Olomoucké črty - Phoenix

Odešli jsme do Phoenixu, zaplivaného nonstopu kousek od Náměstí republiky. Bezprizorní, nehostinné místo, kde se čas nemohl zastavit, protože se tam vůbec nerozběhl, má zvláštní moc vydolovat z každého návštěvníka i poslední zbytky jeho nejskrytějších smutků. Zkušení opilci a feťáci, zhrzení životem a podvedení osudem, tady odhalují poníženou nahotu svých zraněných duší. Kdyby to šlo, kdyby vydrželi ještě několik piv navíc, svlékali by se dál, klidně až na kost, to už by si ale museli rvát z těla kusy masa a hrabat se ve svých vnitřnostech. Někteří tady pili třeba i několik dnů bez přestávky. Přišli po práci (pokud nějakou práci měli), dali si tři čtyři piva na uvítanou a brzy začali panákovat, objednávat pití pro ostatní, zpívat a tancovat na písničky z jukeboxu, střídavě se hádali se všemi kolem a ulpívali pohledem zbaveným posledních záblesků osobnosti na obrazovce televize, bez přerušení nabízející němý atmosférický doplněk, a když je zmohla únava, na chvíli se natáhli v zadní místnosti s hracími automaty, po dvou nebo třech hodinách spánku se vzbudili, posnídali hovězí polotovar v bulce, zdejší specialitu, objednali si tureckou kávu bez cukru, první ranní pivo a pak se znovu nerušeně pohroužili do nebytí. Koncept světla a tmy, dne a noci ztrácel ve Phoenixu na výmluvnosti, byl stejně nedůležitý jako postavení dnů v týdnu – pilo se pořád, od pondělí do neděle, od půlnoci do půlnoci, v létě i v zimě.

Za barem pracovala Žaneta, asi pětatřicetiletá blondýnka, velice pěkná a zachovalá. Navzdory své vizáži půvabné, vyzývavé krásky dokázala být značně nekompromisní a často agresivním hostům neohroženě vracela vše, co jí dávali. Podobný cit pro souvztažnost mezi akcí a reakcí projevovala však také v případě, že se k ní hosté chovali slušně – to pak uměla být milá a kdykoli na ni někdo promluvil, vřele se usmála nebo dokonce zažertovala.

Ženy jako Žaneta se dnes za barem už příliš často nevidí. Většinou lze narazit buď na nějakou mladou nezkušenou brigádnici, nebo dávno vyhořelou matku od rodiny, která je životem a svými vlastními dětmi už příliš zbitá, aby se snažila vychovávat ještě zdivočelé alkoholiky. Na Žanetě bylo znát, že děti nemá, zato měla volnost. Uměla si sjednat respekt, nezřídka s mužnou důrazností, pokud však od nadržených štamgastů přijala až přílišné množství objednaných panáků, začal se pak vytrácet její ženský půvab: na čele a tvářích se jí rozvlnily pramínky potu, její hlas o polovinu zesílil a pohyby ještě před chvílí připomínající plavnost nezletilých dívek naznačovaly, že ztrácí kontrolu nad svým chováním a mění se v obhroublou starou alkoholičku.

Tentokrát naštěstí u baru nikdo neseděl, takže Žaneta byla střízlivá a klidná, s úsměvem nás obsloužila, sedla si na vysokou stoličku za barem a pustila se do prohlížení obsahu svého mobilu.

Ve Phoenixu bylo - snad poprvé v tomto roce - úplné ticho. Pili jsme mlčky, aby se náhodou ten kolébavý tep nočního světa nevytratil v souhvězdí zbytečných slov. Phoenix konečně dýchal a my s ním. Alespoň dokud bylo co.