Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte semodelář iluzí
Autor
atkij
celý rok slepoval letadlo z papíru
pro vzlety zatměním v naivní fázi
k místům
kde skutečnost předponou kvazi
nabízí jiný svět
bláznivý na míru
iluzi
již mnohým chápat lze
obloze křivých snů bělavé čáry sek
na koncích obou stran
z nich šťastné osy
přímit chtěl
v rukách však blýská se
… cosi
místo os bludný kruh
a nebe
od trysek
prozření úleva katarze?
statické bezdeší nabídky v dativu
k nebi je daleko z výšky dvou metrů
v držení svědectví svatému petru
proč zůstal
při zemi představ
sám
naživu
26 názorů
Jako každý idealista se dívám na poezii z hlediska idejí,protože některé z nich jsou věčné a všeplatné a to že si z ních postmoderna dělá šprtˇouchlata (viz např, současný rádobykomik ARNOKULT) jim opravdu ani v nejmenším neublíží.
Já naopak současnost nesnáším. To,že v ní vůbec nejsem"zacyklený" mi umožňuje vidět třeba současnou poezii tak nějak zvnějšku a je to opravdu tristní pohled. Mrzí mě ale to,že mnoho čtenářů se ztotožňuje se současným uměním a že bych je případně mohl zranit,když bych jim nějak nabourával třeba přesvědčení o skvělosti současné poezie. Proto se už raději současnou poezií nebudu zabývat ani teoreticky.
Co se haiku týče,i v něm převládla postmoderní doktrína a vnesla do něj nesmyslná klišé nezničitelná jako plevel. - Samozřejmě ,že budu říkat tento svůj názor nahlas,Můra a Darmošlap se mnou opět přestanou komunikovat, tak jako to udělali vždycky,takže budu psát asi rok pro odhadem tak čtyři až pět čtenářů,kteří mi možná zbudou.Ponechám tady asi sto haiku,která budu považovat za relativně slušná i když budu vědět,že si jich patrně nikdy nikdo nevšimne. - Asi tak nějak vidím své další účinkování na Písmáku. - Ale ,kdo ví, třeba se mýlím a vykope mě tu za pár let pak nějaký literární archeolog.
Historické souvislosti vzhledem k haiku zmapované tedy nemám. Jsem spíš zacyklená v současnosti:)
ale řekla bych, že pro haiku je důležité (stejně jako pro poezii obecně) inastartované vnímání k všesmyslovému intenzivnímu zážitku pro nacházení těch správných slov mířících ke čtenáři:)
V zásadě s tebou souhlasím,ale to,že se individualita autora nesmazatelně vtiskuje do díla je až záležitost novověku.Ještě ve středověku často ani nebylo žádoucí,aby byla známa jména výtvarných umělců a o starověku už raději ani nemluvím.Tehdy se museli umělci zcela podřídit dokonalé ideji ,která je nekonečně přesahovala asi tak jako se mravenci podřizují chodu mraveniště. - Tehdy ovšem nešlo o nějakou objektivitu ale o principy,na kterých stála společnost. Tam,kde začíná egocentrismus,tam začíná úpadek. Ale ještě i v renesanci byl portrét nebo dokonce autoportrét považovaný za podřadnou formu umění ve srovnání s uměním pro církev.
Píšu jen haiku částečně proto,že by mělo být ojektivistické. Haikař by měl psát o vnějším světě ,ne o sobě. Vždycky ale záleží na tom , co si haikař vybere. - Když si přečtu sbírku haiku nějakého autora , většinou mi toho řekne o něm samotném skoro tolik nebo i více než sbírka současného básníka volného verše. Proto nevím jestli se dají vůbec psát objektivistická haiku,natožpak "pravdivá" ,jak říká Darmošlap.
Rád bych ti odpověděl na dopis,ale nejde to. Mně dnes na Písmáku skoro nic nefunguje. Ani nevím,co mi píšeš. Nejsem schopný to otevřít.
Napsal jsem pár senrjú o tom,že nad naší romantickou krajinou jsou už pouze "kerosinové červánky" - tedy růžové stužky za letadly. O klasických romantických červáncích si už můžeme nechat zdát. - Ale možná,že i naše skvělá doba ve své pitomosti a absurditě přináší jistou poezii , která se dá zachytit do senrjú. Jestli to ovšem dokážu já , na to jsem sám zvědavý.
Líbí se mi kresba i tvoje básnička. Kdysi jsem taky napsal pár básniček o letadlech,protože nad pustinou,kde bydlím,často létají. Jenže já se nedívám s rozsvíceným kulatým okénkem v ruce na odlétající éro ze schůdků na letišti,ale z celkem liduprázdných hor . Skály,lesy,nikde nikdo,jen já zvedám své okénko na vrcholku kopce za odlétajícím letadlem... Tip.
Trochu melancholická báseň o touze, snech... povedlo se ti. Celé i s tou ilustrací mi to tak nějak něco připomíná. Pak mě napadlo, že asi symbol znamení střelce: dole zvíře, pak lidský trup a hlava, pohled zaměřený vzhůru a tam, kam už ani pohled nedosáhne, aspoň vystřelený šíp touhy...