podivné výsluní jednoho dne

    Byl tam dort s březnovou osmičkou.
    Dort s úsměvem hrajícího klauna na klakson z drahého automobilu.
    Namočila do jeho úsměvu svoji temně hnědou bradavku.
    Klaun se pořád smál, aniž věděl proč.
    Byl jsem na řadě.
    Měl jsem si líznout, ale připadal jsem si hloupě, že jsem až druhý na řadě.
    Po klaunovi.
    Kde se v člověku bere ta ješitnost?
        Tedy v chlapovi.

    "Přestaň!" dýchl mě kdosi za krk.
    Zavěsil jsem se do prostoru.
    Jak kostkovaný ubrus visící na šňůře po stráveném odpoledni na stole v hospodě.
    „Panenská blána není trampolína pro nakašírované metrosexuály.“
    Zaznělo mezi stěnami březnové osmičky. 
   
        „K čemu jsou definice o duševních poruchách, když na duši ani nevěříme?“
        Sedím v bytě čísle osm s tou, co už tu dávno není, tak můžu blábolit.
        „Kam jsi se poděla?“
        Šimral jsem ji na bříšku.
        Jak ještěrky na stráni než roztály na březnovém slunci.
        Co záleží na tom kolikátého bylo?
        Osmého?

        „Jakou funkci vlastně zastává duše v těle člověka? Je nositelkou nočních snů, kde žijeme, když spíme? Je to naše svědomí?“ ptal jsem se ženy, když všechno skončilo a hořela cigareta.
        Bylo devátého a nic se nezměnilo.