Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seLekce
Autor
Danny
Když Petr klepal na dveře kabinetu starého profesora Vondráčka, cítil trochu ostych. Ale musel to říct. Musel to říct, jak to cítil.
Hned jak stál před starým mužem tváří v tvář, vypálil to na něho:
"Pane profesore, zrušte prosím moji účast na té soutěži filosofických esejí. Já... já nemám inspiraci."
"Nemáš inspiraci?" zeptal se učitel, "a co tak najednou? Celý rok na hodině filosofie vskutku perlíš: eseje, alegorie, vzpomínáš si na citáty slavných filosofů... nebyla by to škoda?"
"Měl jsem inspiraci," vydechl student, "ale... už nemám."
"A co tak najednou?" zeptal se stařec, "jaká je změna, co se tak honem stalo, že je všechno jinak?"
Petr se odmlčel. Napřed se styděl to profesorovi říct, ale když už se toto téma nakouslo – co může ztratit?
"Ona... rozešla se se mnou. Včera." hlesl.
"Nějaké děvče?" usmál se profesor, "tvoje první, že?"
"Ano... dělal jsem to všechno pro ni. A z radosti, že ji mám. A.. a.. vůbec. Všechno bylo takové krásné, rozsvícené..." Petra samotného překvapilo, že se vyučujícímu takto otevřel. Ale ze zkušeností z několika let výuky věděl, že profesorovi Vondráčkovi může věřit.
"Poslyš, chlapče," bručel starý pán, "a ta inspirace, ty nápady, to světlo – to bylo její? Vždyť to bylo přece tvoje."
"Moje?" zeptal se mladík.
"Ano, samozřejmě: nemohlo se to nikam vypařit. To ty sis jen dovolil ho používat, po něm sáhnout, otevřít se mu – když tu byla ona. Ona není autorem těch esejí: jsou tvoje. Kam bychom přišli, kdybychom potřebovali svolení někoho druhého k tomu, abychom byli šťastní?"
"Takže... ta inspirace tu někde stále je?" zeptal se Petr.
"Je v tobě, chlapče. Jako byla vždycky. Všechny ty záminky 'někoho mám', 'nikoho nemám' – hoď prosím za hlavu. A podívej se do svého nitra. Stále tam najdeš tu radost, tu inspiraci, to světlo: bez podmínek, bez závislosti na někom: chápeš? Už to chápeš?"
Petr se usmál. Dostal cennou lekci a obrátil se ke vnitřnímu zdroji štěstí. Na tu soutěž filosofických esejí nakonec přece jen půjde. A nejen tam.
19 názorů
zvedavec: ptáš se hodně obecně a myslím, že odpověď může být pro každého člověka jiná...
Inšpiratívne.
---
Petr mal dievča, o ktorom on veril, že verí jemu, a zdalo sa mu, že má pre koho "perliť".
Potom dievča stratil. Stratil inšpiráciu.
A ak ju (až) po slovách pána profesora znovu našiel, nemohlo to byť preto, lebo pochopil, že je tu aj niekto iný, kto mu verí, kto vidí v jeho vnútri schopnosti a v ňom hodnotného človeka, schopného veľkých vecí?
Keby sme ostali úplne sami (bez nádeje, že sa to zmení), mali by sme naozaj schopnosť tešiť sa zo svojich schopností a z toho, čo máme vo svojom vnútri? Ostal by nám ten zdroj radosti?
Je to cosi jako bajka v nezvyklých kulisách a s "nebajkovým" závěrem. Ten závěr mě vlastně trochu zklamal -- jako by v něm něco chybělo, ale jinak se mi to po celou dobu líbilo a četlo se to taky dobře, a tak doufám, že to "chybění čehosi v závěru" je jen můj vrtoch. Tip.
Autoři většinou svá nejlepší díla napíší ve velmi zlých chvílích svého života. Moudrý profesor.
Ano, inspiraci máme v sobě, ale když máme někoho blízkého, jsme rádi, že se o ni můžeme podělit.
krásně napsáno.
ten návrat "zpět" po osobní tragédii samozřejmě není možný hned. zármutek je logický. jak sleduji svět, většina lidí je schopna se z nějakého důvodu po rozchodu "dát dohromady" velmi rychle, až to působí nereálně... nebo si to namlouvají? nebo jsem jen přecitlivělý prvek? kdo ví.
Jackie: to je dobrý rozbor.
Jenže v tom to právě vězí - jestli je autor motivovaný jen okamžitou "inspirací", zamilovaností, náladou...nebo je jeho dílo obrazem jeho vnitřního světa... podle toh se pozná skutečný básník, spisovatel...
Kdyby to bylo vždycky tak jednoduché, že tápeme, tápeme a někdo nám řekne svá moudrá slova a my díky tomu najednou tápat přestaneme... To by byl krásný svět.
Jenže takhle to nefunguje. Pan profesor měl v tvé povídce samozřejmě pravdu. Ale zdroj vnitřního štěstí? Jak bychom jej mohli najít mrknutím oka? Někdo nám řekne: "Máš to v sobě" a my se tam najednou podíváme a najdeme to?
Mě to třeba nefunguje. Mě by to nestačilo. Není to o záminkách. Prostě byl šťastný a dařilo se mu. Teď není šťastný, nemůže se soustředit, nejde mu to. A možná ani nechce. Nebo spíš neví, co chce. Neumí si představit ani další den, natož nějakou soutěž. Prostě na to nemá myšlenky. Není to o tom, že by ho opustila inspirace, je to o tom, že teď je nešťastný. A proto, abychom šťastní byli, nestačí se podívat kamsi dovnitř. Obzvlášť, jeli tam uvnitř jen tma.
Ale miniaturka se mi líbila.
Fajn, Danny:-)
Tuhle část věty bych přepsala, zestručnila:
Ale ze zkušeností z několika let výuky...
Pěkná miniaturka a pravdivá - Všechny ty záminky "někoho mám", "nikoho nemám"...
výborné...!!! moudrý profesor...