Do zpocena

Mé tělo je most,

přes který nejsem schopen přejít,

pilíře má příliš slabé,

vratkosti je přece se bát,

zvláště když už tě nesmím držet za ruku

a svobodně si městem jít,

jsem tak unavený,

že ti nedokážu nic vyčíst

a ono ani vlastně není co,

když dala jsi mi tak moc,

snad nemám důvod si zoufat,

také je třeba ti upřímně poděkovat,

ale tu prokletou bolest prostě popřít neumím,

zlobit se přesto nedokážu,

každá bolest jednou pomine,

je na čase se po vratkém mostě opět rozeběhnout,

zkusit to znovu a naučit se už konečně

PADAT VZHŮRU,

nebo si zas namlátit hubu.