Mízu v duši nenačechráš

Mohutnost staleté sekvoje

nezlomně odolává dešti a větru,

rozvážně se v tanci komíhá,

v náruči hlídá si ostrost jehliček,

co nebodají nikoho u srdce,

zloba z ní nesrší, je totiž dámou,

co v kořenech nese tíhu Světa

a její šarm uzdraví všechnu bolest

mnohdy až zbytečně trpkého bytí,

človíček radostný v nohách jejích

kochá se malebnou krásou přírody,

pocit má, jako by veškerý ten půvab

ve své hrsti pevně, přec šetrně svíral,

pohlédne nebi vstříc, štěstím obdařen,

úsměv zářící rozpustile jeho tvář zdobí,

pokouší se kmen, tělo té dámy, obejmout,

líbá její pokožku v kůře snad začarovanou,

jediného kazu, ni chybičky viditelné

není si vědom, jedinec v lůně přírody,

na protilehlé straně, jen kousíček od něho,

na větvi téhož stromu, nehybně a trpělivě,

na počest osudu a po vůli moci nejvyšší,

poklidně človíček druhý, po ztrátě iluzí, visí.

28.4.2018