Čaj o páté a flaška rumu k tomu

Zpoza hvězdných stínů,

co ciráty dělají s každým paprskem,

toulám se vesmírem, sám,

znaven a vykořeněn, však,

doufaje drze v další laskavý úsvit,

stáčeje chmurné myšlenky

k otázkám sporu

mezi ohněm a vodou,

nemyslím na dny včerejší, ni dnešní

a budoucnost raději uvězním,

ano tak zpupně do zalepené obálky,

kterou nehodlám nikdy odeslat,

k smíchu je mi mé vlastní ego,

jež modliti se touží při každém usrknutí,

hodit keksík do kafíčka a

jede se dál, nehledě na krev,

co rázem barví se emocemi,

použít lakmusový papírek coby důkaz žití,

po otázkách se nepídit, stejně

není dost otazníků, když slyšíš ticho

naložené do vlastní šťávy,

pak vtěsná se „vítej“ a „sbohem“

do jedné krátké, bezvýznamné věty,

existuje vůbec nějaká věta,

která má nějaký význam, nebo jsou

slova jen projevem lidské bezcennosti?

15.2.2016