VERŠOTEP NAD RAKVÍ

Posouvám se
do rozdrolených hranic
němých výčitek
a sedlin na dně hrnku.

Stačí jen
plivnout přes zábradlí
a pohladit chmýřím
sedřenou dlaň.

Zanech psaní
v knize stížností,
vetchý život
zajde s ránem a dechem.

Leptáš
mé blahé tušení,
drátem urážek
lechtáš vzpomínky na svatební noc.

Napichuj na rožeň
jiného svatého,
padl jsem již
abych pokaždé vstal.

Kůl v srdci
unaví i upíra salónů
i když ochočil si lva
dávno prodlévá.

Otevři oči
slepý ve tmách,
musíš svlažit
suché rty a zítřky pod lunou.

Upřímnou soustrast!
Klobouky a kapesníky
znají ospalky v očích,
dnes zavlaje temná organza.

Ustoupíš kukačkám
v šlehačkovém nebi?
Komu voní rána,
v jizvě po žiletce?

Pohřbím s noblesou,
lva i orla,
na posledním schodě
složím maturitu z umírání.

Předložím soumrak
abatyším na galerii,
stejně se bojím
stoupat níž.

Bílé šaty s vlečkou,
košilku co víc než já objímá,
spodničku v moři krajkových hádanek,
punčochy i střevíčky,
krok jistý,hrdý,
sen všech malířů,
Ty, Má milá,měla jsi mít
až povedu tě jednou v kole...
Ale...
...
...odpočívej v pokoji,Lásko.