Jedy 03

Ep.03 - Charlotte Cromwell - 41. Ele, ráno

„Budu mít v kavárně houslový vystoupení," zašeptala Charlotte vzrušeně. Namazala krajíc chleba tenkou vrstvou másla a narovnala ho vedle dalších na žlutý tác. „Neříkala jsem ti to už?"

„Řikala," povzdechla si Lacey.

„Opravdu?"

„Třikrát."

„Nemůžu se prostě dočkat! Bude to absolutně úžasné!"

„Počtvrtý." Na chleba položila kolečko šunky. „Jak tomu došlo?" V Laceyině hlase se nacházely silné stopy po Voxdarském jazyce.

„Šéfová mluvila o tom, že by to chtělo přilákat nové lidi." Začala ze skřínky vyndávat umělohmotné hrnky a podávala je Lacey.

„Cožpak tvoje zákusky nemaj úspěch?"

„Mají. Jenom šéfová prostě chce, aby to přilákalo víc lidí najednou."

„Ach tak. Aby vic utratili." Lacey si za špičaté ucho zastrčila pramen stříbrných vlasů. Vzala jeden tác s chleby a odnesla ho do jídelny na dlouhý stůl.

„V jednom časopise jsem četla o takovým hudebním baru. Hned jsem ho šéfce ukázala. Nápad se jí líbil, jen se to prý musí nejdřív oťukat."

„Kdy to máš? Mohla bych vzit Lanceho."

„Určitě vem! Bude to devátýho Roú."

Do jídelny přenesly zbylé tácy s chleby, skleničky a konvičky s čajem. Bylo toho dost na snídani pro čtyřicet rozespalých sirotků. Jakmile vše přichystaly, ve dveřích do jídelny se objevila postarší tělnatá žena opíraje se o berli.

„Vy už jste tady? Měly jste mě vzbudit, pomohla bych vám."

„Ahoj, babi," pozdravila ji Charlotte.

„Taky se potřebujete občas pořádně vyspat, pani Cromwellová. Hlavně když vás posledni dobou boli ty záda."

„Lacey, jenže ty bys měla taky odpočívat."

„Jen představa, že přištich několik měsicu nebudu nic dělat mě děsi. Navic, divadle přes zimu moc představeni nehrajeme."

O pár minut později začali přicházet první ospalci. Nejprve přiběhli ti nejmladší ve věku pět až devět. Jako jediní měli ze všech dětí energii na rozdávání. Po nich se ploužili teenageři. Tvářili se jako by je někdo praštil, někteří vypadali, že stále ještě spí. Přestože se většina tvářila nabručeně, nikdo by si nenechal ujít společnou snídani.

Jídelna se pomalu vyplňovala veselými hlasy. Děti se mezi sebou bavily o snech, nebo co je ten den čekalo. Charlotte s nepředstíraným zájmem poslouchala vyprávění malého kluka, který ve snu bojoval se zlou čarodějnicí.

„A měla stejně stříbrný vlasy jako Lacey! Dokonce měla i stejně modrý oči!" Zamyšleně se podíval na Lacey. „Možná to byla ona!"

„Tys zjistil mou tajnou identitu? To abych tě proklela." Lacey klučinu chytla a začala ho po celém těle lechtat.

Charlotte se tiše chichotala.

„Vypadá to, že jsme se tu všichni sešli." Paní Cromwellová spojila dlaně a otočila se směrem k obrazu nad dveřmi do jídelny. Byl na něm vyobrazený první císař říše San'Lorei, svatý Yasiel. Mladě vypadající muž se opíral o skálu, obě ruce měl zastrčené hluboko do kapes kabátu. Díval se kamsi mimo obraz, jako by někoho vyhlížel.

„Drahý Yasieli. Děkujeme, že nám tak dopřáváš..." Paní Cromwellová začala recitovat děkovnou modlitbu. Děti hned každý verš opakovaly, což vytvářelo jakousi šumivou ozvěnu.

Ať je dnešní den ten, který bude odrazovým můstkem k velké změně. Tak jako byl první den Po rozbřesku. Charlotte k prvnímu císaři směřovala vlastní modlitbu. V dlani svírala dřevěný přívěšek hvězdy s dvanácti tenkými paprsky v neúplném kruhu, Yasielův cejch.

„... dary požehnané, přijmi srdce odevzdané." Jakmile paní Cromwellová odrecitovala modlitbu, v jídelně se rozhostilo dohadování a brebentění.

„Kdo by měl ještě žízeň, tak v konvičkách je čaj." Charlotte seděla mezi nejmladšími, kde se snažila udržet vznikající chaos na uzdě. Pohotově chytla plastový kelímek, kterou někdo převrhl. Pak musela jednomu klukovi utřít tvář od másla. Nejen Charlotte, ale i její babička a Lacey měly plné ruce práce s nezbednými dětmi. Kde nestíhaly, tam pomáhaly ti nejstarší.

„Charl, zdáš se mi nějak pobledlá. Jestli na tebe něco leze, tak na tu rehabilitaci nepůjdu, aby sis mohla odpočinout."

„Na to ani nemysli, babi. Už jsem slíbila, že to tady pohlídám."

„Taky přijdu." Přidala se Lacey.

„Skvělý. Vydržíš to, než přijdu z kavárny?"

„Neboj," usmála se Lacey.

„Ty jdeš ještě do kavárny?" podivila se paní Cromwellová. „Máš práci v kavárně, vypomáháš tady a kdoví kde ještě. Pak nemáš být celá strhaná."

„Jdu jenom na záskok. Nic víc. Ty na rehabky ale musíš."

„Co vubec doktor řikal?" zeptala se Lacey. Postupně do prázdných plastových hrnečků rozlévala čaj.

„Mám na páteři nějaké výrůstky, proto to tak bolí. Operace bude něco stát, ale raději bych je dala do sirotčince. Ten je potřebuje víc než tahle stará bába."

„Tvý zdravý je taky důležitý, babi! Nechám si napsat pár přesčasů, abych měla víc peněz."

„Mysli taky trochu na sebe. Nechtěla jsi koupit nové struny?"

„Ty počkají."

„To mi připominá... Nemaj sem teď někdy přijit stážistky univerzity?" Lacey pomalu sklízela ze stolu.

„To až zítra. Přijde Lucy, brigádnice z kavárny, a její spolužačka." Zkontrolovala hodinky. „Musím letět. Tak se tu mějte. A vy nezlobte, jinak z kavárny nepřinesu žádný zákusek." S úsměvem pohrozila dětem.

---