SER...SEN...SREN...PROSTĚ TAMTA JAPONSKÁ VĚC

Přichází  tibetský atašé,
milovník starých básní,
poslechnout si  našeho Fanóše,
co střevem básnickým se pyšní.

Prosím,laskavý pane...
vlídný pán rukou kyne.
Fanóšova chvíle je tu,
nyní povznese se k rozletu!

Slovutným se stane,
mimo naši útlou kotlinu,
snad nezpychne,
ze skromných je poměrů.

Již nikdy více lopata,
jen co získá důvěru,
peníze,uznání,sláva,
vyzkouší si i nevěru.

Nadechne se,
úkolu se zhostí,
nelekne se a spustí:

Láma,
láme lamelu.
Lamentuje...

To ticho dalo by se krájet...
...něco se pokazilo,do háje?!

Lámův vyslanec zeleným od hlavy až k patě,
Sesunul se k zemi,proklatě!
Jen co tlumočník vyřkl tu poslední hlásku,
život vznešeného muže,visí na vlásku!

Fanóš se rychle klidí ze scény,
jeho útěk je obscéní,
Zradily ho kšandy,šle,
kalhoty jdou dolů,hle!

Padá,hrdinskou smrtí reka,
už řítí se na něj delegáti,
teď skon jako z románu ho čeká,
sbíhají se potentáti.

Ale co to...?

Atašé mu tiskne ruku,
pomáhá mu vstát,
mrštný zase po tom humbuku,
To snad musel hrát!

Prý to bylo tak dobré,
až zle se mu dojetím učinilo,
utíkat by bylo podlé,
to dílo ho dočista udivilo!

Tlumočník chrlí slova chvály,
Fanóš už se na zemi neválí.
Teď je ve Lhase čestným občanem,
snad se tam někdy dostane.

Fanóš jde s tím klíčem domů,
hrdě svírá ten artefakt,
když v tom náhle,u sta hromů!
Slunce odhalí tu pasáž,ten prostý fakt..

Made in China.
zdrcen nad tou falší,zaslechne:
Tož Fanóši,dej si se mnou vína!
Jánoš na něj vyhrkne,tak poslechne.