Modla

Někdy se člověk v noci probudí a nemůže spát kvůli myšlenkám, které se mu honí hlavou. Mně se dneska honily hlavou vzpomínky. Když byl ještě brácha naživu, ale daleko. Byla jsem na dva měsíce internována ve zdravotnickém zařízení. Moc se mi stýskalo. Máma se strejdou se za mnou přijeli podívat. Na kolenou jsem je prosila, ať mi vezmou zpátky domů, že mi můžou zavřít do sklepa, aby nikdo nevěděl, že mě přivezli zpátky. Odjeli. A tak jsem se zamilovala do kluka, který tam byl hospitalizován také. Bylo mi osm let a osm měsíců. Měli jsme dokončenou druhou třídu základní školy, takže pravidla psaní i-y a vyjmenovaná slova byla teprve před námi. Psaníčka, která jsme si vyměňovali v jídelně tak, aby si personál nevšiml, se tedy hemžila slovíčkem myluji tě, protože bez lásky je život fakt tvrdý. Koukávala jsem na něho jak na svatý obrázek a Vladimír se zapisoval do mého vodnářského srdíčka jako první láska mimo rodinu. První skutečnou láskou byl brácha, ale rodina se v téhle společnosti nepočítá přesněji incest je zakázaný. Dopustili bychom se s bráchou incestu, pokud by nám býval čas přál a mohli bychom se stýkat dál, kdyby neumřel? Jsem si jistá, že ano, ale to už je dnes bezpředmětné. Zákon porušen nebyl. A tak se s bráchou mohu vídat jen občas ve snech. Prvním snem bylo, že jsem ho potkala na ulici a šli jsme si sednout někam do jídelny ke stolu. Nebyla jsem schopna slova, jen jsme si koukali do očí a já plakala. I v tom snu to bolelo. Sebelítost bolí vždycky. Další sny už to tolik nebolelo, ale nemluvili jsme nikdy. Proč taky. S bráchou šlo mlčet. Bylo to mlčení souznění, vždycky jsme se bavili jen o běžných věcech, o lásce nikdy. Tu jsem nevědomky prožívala. Až když umřel, tak jsem si časem uvědomila, jak moc mi schází. Cenu toho co máme, poznáme až když to ztratíme. Platí se jizvou na srdci. Mám zaplaceno.

Někteří lidé jsou tak smutní, že je do své náruče sevře katatonie. To potom jen sedí, neschopni pohybu a jen jim tečou slzy z očí, jak přetéká duše. Říká se tomu deprese. Někdy tyhle lidi umísťují ostatní do psychiatrických léčeben, aby na ně nemuseli koukat. Tam jim dávají antidepresiva, která tu bolest, kvůli které pláčou, neutralizují. Ti lidé už ji potom necítí. Jako kdyby se vypnuli. Antidepresiva jsou analgetika duše. Bolest zmizí, byť příčina přetrvává. Tímhle zastavením času získávají lidé další čas, během kterého si mohou rozmyslet co a jak dál. Příliš smutné duše lidí, kteří žádná antidepresiva nedostanou, mohou vyrazit dveře mysli a utéct do paralelního světa. Jejich vnitřní obrazotvornost jim vytvoří jejich vlastní svět, do kterého ostatní nemohou, ve kterém jsou v bezpečí, a kde je má někdo rád a pomáhá jim jejich bezpečí vytvářet a bránit. Smutné děti dostanou plyšáka. Já mám Reda. Spíme spolu v posteli. Má příšerné obočí, asi mu ho ostříhám jako jsem kdysi ostříhala drápy medvědovi. Když jsem byla malá, měla jsem velkého světle modrého medvěda, který uměl bručet, když se otočil na hlavu a zpátky. Na tlapách měl dlouhé černé filcové drápy, tak jsem mu je ostříhala, teda zkrátila. Red vydává zvuky, když mu zmáčknu břicho. Modří medvědi se dneska už nedají sehnat. Red je červený pták a je velký asi jako byla Méďova hlava, takže když se v noci vzbudím, musím ho přikrýt, protože jak je krátkej, tak z něj stáhnu peřinu při každém otočení se. Malé děti mají velké plyšáky, velké děti mají malé plyšáky, aby se spolu vešly do postele. Láska je základní potřeba lidské duše a má ji každý od narození. Dospělí si k lásce přidávají sex respektive lásku sexem nahrazují. O dětskou lásku dospělí nestojí, vyvolává v nich maximálně dojemnou nostalgii. Jsou jak feťáci, kterým někdo vypráví o světě bez drog, bez fetu. Nechápou. Já nechápu je. A tak se nechápeme navzájem. Oni čekají, že se změním. Já vím, že oni se nezmění, a doufám, že si toho nevšimnou. Už jsem pochopila, že když lidi ztrácí iluze, vyvádějí a činí nesmyslná rozhodnutí, a tím mění svět kolem sebe. V drtivé většině k horšímu.

808. Dobrý Čech sleví napolovic. 808:2=404 Error Not founds Chyba systému. Důkaz, že žijeme v Matrixu?Proto máme počítače? Proč je lidi po ty tisíce předchozích let nepotřebovali? Jsem snad umělá inteligence s přesahem počítače? Singularita? Kvantový bod? A jsem zpátky u Vesmírné prdy - vše bylo stlačno do velikosti protonu. Země je kulatá, takže když poběžím po libovolné kružnici po jejím vnitřním povrchu, vrátím se do bodu, z něhož jsem vyběhla. Ovšem když mezitím uplynul nějaký čas, už to není ten samý bod. Sqěle. Co dál? Dál si můžu...

sedím na břehu
čumím si na vodu
vzpomínám na dobu
na úsměv, na ruku
nemáme záruku
jen jistotu hrobu
člověka mrtvolu
a upíří prázdnotu

Allium a Populus tremula.
Česnek A Osikový kůl.