Co neprozradila poštovní schránka

“Jak se máš?” nakloní se nad poštovní schránku, “povídám, jak se máš?... Mlčíš? Jak chceš.” pokrčí rameny a snaží se vsunout klíč do zámku. Na podesáté se mu to podaří.
Potom hned na druhý pokus vyndá dopis a reklamní leták. Leták zmuchlá a hodí ho do rohu chodby. Dvířka přibouchne, ale už je zapomene zamknout. Klíče strčil do kapsy jenom šťastnou náhodou. Po klikaté cestě schody vzhůru, kdy u jedněch dveří převrhl stojan na deštníky a u jiných svým štracháním rozzuřil psa, dostal se podroušený spisovatel až před dveře svého bytu. Hledal klíče, ale trvalo mu to dýl, než mohl zvládnout, takže usnul před vchodem na rohožce. Dopis svíral pořád v levé ruce.
Ráno ho trochu hrubě probudila domovnice: “Už zase pane Hradil? Přinesla jsem vám od sestřenice ten med. Pozor! Ať ho nerozbijete. Kde máte klíče? Pomůžu vám odemknout.”
“Budou asi tady někde,” štrachá po kapsách a přitom mu dopis vypadne z ruky. Podá jí svazek a je vlastně rád, že ten těžký úkol, otevřít domovní dveře, může obstarat někdo jiný.
”Dáte si se mnou čaj? S medem,” zvláštním způsobem se usměje soused.
Paní Johánková, tak se domovnice jmenuje, postrčí spisovatele dovnitř a sehne se pro dopis. Spisovatel se otočí, ale protože ženu už nevidí, zmizela mu ze zorného úhlu, přibouchne dveře a se žuchnutím se o ně opře.
“Crrrr!” ozve se vzápětí. Muž sebou cukne a znovu dveře otevře.
“Čaj si nedám, díky. Máte tu dopis,” mává mu s obálkou před očima domovnice.
“To je dobrý,” odvětí, “můžete si ho nechat.”
“Ale…” pokouší se o odpor Johánková, dveře už jsou ale zase zavřené.
“Dědek jeden, prašivej,” uleví si žena a pohlédne na obálku. Žádná zpáteční adresa. Kdo takové trosce může asi psát? Začne v ní hlodat zvědavost. Dojde domů, dopis položí na stůl a sedne si vedle něj na židli. Chvíli na něj kouká. Pak si jde otevřít pivo, nalije si plnou skleničku a zase se posadí k dopisu. Mám, nemám, přemýšlí. Za chvíli se zvedne a na sporák dá hrnec s vodou. Ještě si udělám kafe, pomyslí si a připraví si hrnek, do kterého nasype dvě lžičky čerstvě namleté kávy. Pak se vrátí ke stolu a vezme dopis znovu do ruky. Přičichne k němu. Nijak nevoní. Razítko s označením odchozí pošty je nečitelné. Najednou se její ruka sama od sebe zvedne a přidrží dopis nad hrncem s vodou. Pára rozlepí obálku. Uvnitř je vidět poskládaný dopis s černým rámečkem. Parte! Bleskne jí hlavou. To neměla dělat. Vážně. Ale kdo to může být? Myslela, že pan Hradil žádné příbuzné nemá. Ani za ním nikdy neviděla přijít žádné přátele. No, když už jsem to otevřela, řekne si sama k sobě, a stejně to není nic důvěrného. A vlastně, pan Hradil by se jí určitě svěřil. Vytáhne list papíru a opatrně ho rozloží. Pod křížkem s holubičkami čte… svoje jméno! Nohy se jí podlomí a list jí vypadne z ruky. Posadí se a nevěřícně zírá na parte na zemi. Čte dál, zemřela tragickou smrtí, za pozůstalé… Tragickou smrtí, co to má znamenat? Najednou jako by slyšela za zády nějaký šramot. Ohlédne se.
“Měla jste si dát ten čaj,” Hradil ukáže na parte na zemi, “tak už to víte? Tragédie, že?” a zmáčkne kohoutek. Dopije otevřené pivo, překročí ženu a jde si svůj čaj osladit medem od sestřenice. Potom vezme do ruky pero a začne rychle psát.