Slovověda

"Princezna prince zná," podotkl děda Lebeda, "to je důležité."
"Není to zároveň i hůrežité?" zeptal se děda Posleda.
"Ano, ano, kolego, přesně tak," přitakal děda Lebeda.

Malý Vašek zívl. Seděl spolu se všemi ostatními dětmi z vesnice na hodině slovovědy, která ho nebavila. Před tabulí se producírovali děda Lebeda a děda Posleda a deklamovali ta svoje moudra.

"Neměli bychom se raději zabývat tím, jak odrazit útok loupeživých rytířů?" zeptal se malý Vašek jako obvykle.

"Ale jen se, chlapče, uč raději slovovědu," mektal děda Lebeda, "vaši otcové, děti, si s útokem poradí, když se spolu tedy před tím poradí, samozřejmě."
"Rytíři budou loupemrtví," konstatoval děda Posleda a k tomu už nebylo co dodat.

"Že se raději neučíme něco užitečného," svěřil se Vašek později Bětce, když spolu pásli ovce, "to je samé 'co je opakem prázdné množiny? plná malina' co z toho máme?"

Vašek si namazal na chleba med. Byl čas svačiny. Děda Lebeda zrovna nebyl poblíž, aby ho počastoval nějakou replikou jako například 'ty svačnatče', což byla úleva. Ale za chvíli zažene ovce zpátky a s oběma staříky se potká znovu. Vašek si vzdychl.

Vtom zazněl řev. Medvěd! Vašek vyskočil a na chvíli ho napadlo, že bude chránit ovce vlastním tělem, ale potom mu došlo, jaké marné gesto by to bylo. V hlavě mu začalo šrotovat.

Dal si lahvičku s medem do jedné ruky za záda a křikl: "Medvěde! Víš, kde je med?"

Poté, co medvěd pokrčil rameny a zmizel v obláčku logiky, bylo Vaškovi jasné,  že to množství hodin slovovědy bylo přece jenom k něčemu užitečné.