La Loba Ante Portas

Visím na hraně tvé pokožky

a čekám, až se propadnu

do hlubin tvé schovívavosti,

kyneš mi na pozdrav svými

bezohledně vábivými řasami,

které žádné oční víčko není

schopno a ochotno zakrýt,

rochním se skrz tvé aroma,

šňupu jej labužnicky z dózy,

tvá vášeň lávovitě vře v mé

transcendentálně žhavé krvi,

dar ochutnat každičkou

tekutinu, která opanuje a

animálně posvěcuje tvé

skálopevně božské tělo,

byl mi shůry štědře dán,

tonu v chlípnosti tebou

symbolizované existence,

má bestiální touha po tobě,

vpaluje se hvězdám do očí,

to proto je jejich zář tak ostrá,

mít ruce, obejmu tě dravě,

prsty mé vpily by se hravě

do tvé růžolící pokožky,

já však ruce nemám a tak

bohy proklínám, ptám se jich,

proč vzali mi pro teď tu šanci,

držeti tě pevně v náruči, však

podoba má, vysvobodí mě

ze spárů mučivých výčitek,

toulky přírodou uzdraví mou,

jen z poloviny lidskou duši,

své objetí přichystám si

na dobu, až disponovat

zas budu pažemi pevnými,

jen vyčítám si snad, proč

proč milovat tě nedokážu,

když mám v srdci tolik lásky.

Nač mám v srdci tolik citu,

když milovat tě nedokážu?

 

 

25.1.2016

---