Souboj s jízdním neřádem

Každoroční prosincové změny jízdních řádů vlaků mě zasáhnou jak amazonský jedovatý šíp. Otráví mě.

Co mnohem horšího, zcela rozboří vystavěnou hradbu zvyku. Převrátí naruby do detailů vypilované a jak motor vrnící si po generálce zaběhlé pochodorytmy a ranní tanečky. A nepotřebuji, než si promnu obočí a oči, k navigaci družice, časové impulsy, vyzrálou technologii. Po pěti metrech přes obývák odbočuji doleva a v chodbě doprava. Tak jako každý den…

Jenomže, nový jízdní neřád mi jak domeček z karet sesunul veškerý posunovací řád. Příjezd, ten je mi ovšem úplně fuk, ale odjezd mého vlaku na Prahu koumáci od národního dopravce posunuli o pět minut dopředu. Ne jako obvykle v 6.55, ale výpravčí plácne terčíkem, pískne a rychlík se dá do pohybu z druhého nástupiště, první kolej, už v 6.50 hod. Pro mě pětiminutová tragédie. Nechci a nebudu vstávat o pět minut dříve. Mám již roky nastaveného budíka a pošupovat a lomit mu ručkama, na to není zvyklý. Co kdyby se zašprajcly nebo dokonce některá ulomila? Navíc, nemám ani to svědomí svého zvonícího kohouta budit o pět minut dříve.

Nezbylo mně, než přišlo pondělí a první cesta podle nového jízdního řádu, tak o víkendu vyšantročit chytrost a zatáhnout za ty správné provázky. Jako první mě napadlo chodit spát v ponožkách. Ráno je nebudu musit hledat do páru a ušetřím tolik potřebné vteřinky. Nápad mi však praxe prověřila jako totálně blbý, jakmile jsem při nácviku vlakového poplachu v ponožkách vlezl pod sprchu.

Jako moc šikovné se naopak ukázalo, že jsem se, a to se skřípěním zubů, smířil s novou rolí. Ne zadarmo. Ještě jsem u kadeřníka musel zaplatit. Dost. Nicméně, na pár milimetrů omašinkované vlasy nemusím již složitě hledat, přehazovat, rovnat a na pěšinku česat. Se stopkami v ruce jsem si zaznamenal dvacet sekund úspory.

Nezbytný koflík kávy. Postavit vodu. Nasypat. Zalít. Čekat až povychladne. A čas plyne, jak by měl sedmimílové boty.  Z variant, obejít se bez dopingového kafe nebo si šálek nachystat večer do termosky, jsem zavrhl druhou. Jezdím přece ve vlaku vyšší kvality, kde se libě usmívají vlakušky, co drncají občerstvovacím vozíčkem. Neošidím se tím o zaslíbený kofein. Káva bude. Ve vlaku.

Další úsporu času jsem vyzkoumal při oblékání košile. Těch knoflíčků k pozapínání a toho zbůhdarma probenděného času!  Vyřešeno. Odfajfknuto. Třičko nebo polotričko je řešením; výhrou v ranní loterii. Gatě, ty nemaj řešení. Vyjít pouze v trenkách bez kalhot s kapsami, hloupost. Nebylo by kam dát kapesník nebo šrajtofli.

Svetr. Propínací vesta. Jasně, že svetr. Vesta má knoflíky, čímž se musí s velkou ztrátou, mrhání časem, zapínat.

Další ztrátové sekundy vznikají u obouvání. Šněrování, vázání kliček u tkaniček bot. Tohle jsem vyřešil již dávno. Skoro jasnovidecky roky předtím. Mokasíny, dřeváky, botky se zapínáním na suchý zip. Tady se, holt, rezerv nedočkám.

Čepici si narvu na hlavu zásadně až po opuštění příbytku. Venku. Znamená to opět uspořené vteřiny, protože jináč bych se okukoval v zrcadle a kulicha rovnal jako anglikánský soudce paruku. Chvatně popadám přichystanou a mezitím jen na chvíli odloženou koženkovou aktovku podpažďovku a vyrážím.

Nové ranní algoritmy fungují. Vzlétám a přistávám na peróně včas; jsem vítěz. Nicméně neusínám na vavřínech. Má invence tváří v tvář úspěchu neustrnula. Nezamrzla. Kdepak.

Již jsem vybádal inovace. Možná je zjara nebo v létě vyzkouším.

Doklušu na nádraží s baťůžkem, v pyžamu a bos, naskočím do lehátkového vozu a veškeré naléhavé, nezbytné, nutkavé a potřebné vykonám ve vlaku.