Koloťuk

Vzpoměl jsem si, jak nás jednou v první třídě vzala paní učitelka na prohlídku vlakového nádraží. Byla domluvená s panem přednostou, který nás provázel prstorem, ukazoval nám a vysvětloval co se jak jmenuje a k čemu to slouží. Nejvíc nás zaujaly obrovské mašiny, tenkrát tam byla ještě "pára", která kouřila a pískala a to bylo něco.

A také pan výpravčí. Byla to vážená a velmi důležitá osoba v červené čepici, s kouzelnnou plácačkou, kde jedna strana znamenala "volno" a druhá "stát". A ty veliké lokomotivy ho musely poslouchat. Takhle nám to pan přednosta vysvětlil.

Potom tam byl i pan "koloťuk." Ten poklepem kladívka do kola vagónů zjišťoval podle zvuku, jesli je kolo v přádku. Paní učitelka k němu přistoupila a ptala se ho, jestli by nám řekl něco o jeho práci, ale on vůbec nereagoval. V tom se tam znovu objevil pan přednosta a řekl paní učitelce. "Já to dětem vysvětlím. S koloťukem se nedomluvíte. Ten je hluchej jako poleno."