2017 aneb Teror novorozenců

Moje původní idea byla, napsat krátké sdělení o sobotním volejbalovém turnaji. Ten byl jako vždy výborný, ale mou představu selankovitého trochu líně se valícího článku, přebilo hrůzné procitnutí. Kdeže postupná islamizace Evropy, ta je pro děcka. I když pozor s tímto výrazivem. Čtěte prosím, pozorně dál tyto řádky.

Přijíždíme do "vyklidněného" ranního Hlučína. Už z dálky pozoruji obří reklamy hlásající cosi "o plenkách Pampers, pitíčkách Jupík, šampónech Johnson and Johnson" a o tom, že "Lála je nejlepší". Zatím nic nechápu. Z klidu mě nevyvede ani zásah smíšené policejní hlídky, složené z uniformovaného policisty a nemluvněte. Do pozadí odsunutý policajt jen kontroluje doklady, mezitím v autosedačce sedící mimino, bije řidiče hříšníka štěrchátkem. I z této scény je patrné, kdo u této dvojice velí. Já však zatím nic nechápu.

Na turnaj ještě nové móresy nedošly a proběhne v pohodě jako za starých časů. Někdo vyhraje, někdo skončí poslední, tady je ještě svět v pořádku! Na vstupních dveřích haly je sice napsáno "Výstup ven jen na vlastní nebezpečí", ale proč bych chodil ven, ve sportovním areálu mi nic nechybí.

Po turnaji se jde, jako vždy, do hospody "Kozlovna Zlatý časy" a tady se mi všechny dosavadní indicie konečně spojí do otřesného zjištění. Jak k tomu dojde. Už u vstupních dveří mě měla upozornit výrazná nálepka přilepená nad stravenkami Sodexho "Little children friendly restaurant"

Zasedneme ke stolu. Z reprobeden se ozývají Šmoulové. Po chvíli dorazí místní číšník v barevném obleku se zvířátky. "Budete dudlat?" "Co to?" Odpovídáme na prapodivný dotaz. "Jestli chcete přinést poddudlíky?" Zeptá se kelner naštvaně. "Ne!" odpovídáme odhodlaně, maje v očích mnoho otázek.

"Co si tedy dáte?" Ptá se obsluha a sama si i odpovídá, když nás odhadne zcela správně. "Nedávejte si prosím pivo! Zakázat vám to nemohu, ale když si ho dáte, dětem to přijde líto, že ho ještě nemohou pít!"

Neuposlechneme a zavdáme si po sklenici. Po našem bujarém přiťuknutí, se začíná od okolních stolů, ozývat agresivní pláč a vulgárně myšlené žvatlání. Přiběhnuvší v obličeji značně rudý číšník nás varuje "Jestli se neuklidníte, budete vyvedeni" Nedbáme jeho dobře mířených rad a pokračujeme v hlučení. Nebavíme se však dlouho...

Za krátký okamžik se hospoda doslova naplní, houkajícími malými odrážedly, které řídí, přísně se tvářící, batolata. Jsme doslova vytlačeni drsnou batolecí silou před nalejvárnu. Tady nás převezmou ,do jednotných plenkovým kalhotek vzorně odění, malí "těžkooděnčíci", kteří nás pomocí obřích chrastítek, vytlačují ven z města.

Tedy alespoň ty šťastnější z nás. Ti méně šťastní, označení za vůdce rebelie, jsou odvedeni do zšeřelých sklepení místního Domu dětí a mládeže. Zde úřaduje obávaná speciální jednotka, složená ze sadistických rómských nemluvňat, ovládající důmyslné mučení odsávačkou hlenu a využívající k tortuře vysokofrekvenčního brekotu.

Jdeme kolem místa bývalé, místními "tolik oblíbené", půvabné skulptury "bílé hajzlprkno s tykadlem uvízlé v břidlicovém poli", ta už je nahrazena sochou Dády Patrasové v nad životní velikosti.

Na Hlučínském autobusáku jsme násilím vtlačeni do autobusu číslo padesát šest řízeného dvěma dětmi předškolního věku, přičemž jedno drží volant a druhé mu řadí rychlosti a odvezeni za hranice města. Kruh se uzavřel!

Hlučín je v moci novorozenců!!!