Phantasia XXI.

Lezu po žebříku na půdu velkého domu. Štítová stěna chybí takže tam proudí spousta světla. Na podlaze jsou balíky se slámou a stěny lemují regály plné všemožných štětců. Je nás tam víc a někdo mi říká že budeme malovat ptačí budky a ať si vyberu svůj štětec. Ale já toho prostě nejsem schopen. Je jich tam tolik! Pospěš si - za chvilku začnem malovat! Ale ještě před tím nám zahraje cimbálka! Beru jeden štětec označený číslem 11 a vzápětí k nám vysokozdvižný vozík na plošině zvedá cimbálovou muziku. Primáš je velký tlustý chlap v obličeji celý brunátný. Ale zpívá hezky čímž mě docela překvapuje. Všude okolo chodí ženy v krojích a z obrovských podnosů nabízejí chlebíčky. Opět je jich tolik že nevím který si vzít. Beru tedy jeden náhodný a dva další přitom spadnou na podlahu. I přes protesty obsluhujících žen je sbírám a jím. Náhle se za námi strhne nějaký křik. Otáčím se a vidím že zpěvák se jaksi podivně kroutí. Pak z něj vytrysknou proudy moči a všichni z kapely se ji snaží chytat. Znechuceně slézám dolů a ocitám se v nějaké ulici naproti vchodu do vysokého domu. Už už se chystám že vstoupím dovnitř ale zničehonic se objevuje cimbálka na čele s brunátným zpěvákem a cpe se dovnitř. Ustupuji a sleduji jak se všichni najednou snaží dostat do úzkého vchodu. A zase se srhne pokřik. Sleduji co se děje ale je tma a pouliční lampy jsou jen takové bludičky takže scéna je hodně špatně vidět. Ale zdá se že tlustý zpěvák potřebuje na velkou. Vzadu se mu roztrhnou kalhoty a vypadává bobek. Najednou stojím na opačné straně uvnitř domu a sleduji že brunátný zpěvák je vlastně Ona! I když to zřejmě není lidská žena. Objeví se obrovská vulva ze které vypadává ven plod obalený blánou. Ze všeho nejvíc připomíná delfína.

Střih.

Procházím se loukou u nějaké chaty. Tráva je svěže zelená protkaná zurčícími potůčky. Také jsou kolem jezírka s ostrůvky pospojované můstky. A všude kolem též spousta mladých lidí. Vždy kluk a holka. A každý pár dojednoho spolu souloží! Dívám se zblízka na jeden kdy je ona rukama opřena o strom a on do ní doráží zezadu. Vidím jak velký penis mlaskavě proniká tam a zpět do vagíny. Nechci to sledovat protože každý má partnera jen já ne. Utíkám do domu ale vidím stále týž obrázek: V každé místnosti se nedělá nic jiného než souloží...

Střih.

Jsem v prostorách možná polorozbořeného nebo snad rozestavěného domu. Někdo mi říká že bude večeře ale já musím nutně odjet. Pojedu na kole k místnímu rybníku kterému se říká Apollo. Z Charvátské to není daleko ale je tma a já nemohu najít ani peněženku ani červenou blikačku na bicykl. A bez toho jet je sebevražda - to vím. Kdosi říká: Tak nikam nejezdi a pojď se najíst! Ale já nemám hlad říkám. Vycházím ven z domu a náhle je den. V terasovitě uspořádané zahradě se koná velká oslava. Všude je spousta stolků plných jídla. Usedám k jednomu a nějaká žena mi říká: Vem si co chceš. Ale já nemám hlad opakuji. A navíc mi vůbec nic nechutná jíst! Její muž říká: Tak to dělej jako já. Já jím jenom dorty! Než stačím odpovědět začne se cosi dít. Ozývá se křik střelba a výbuchy. Okolo pobíhá sem a tam spousta lidí. Hlavou mi letí NAŠLI MĚ! a MUSÍM ZMIZET!!! Ale je mi jasné že vůbec nebude snadné utéct. Po serpentinách směrem k nám jede řada vozů a já vím že to jsou Oni. Tajná organizace Vesmírných zabijáků. Vím že mě chtějí zlikvidovat jenže nenechám se tak lehce! Beru do rukou rotační kulomet a začnu po nich střílet. Jednou auto za druhým mizí v dešti kulek. Je to jako když vítr rozfoukává kupku shrabaného listí. Plechy a skla se tříští a mizí s větrem pryč jako drobný aerosol...

Funguji totiž jako médium.

ŽIJEME JEN PROTO ŽE JSME SEN NĚJAKÉHO TVORA TAM NĚKDE.

Jeho vědomí je napojeno na mé a když zemřu spojení se přeruší a se mnou zemře i celý svět.