Jedy 01

Píše se rok 231PR. Lidské impérium San'Lorei je ve svém rozkvětu.
Každý si v tomto světě prožívá vlastní unikátní příběh. Někdo si chce splnit touhu stát se malířkou, jiní naopak usilují o post zpěváka. Jsou ale tací, kteří hledají vlastní identitu.
Tápou mezi tím, jak se cítí a co se od nich očekává. Někteří jsou natolik ztracení, že hledají útěchu v Jedech, drogách, které dokážou v uživateli vytvořit falešnou radost, odvahu, či dokonce utlumí touhu být tím, kým nemohou. Jenže čím déle své touhy skrýváte, tím více je chcete odhalit.

V přístavním městě větrolodí Asterii žijí tři různí lidé, kteří jsou ochotní pro splnění vlastní touhy vykonat naprosto vše. Obětovat své já, zradit druhé, ale i brutálně připravit někoho o život.

__

Budu rád za jakékoli připomínky, kritiku, názory.

Je to nejspíš jediná věc, kterou jsem kdy napsal. Jde mi hlavně o to, abych věděl, zda má smysl se psaním pokračovat. Podle zájmu mohu přidat pár dalších částí. :)

??? - 231PR, 19. Roú

- Kap…, kap…, kap…

 

„Ššš, klid.” Jedno slovo. Přesto dokázalo uklidnit právě probuzenou dívku. Konejšivý hlas ale v sobě skrýval něco, z čeho naskakovala husí kůže po celém těle.

Dívka otevřela ztěžklá víčka, rázem je pevně zavřela. Spánkem projela ostrá bolest. V krku měla vyprahlo a otupělý jazyk jí připadal drsnější než smirkový papír. Mlhavě si vybavovala předešlou noc. Tancovala na parketu při nějaké dunivé hudbě, něco oslavovala. Nemohla si ale vzpomenout co. Bolest hlavy pulzovala v rytmu tepu.

Někde zabouchala okenice, jak se vítr opřel do okna. Určitě zase sněží. Na zbytek měsíce hlásili silné sněhové přeháňky.

Opět otevřela oči, ale tentokrát pomaleji. Byla více než vděčná, že v místnosti panovalo šero. Jediný zdroj světla představovala vysoká lampa na zdi naproti dívce. Dřevěná židle pod ní zavrzala a všimla si, že má obě ruce rovně položené na desce stolu. Zamrkala, ale víčka zůstávala ztěžklá a oči si stále nepřivykly na šero.

 

- Kap…, kap…

 

„Konečně jsi vzhůru, ospalče.” Milý hlas upoutal dívčinu pozornost. Naproti ní se usadila štíhlá žena s delšími zrzavými vlasy. Útlé prsty s oranžovými nehty objímaly bílý hrnek s kávou, z níž stoupal obláček kouře. Vedle hrnku položila stříbřitou krabičku a fotku, na které se objímaly dvě holky. Jedna s mírným úsměvem a slzami v očích, druhá s velkým úsměvem, ale chladnýma očima.

„Máš překrásné oči. Kdykoli se do nich podívám, dostávám z nich chuť na med,” pronesla zrzka zamilovaným hlasem. „Ale jen tak mezi námi. Mám raději modré.” Mírný úsměv, ale nedosahoval očí. K úzkým rtům, překrytým přehnaným nánosem růžové rtěnky, si přiložila hrnek s kávou. Upila a vrátila ho zpět.

Jestlipak to je Kopi luwak? Výrazná vůně čerstvé kávy ji pošimrala v nosní dutině a pomohla jí probrat se.

 

- Kap…

 

Znenadání, ostrý jazyk chladu jí pohladil po zádech. Trhla sebou, jenže ruce a nohy zůstaly na místě. Držely je kožené řemeny. Chtěla křičet, volat o pomoc, avšak rty se neotevřely.

„Nesnaž se. Lokální anestetika stále působí.” Zrzavá žena zachrastila s krabičkou a do dlaně vypadla oranžová krystalická kulička. Vhodila si ji do pusy, z které následně vyšlo hlasité křupnutí. Dívka sledovala, jak se ženin ohryzek zvedá a zase klesá.

Nechci umřít! Opět sebou trhla.  Z úst vyšlo jen přiškrcené zakňučení. Jak jí tělem prostupovala panika, nával adrenalinu popohnal srdce rozpumpovat krev do všech tepen, žil a cév.

 

- Kap…, kap…

 

Medové oči kmitaly ze strany na stranu, možná ve snaze najít nějakou záchranu. Nakonec se plné hrůzy zastavily na hraně stolu. Z té v nepravidelných intervalech skapávala krev. Neodvažovala se ani dýchat, jak milimetr za milimetrem sledovala rudou cestičku až k pramenu.

Žaludek se jí okamžitě stáhl a obrátil, ústa ji vyplnila pachuť žaludečních šťáv. Zadusila se, než se to vše přinutila polknout. Moje ruka! Od zápěstí až po loket se na dívku šklebilo rudé maso. Přestože měla hřbet ruky stažený z kůže, necítila bolest. Pouze slabé brnění v celé paži.

„Dávám si jen krátkou pauzu na kafe, pak to dodělám. Nemusíš hned vyšilovat,” řekla zrzka hravým tónem, přičemž teatrálně nadhodila rukama. „Moc se mi nelíbilo, co sis tam nechala udělat. Nemusíš se ale bát. Já si tě upravím k vytoužené dokonalosti.”

---