme pred sebou dôležitú operáciu  a nechali nás trčať na lavičke celú večnosť. Malá je už v pyžamku, volajú nás na vyšetrovňu. Zoberiem ju do náručia, sama neprejde, hoci má sedem rokov. Našťastie je to drobec, ešte stále ju unesiem bez problémov. Všetky predoperačné vyšetrenia sme absolvovali pred nástupom do nemocnice,  tu si znova kontrolujú zrak, majú rôzne prístroje, ktoré ešte nepoznám.

Keď sa vrátime na izbu, práve roznášajú obedy. Vôbec nemám chuť na jedlo, nieto ešte na toto, akási mäsová roláda, s nedosmaženou praženicou uprostred. Dcérke sa snažím vyberať zemiaky s kúskami mäsa, praženice sa obávam, straší ma salmonela.

Uprostred obeda, babička na vedľajšej posteli začne kričať, že chce cikať. Je čerstvo po operácii šedého zákalu, z postele vstať nesmie, sestrička prináša misu. Malej to našťastie chuť do jedla nezoberie, ďalšej spolupacientke áno. Tá už strávila s babkou zopár dní a je na ňu priam alergická, neskôr pochopím prečo. Len čo odnesú taniere, babička začne rozprávať, ústa sa jej nezatvoria, iba keď večer zaspí, vlastne ani to nie, vtedy začne desivo chrápať. Príbehy, ktoré rozpráva, hraničia so zdravým rozumom, neviem posúdiť, či si starká nehanebne vymýšľa, alebo snáď sama verí tomu, čo hovorí?

Zo začiatku sa neviem zdržať smiechu, je to také absurdné, skúšam jej protirečiť, vysvetľovať, ale po čase pochopím spolubývajúcu, prečo jej má plné zuby. Je to sebecká starena, zahľadená sama do seba, do svojich neskutočných, bláznivých príbehov, vyžaduje si neustálu pozornosť a na iných kašle. Kto by jej uveril, že sestrička ju pichala do prsta manikúrovými nožničkami, keď jej brala krv na zistenie cukrovky.

Dievčatko chce počúvať svoje obľúbené kazety, ale nech stíšim zvuk akokoľvek, ju to vyrušuje, musíme vypnúť. Zostáva jediná zábava, lúštenie krížoviek. Maličká mi sedí na kolenách, ja jej diktujem písmenká a ona ich vpisuje veľkými tlačenými do okienok, pozná už všetky, hoci do školy ide až v septembri.

Vonku ustavične prší, napriek tomu, že je júl, neprestáva ani na minútu.                 

Pani sa bojí o svoje vnúčatá, sú na Morave na prázdninách a domov sa nemôžu dostať pre povodne. Mňa počasie nezaujíma, som sústredená na operáciu, o deti doma sa stará tatino, pomáha stará mama, len aby sme to už mali za sebou a mohli ísť za nimi.

Obed bolo prvé a posledné jedlo, večer dostáva malá tabletku, správa sa po nej ako opitá. Smeje sa bez príčiny, vykrikuje: „Mamička, mne je tu tak dobre!“ Takmer vypadne z postieľky, zadržím ju na poslednú chvíľu. Už len to by nám bolo treba, aby si niečo zlomila, zamrazí ma pri tejto predstave. Operovať ju bude manželova kamarátka, býva pár domov od nás, dôverujem jej, dodáva mi to istotu.

V noci má službu, keď ráno nakukne do izby, zíva, pretiera si oči: „Taká som nevyspatá, ani nevidím“.

„Nežartuj, veď ju ideš operovať!“

„Neboj sa, dám si kávu a budem fit“.

Pre ňu je to bežná rutina, pre mňa hotový zázrak. Pamätám si, ako pri prvom očnom vyšetrení iba krútila hlavou a vzdychala, všetko bolo zlé. Operácia by mala pomôcť, veľa si od nej sľubujem. Dievčatko dostáva ďalšiu tabletku, po nej zaspáva, keď sestrička príde s vozíkom, už ani nevníma, že ju tam nakladám a berú ju na sál. Operácia netrvá dlho, oproti achilovkám je to priam bleskovka. Stihnem popísať iba niekoľko strán, píšem kamarátke list, zaznamenávam všetko, čo prežívame v nemocnici, ukladám na papier svoje pocity, obavy, nádeje, len aby som vyplnila čas čakania, aby som sa nezbláznila od strachu, vždy to takto robím. Prichádza lekárka, oznamuje, že všetko prebehlo bez komplikácií a čoskoro  privezú môj malý poklad. Očko má zalepené, spinká po narkóze, iba občas sa pokúsi prebrať a znova upadá do spánku. Sedím pri nej a pozorujem ju, nič iné v tejto chvíli urobiť nemôžem.

Tak máme zasa jednu operáciu za sebou, ktovie, čo nás ešte čaká. Bodaj by táto bola posledná.

 


8 názorů

Gora, vrátila som sa k tvojej Hodine a pripomenula si...ktovie ako sebestredná babka vytrápila svojich príbuzných, nám sa len tak mihla životom 

 


Gora
24. 11. 2017
Dát tip

Dobrý nápad, to zapisování si denních událostí - já toho hodně zapomněla:-(

Líčení té sebestředné babky mi připomíná moji miniaturu Hodina po půlnoci...přesné, naprosto...


Jarko, bola posledná...vidí celkom slušne a po schodoch vyjde sama, ak sa drží zábradlia a mňa, čo je úúúúžasné, netreba ju vynášať, ako mnohých iných


tak ja si dám tvoj komentár k čajíku, agátka

aleši :)

Andělka, vďaka


revírník
24. 11. 2017
Dát tip

Bodaj by!


Andělka1
24. 11. 2017
Dát tip

***


******6 :o)


agáta5
24. 11. 2017
Dát tip

zase jsem si početla, mám tě k ranní kávě :)

někteří lidi jsou na zabití, neohleduplnost se stává doménou společnosti. vždycky si říkám, jestli v tom taky nemám prsty a pozoruju své děti a vnuky... nemám, chováme se tichounce a ohleduplně...  no jo ta stará škola se nedá zapřít :)   byli jsme s vnukem v Chorvatsku s babincem.. deset vnoučat a dospělí... a ženský nemohli pochopit, že můžu každý den chodit  vnukem do města a ještě kolem kolotočů.. že prý by jim nestačily peníze a utratily by majlant... měli jsme dohodu, každý den jedna atrakce dle výběru, vnuk s tím neměl problém. Je naučený, že dupáním si nic nevymůže, naopak.   Má kamarádka nemůže s dcerou do obchodu. Tu estrádu bych nikomu nepřála. jednou jsem byla s ní a měla jsem koupit tři věci. díky jejímu vystoupení jsem dvě věci zapomněla :)))

 

tak, a zase jdu... vím, jak tenhle příběh dopadne... dobře.


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru