Když už si má člověk vybrat

    Pepíček nebyl z naší ulice.
    Bydlel v Praze a do naší ulice přijížděl s rodiči za babičkou.
    Pepíčkova babička bydlela až na konci ulice hnedle u pole, a zahradu měla oproti potoku, který se jmenoval Jordán.

    Byl tam malý ale divoký splav s tůňkou, kde jsme chytali okouny.
    Dělali jsme si je přímo u potoka na ohni na pánvi, jen tak osolené, opepřené a okmínované s měkkým chlebem, který se tehdy ještě tak protivně nedrolil.
    Okoun má sice dost kostí ale lepší rybí maso jsem nejedl.

    Pepíčkovi rodiče byli věřící stejně jako jeho babička a ještě pár jeho tetek.
    Všichni vypadali pořád tak nějak pohřebně.    
    Zpomaleně.
    Jako kdyby se pohybovali ve starém černobílém filmu z prvopočátků kinematografie.
    Lepič plakátů.

    Každou neděli museli jít do kostela.
    V naší vsi žádný kostel nebyl.
    Říkalo se, že zdejší lidé mají kamenné srdce.
    Těžil se u nás pískovec, který je i v základech Národního divadla.
    Naše ves se jmenuje Kamenné Žehrovice.
    Nomen omen.
   
    Pepíček se rodičů bál.
    Nikdy s námi nezůstal ani o minutu déle.
    I když jsme se mu smáli, jak už to děti umí.
    Občas z něj ztěžka vylezlo, že je fyzicky trestán, ale moc se v tom nematlal.
    Jen to měl v očích.

    To jsme nechápali, protože ti jeho rodičové sotva vstoupili do naší ulice, a když říkám vstoupili, tak si za tím stojím, tak se hned na každého usmívali, uctivě zdravili, a pán pořád zvedal klobouk.
    Prostě z nich sálalo dobro a pokrytectví.
    To jsem ovšem ještě nemohli vědět.
    To bylo na nás moc složitý.
    Neměli jsme tušení, co obnáší taková katolická výchova.
    My jsme byli neznabozi.
    Nemohli jsme tušit, že k nám vysílají obvyklé signály, jimiž nám chtějí říct, že jsou křesťané.
    Nejspíš ani oni sami nevěděli co činí.
    Jen dělali to, co je v dětství naučili.
    Že by dědičný hřích?

    Pepíček skončil v semináři.
    My po hospodách.
    Většinou.
    Prostě neznabozi.