A bola vojna 4.

První vjem který se Martině promítnul na sítnici po procitnutí bylo bílé nebe... Potom však zaostřila zrak a v duchu se opravila: Žádné nebe! Jen bílá plachta natažená kousek nad ní. Chtěla se pohnout ale nešlo to.

Benetka který seděl na židličce vedle jejího lůžka to zaregistroval a ozval se: Lež klidně Bánovská! Máš v žílách nastrkané kapačky!

Obrátila zrak směrem odkud zazněl hlas a spatřila majora který ji vyšetřoval. Který ji vyslýchal. Kdy vlastně...? Chvilku se tiše dívali z očí do očí a pak ona řekla: Kde to som?

Kdeby jsi byla?! Na ošetřovně přece! Vždyť jsi byla na umření...

Ďakujem... Zašeptala a poté stočila zrak ke stolku vedle postele. A na něm v malinkaté skleničce v trošce vody se na ni smála sedmikráska. Jeden nepatrný něžný kvítek. Major sledoval její zrak a podotkl: Je jako Ty Bánovská.

Seděl tady vždy když měl chvilku a trvalo to skoro tři dny než se dívka probrala do vědomí. Mezitím se "toulal" po povrchu. A to navzdory tomu že věděl že je velící centrum Jihomoravské Armády nepřítelem zaměřeno. A tedy sice ne soustavně leč opakovaně ostřelováno. Toulal se mezi kmeny stromů zpřerážených střepinami a kličkoval mezi krátery. Občas zaslechl hvízdat střelu a tak sebou vždy plácnul k zemi do bláta. Do studené a přesto hřejivé náruče matičky Země... A tak tam taky tak našel ten prostý kvítek. I přišlo mu že by Jí udělal radost... Třeba...

Udělal.

Ďakujem řekla znovu.

Za všetko.