Michail Jefimovič Čučkarin a záhada oživlého soudruha díl pátý.

Místnost byla zařízena stroze, ale čistě. Rozhodně šlo o sovětský nadstandard. Lůžko bylo čerstvě povlečené a lampička na nočním stolku, sice slabě, ale přesto svítila. Na posteli klimbala žena, mohla mít tak něco mezi třiceti a devadesáti. Těžké životní podmínky se na většině něžného pohlaví bolševického Ruska, podepsaly neblaze na jejich vizáži a proto šel jen s velkými obtížemi určit jejich skutečný věk. Lahvička s úmělým chrupem, však spíše poukazovala na věk vyšší. Po chvilce ospalého večerního klidu se prudce otevřely dveře a v nich se zjevila, světlem z chodby, ozářená tvář vrchní sestry.

"Večerní prášky soudružko Naděnko" její hlas zněl rázně, ale byla v něm cítit i úcta k ošetřované ženě. Sestra Parfimovová přísahala přednostně Hippokratovi a až pak Stalinovi. Proto si zatracenou manželku Vladimíra Uljanova Naděždu poměrně oblíbila."Češt plási Sestlo, plášky zase nějaké plášky" zašišlala zubů prostá bývalá první dáma. "Ten Čelt mě chče žaše otlávit, požád tak klvelašně šuší" pokračovala a mimoděk hodila nenávistný pohled na Stalinův portrét na zdi. "Ale no tak Naděnko, vemte si je, buďte rozumná" odpověděla konejšivě zdravotní sestra. "Ždál še mi šeštši klašný šen! Vladimil Iljiš mě v něm ošvobodil" "No jistě, všechno bude dobré" uklidňovala ji ošetřující sestra a v duchu si pomyslila něco o popletené hlavě té staré ženy.

Ve stejném okamžiku vyjela stará dýchavičná fordka z Moskevského předměstí. Za sebou nechala poslední roztroušené budovy hlavního města, které vystřídal listnatý les. Kdyby nebyla tma jako v pytli, mohli by jsme v nich poznat nemalé množství břízek, tolik typických pro tuto oblast. Po notné chvíli bloudění neprostupnými hvozdy, konečně slabá světla prehistorického vozidla zamžourala do tmy, aby vzápětí slabě osvítila rezavějící ceduli, odkazující na "Ústav pro přestárlou pracující inteligenci".

Do Lenina apaticky podřimujícího na sedadle spolujezdce, jako by vjel elektrický proud. Prudce vyskočil z vozu a bleskurychle zmizel ve tmě. Čučkarin odbočil na boční cestu směřující k ústavu a v bezpečné vzdálenosti od jeho brány zaparkoval. Se zapálenou cigaretou v ústech opatrně sledoval potemnělé panorama "domova důchodců". Všiml si dvou mužů obcházejících v pravidelných půlkruzích areál domova. Jejich přítomnost prozradily svítící jiskřičky, neklamné znamení, že oba kouřili. Čučkarin se jen mohl domnívat co bude následovat? A co jeho spolujezdec v příštích okamžicích zamýšlí?

Lenin se po opuštění fordky několika přískoky dostal k hranici Ústavu. Bylo humorné sledovat jak se ve svém dvouřadém saku nenápadně plazí kolem plotu. Ze zdeformovaného nosu mu čouhala malá větev, kterou si tam zarazil při nekontrolovaném pohybu v tmavém hvozdu. Knír měl natržený a teklo mu pravé oko. Když se doplazil k místu kde bylo pletivo poněkud uvolněné, opatrně ho nadzvedl a procedil se skrz vytvořenou mezeru.

V rozporu se svým dosavadním opatrným postupem se narovnal a takto kráčel vstříc hlídkujícímu policistovi. Policejní orgán si ho všiml vzápětí a zařval "Stůj nebo střelím". Lenin však jeho výzvu ignoroval a vesele kráčel dál k dveřím ústavu. Tajný fízl natáhl zbraň a vystřelil. Protože byl nervózní (střelba proti zakladateli bolševického hnutí se neděje každý den) minul. Kulka ustřelila voskovému přízraku pouze kousek pravého ucha. Druhá rána byla přesnější a trefila Lenina do prsou. Ten nedbaje zásahu pokračoval dál, v mžiku bylo jeho mumifikované tělo jako řešeto. Zásobník revolveru příslušníka NKVD po chvilce zběsilé střelby zaklapal naprázdno, ten se snažil uprchnout, vzápětí se ovšem nešťastně srazil se svým kolegou, který mu spěchal na pomoc. Vzniklého zmatku využil obživlý revolucionář a dvěmi prudkými údery hlavy o hlavu udělal z lebek policistů "rajský protlak". Poté pomalu otevřel mohutné dveře a opatrně vplul do zšeřelé chodby ústavu...