Můj Boss (je ledovec) 18.díl

Můj Boss (Je ledovec) 18.díl

Hrdě se snažím kráčet vpřed, když mi stejně jako Lile selhávaly nohy a nechtěla jsem se do firmy vracet. Raději bych snesla další pracovní schůzku mimo zasedačku, než naštvaného Patrika. Dokonce bych vlezla do Danova auta a nekoukala jak rychle jede, jen abych dnešek nějak přežila. Už zdálky se Patrik netvářil nijak příjemně a to jeho pochodování a rovnání věcí, bylo jako kroky lva zavřeného v kleci a zrovna my dvě byly u jeho dveří. „Myslíš, že nás zakousne, když jsme trochu překročily polední pauzu?“ Lila se vůbec nemusela ptát, protože to bylo zřejmé. Musela jsem se podívat na hodinky a v duchu zaklela. Sakra to je zlý. To je hodně zlý! „Nepochybuju o tom, že si nás dá místo pozdního oběda.“ Lila  ještě víc znejistěla a popadla mě za sako. Cítím jak se nitka po nitce napjaly a drží doslova na vlasu, než praskne rukáv. „No tak. Usměj se a dělej jako by nic.“ Donutím ji sundat ruce a tvářit se jako blbec, který o ničem neví. „Hodná holka.“ Pochválím ji a sama se snažím o totéž.

"Tady jste. Konečně.“ Lila se stala neviditelnou a nějakým zázrakem zaplula za přepážku recepce během jednoho mžiku. Patrik se totiž zaměřil jenom na mě. Chvíli se díval. Pátral a zkoumal. „Dobrý den pane. Co potřebujete?“ Se zájmen zjišťovala Lila, ale já viděla jak se jí třesou ruce. Strach jí nedovoloval, se normálně pohnout. V jednu chvíli jsem byla ráda, že si mě přestal prohlížet. „Lila, že ano?“ Šéf se na ní otočil a usmál.  Já byla odstrčena do pozadí. V tom tmavém koutě, kde si nikdo nevšímal mojí existence byla zima a tma. Hřejivé teplo vycházející z Patrika se vzdalovalo ještě víc. Udělal dalších pár kroků k recepci, když Lila přikývla. „Turniket je opraven, takže nemusíte nic zapisovat. Kdyby se to stalo znovu okamžitě dejte vědět. Opravím to.“ Lile se rozsvítili očička, když si uvědomila, že před sebou vidí boha v celé své opravářské kráse. „Děkuji pane!“ Vykvikla a konečně se vzpamatovala a rozhodila ruce. S takovým nadšeným úsměvem byla opravdu hezká.   

Já si pořád stála opodál a ubíjela se nicotou. Nechal mě tu a nezajímám ho. Bodlo mě u srdce při těch černých úvahách. Přece by to nemohla být? To se nemohlo stát. Určitě ne! Přece si dávám pozor! Já .. já žárlím? Naštvu se sama na sebe a ještě víc se zachmuřím. Ve svém světě nevnímám ani to, že Patrik něco říká. Bezmyšlenkovitě ho následuji. Vlezu do výtahu. „…. v pořádku?“ Zaslechnu konec věty a ucuknu, jak se dotknul mého ramene. To místo pálí. Proběhl mnou elektrický proud a zasadil mi další ránu. „Trochu jsem se zamyslela. Co potřebuješ?“

„Říkal jsem, že se Diana a Dan pohádali. Dan si vzal dovolenou snad bude v pořádku. Dělá mi to starosti. Vždycky se hádali, ale ještě nikdy se Dan takhle nezachoval a Diana se zatím nevrátila.“ Tak zrovna tohle mi bylo jedno. Pořád jsem musela přemílat, nad tím co se stalo dole. Mohlo by to tak být? Opravdu k němu něco cítím? Motám se v kruhu, kdy začínám od znova, abych došla ke stejnému závěru. Zavrtím hlavou a přepnu se do pracovního módu nebo se z toho zblázním. Patrik zasedl za svůj stůl a ponořil se do dalších papíru, aniž by si všiml mé přítomnosti. Vytáčelo mě to.

„Nechceš kávu?“ Ozvu se od stolu a už, už se zvedám, abych odběhla do kuchyňky.

„Ne. Nemám chuť.“ Vzpomenu si na několik hrnků, které jsem vypil na poradě. Následně na schůzi a místo oběda si obědnal černou kávu bez cukru. Trochu se mi zatočila hlava a občas vidím písmenka dvojmo. Snažím se víc soustředit, ale o to hůř na to vidím. Rukou si projedu po čele a prohrábnu vlasy. Bušení hlavy se zhoršovalo s každou minutou.

„Dáš si sušenky?“ Stihla jsem pro ně doběhnout, aniž bych něco vzala sobě. Nakloním se nad Patrikem. Má moc dlouhé vlasy, ale sluší mu to. Co mě to napadá? Musím se uklidnit. Říkám si to, ale dělám úplně něco jiného. Ještě trochu se nakloním a zkoumám jeho plné rty. Zrovna si je olízl špičkou jazyka. Nevědomky to opakuji. Tvář si podložil rukou a stále studoval nějaké materiály, zatím co já pozorovala jeho s čím dál větší blízkosti. Absolutně jsem mu propadla!

Dveře do kanceláře se skoro rozletěly a při nárazu bouchly o zeď. „Nevíš, kde je to kopyto? Já Dana přetrhnu! Nechal mě trčet v nějakým zapadákově! Kde je ? Kancelář je prázdná.“ Diana byla rozžhavená a tuším, že kdyby tu Dan byl nevyvázl by snadno.