MARKETA LAZAROVÁ - Vrcholné dílo československé nové vlny

Z krajiny zaváté bílou pokrývkou čpí divokost a nezkrotná síla přírody. Po sotva viditelné královské cestě se pomalu plazí kolona saského šlechtice Kristiána. Aniž by to rytíři hlídající šlechtice a jeho syna tušili, v okolních křovinách číhají nebezpeční lovci. Vzdálená vlčí smečka se dá do pohybu. Uhání zasněženou krajinou a kamera je v táhlém záběru sleduje. Ve vzduchu je cítit příslib budoucího násilí. Křesťanství, jež pomalu požírá zbytky pohanské nadvlády, tentokrát krutě narazí. Divoký loupežník Adam Jednoručka vrhne svým prakem kámen, který zasáhne jezdce na koni a srazí jej k zemi. Jeho loupeživý bratr Mikoláš vyrazí kupředu a z koňského hřbetu rozdává krvavé polibky mečem. Sníh taje pod proudem teplé tekutiny vytvářející na zemi rozlehlé rudé louže. Éterické ženské sbory umocňují dramatický nádech celé scény. Během několika minut jsme pohlceni strohým světem protkaným nemilosrdným násilím. Bez jakéhokoliv vysvětlení sledujeme útok bratří Kozlíků na karavanu německých rytířů a zároveň se kocháme vizuální krásou, kterou nám režisér servíruje rovnou pod nos.

 

Osamělá květina

František Vláčil byl bezpochyby největším básníkem československého filmu a jedním z hrstky tuzemských režisérů, jehož díla dokázala překročit hranice vlasti a stala se uznávanými klasikami evropského filmu. Psát o něčem tak signifikantním, jako je Marketa Lazarová (1967), není zrovna snadná záležitost. Středověká freska plná symbolismu, metafor, duchovních souvislostí a jedinečných postav vržených do sítě drsného příběhu působí jako hermeticky uzavřena schránka, ke které si každý pozorovatel musí najít svůj vlastní klíč. Nejedná se o film, který by se podbízel masám, a navíc to ani nemá zapotřebí. Jeho skrytý půvab je potřeba trpělivě hledat a já osobně jsem přesvědčen o tom, že vynaložené úsilí se téměř každému důslednému badateli více než vyplatí. Vrcholné dílo československé nové vlny stojí ve své jedinečnosti osamocené jako posvátná lilie uprostřed nekonečných vřesovišť. Natolik se Marketa Lazarová odlišuje od většinové kinematografie, natolik obtížná se jeví snaha strčit ji do příslušné žánrové škatulky. V tomto ohledu je životní dílo Františka Vláčila unikátní, a to dozajista ve světovém měřítku. Přímé srovnání snese snad pouze se snímkem Andrej Rublev (1966).

První kontakt s Marketou Lazarovou se podobá nečekanému přepadení ze zálohy. Podobně jako když kupce na královské cestě zaskočí primitivní lapkové skrytí v houštinách černého lesa. Je to nové, neznámé a zároveň hypnotické. Spousta filmů má tendenci vzít diváka na kontrolovanou okružní cestu. Ukáže mu všechny nástrahy terénu, připraví jej na nečekané výmoly, zatáčky a alespoň rámcově mu nastíní cíl cesty. Marketa Lazarová nemá potřebu nikoho vláčet za ručičku. Naopak. Jako by se film do určité míry obracel k divákovi zády a pomalu si kráčel v mlžném oparu kupředu, zcela imunní vůči působení jakýchkoliv vnějších podnětů. Jakmile však divák projeví dostatečný zájem, strhne jej tato filmová báseň do hlubin svého drsného světa, kde se primitivismus nejnižších pudů snoubí s čistou láskou, hříchem a vykoupením. František Vláčil režíruje svou umanutou vizi s dovedností dirigenta, který taktovkou přivádí k rozpuku okázalou symfonii. Režisér s vrozenou jistotou přechází od frenetických obrazů k meditativním pasážím, od brutality k erotičnu, od tvrdé rány řemdihem po jemné pohlazení. Není to film pro každého, neboť vyžaduje absolutní odevzdání skrze zrakové a sluchové smysly. Marketa Lazarová demonstruje jedinečnost obrazu a zvuku, přičemž ze spojení těchto dvou veličin činí magickou záležitost. Vydejme se tedy společně na pouť proti proudu času a zkusme poodhalit krásy této filmové básně.

 

Spojeni válkou

S trochou nadsázky můžeme tvrdit, že František Vláčil otevřel oči poprvé v Polsku. Narodil se 19. února 1924 v Českém Těšíně. Tou dobou bylo město kvůli vlastnickému sporu s našimi sousedy rozděleno na českou část (Těšín) a polskou (Cieszyn). Jediná porodnice ve městě se nacházela právě v polské části, tudíž tvrzení, které jsem použil o kousek výše, není vůbec přehnané. Otec František Vláčil st. prožil svá mladá léta na vojně. Roku 1915 působil ve 12. zemském pěším pluku v Čáslavi, s nímž odjel na východní frontu, neboť dějinami právě otřásala první světová válka. Vláčil st. zažil na frontě prakticky vše, co válka může nabídnout. Kromě kariéry to byly především nemoci, zranění, všudypřítomná smrt, cestování na velké vzdálenosti a hodiny hrůzy, když poblíž Sieniawy u Haliče padl do zajetí. Později vstoupil jako řada jiných zajatců do řad československých legií a procestoval velkou část Evropy včetně Ruska.

Maminka Anna Vacková pocházela z malinké obce Smolotely u Příbrami. I ona poznala Rusko velmi zblízka, neboť rodiče se krátce po jejím narození rozhodli do mrazivé země natrvalo odstěhovat. Celé dětství i dospívání tak Anna se svými rodiči a dvěma bratry prožila právě v Rusku. Po letech prosperity, kterou rodině zajistila soukromá pekárna, přišel nečekaný zvrat. Oba rodiče během výpravy po tamějších horách za nevyjasněných okolností zemřeli. Anna musela vystřídat řadu krátkodobých zaměstnání, aby se dokázala postarat o mladší sourozence. V okamžiku, kdy občanská válka začínala nabírat na obrátkách, došla Anna ve svých dvaceti letech k rozhodnutí, že bude nejlepší vrátit se zpět do vlasti. Jeden z bratrů v Rusku zůstal a ten mladší s Annou odcestoval do Pacova, kde žili jejich pokrevní příbuzní. Není známo, jak a kde došlo k seznámení mezi Annou a Františkem (pravděpodobně se poznali už v Rusku), ale jisté je, že 5. března 1923 měli svatbu a o necelý rok později přišel na svět prvorozený syn František.

 

Věčný snílek

Ačkoliv otec roku 1924 vystoupil z katolické církve, byli František i jeho mladší bratr na přání matky pokřtěni českobratrskou církví evangelickou. Vláčil prožil relativně idylické dětství. Pár let po jeho narození se otec stal v Českém Těšíně velitelem II. praporu pěšího pluku. I přes pracovní vytížení si Vláčil st. na svou rodinu vždy našel čas. Byl mírný, spravedlivý, své děti nikdy nebil, miloval Shakespeara a neinklinoval k žádné politické straně. Podstatně prudší povahu měla Anna, která během dětských let v Uzbekistánu přimkla k pravoslaví a snažila se dodržovat všechny jejich svátky i doma v Československu. Díky otci se František dostal ke knihám a maminka zase zajišťovala plynulý chod domácnosti. I když v rodině občas zavládl menší chaos způsobený jazykovou bariérou (Anna příliš neovládala češtinu), získal František dobrou výchovu založenou na etice a spravedlnosti. Idyla skončila až v okamžiku, kdy František Vláčil nastoupil na gymnázium v Místku. Až na kreslení a latinu se mu prudce zhoršil prospěch, protože před důležitost studia stavěl všechny své mimoškolní aktivity.

Četba historických románů, kreslení a především dlouhé toulání po lesích, loukách a vůbec přírodě všeobecně. František neustále o něčem snil. V jádru to byl vlastně velký romantik upřednostňující samotu, který si najde klidné místo a tužkou do svého skicáře přenáší krásy přírody, torza hradních zřícenin a nebeské scenérie nekonečných variací. Kolikrát vyšel ze školy a uvědomil si, že si z hodin absolutně nic nepamatuje, neboť se po celou dobu nechal unášet svými fantaziemi. Špatný prospěch vedl k častým rodinným konfliktům. Především Anna nesla synovy nezdary těžce a zkusila vše možné včetně domácí výuky, jen aby z Františka něco bylo. Nepomohlo ani jeho přesunutí na gymnázium v Brně-Husovicích, kde nějaký čas bydlel u příbuzných. Kvartu musel František dokonce opakovat. Nicméně neustále zdokonaloval svůj vrozený talent pro kreslení a dokonce na čas zahořel láskou k atletice. Především se ale seznámil s o rok starším a na svůj věk nesmírně sečtělým spolužákem Olegem Susem. Pod jeho vlivem František ještě více propadl literatuře a zájmu o výtvarné umění.

Ačkoliv ještě studoval, musel roku 1943 nastoupit jako pomocná pracovní síla do Říše. V Kolíně nad Rýnem odklízel František ve dvanáctihodinových směnách sutiny, stavěl barikády a kopal příkopy. Pro duši mladého intelektuála asi nic moc. Všechno zlé však může být pro něco dobré. Díky této službě mu úřady dovolily narychlo dokončit gymnázium, čehož František rád využil. Po menším tápání se roku 1947 zapsal ke studiu dějin a estetiky na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Zde František poznal řadu profesorů, z nichž někteří byli předními znalci historie. Odborník na gotické umění prof. Albert Kutal, znalec gotických a románských rukopisů prof. Antonín Friedl či doc. Vojtěch Volavka, významný historik českého umění 19. a 20. století. František Vláčil začal navštěvovat muzea, umělecké výstavy a koncerty, zároveň si musel najít nějakou práci, protože rodiče jeho studia nemohli dotovat věčně. Jako kolorista, animátor a později dokonce i kameraman začal počátkem roku 1948 pracovat v brněnském filmovém studiu kresleného a loutkového filmu. Zde naplno vypukla jeho vášeň pro kinematografii.

 

Odvážný spisovatel

Označit Vladislava Vančuru všeříkajícím termínem „spisovatel“ není úplně přesné, protože jeden z našich nejvýznamnějších umělců byl mužem desatera řemesel. Scenárista, lékař, romanopisec, režisér, divadelní kritik, publicista, dramatik a v neposlední řadě spisovatel historických románů. Rovněž to byl zarputilý vlastenec, který za svou odbojovou činnost a antifašistické smýšlení zaplatil roku 1942 svým životem. Pokud se budeme bavit čistě o jeho prozaické tvorbě, musíme zákonitě zdůraznit vliv expresionismu a experimentální přístup, který Vančura u svých děl upřednostňoval. Liboval si v napodobování archaické češtiny a vytváření složitých souvětí, jež dotvářejí pocit monumentálnosti. Vypravěč má v jeho dílech často zásadní úlohu. Zastavuje děj, hodnotí postavy a vyjadřuje pocity. Markéta Lazarová (1931) je typickou ukázkou literárního díla, v němž je primární důraz kladen na jazyk, atmosféru a teprve až pak na samotný děj. Příběh o lásce odehrávající se na pozadí středověku 13. století sleduje nepřátelský střet dvou loupežnických rodů, Lazarů a Kozlíků. Dějovým obloukem je láska Markéty Lazarové a Mikuláše Kozlíka, která nakonec dokázala oba znesvářené rody spojit. Oceňovaná kniha si našla v průběhu čtyřicátých let i cestu do rukou jednoho věčného snílka.

 

Nezfilmovatelná kniha

Posuňme se nyní v čase kupředu. Jsme na počátku šedesátých let a režisér František Vláčil má již na kontě poetickou filmovou báseň Holubice (1960) a svou první historickou fresku Ďáblova past (1961). Jde o jedinečné tvůrčí úspěchy prokazující nesporný talent, jímž režisér bezpochyby oplýval. Od roku 1963 je Vláčil na Barrandově členem umělecké rady pro tvůrčí skupinu Švabík - Procházka, kde mimo jiné posuzuje kvalitu námětů a scénářů. Díky jeho nemalé přímluvě mohl například režisér Jan Němec natočit svůj vysněný projekt Démanty noci (1964). Důležitým hybatelem následujících událostí se stal František Pavlíček, který na Barrandově zastával funkci dramaturga a scenáristy. Jak Pavlíček, tak Vláčil sdíleli společný obdiv k novele Markéta Lazarová, avšak na rozdíl od Vláčila byl Pavlíček přesvědčen o tom, že kniha má předpoklady být převedena na stříbrné plátno. Ačkoliv Vláčil v literárním díle žádný potenciál pro adaptaci neviděl, Pavlíček tušil, že jestli někdo může ten film natočit, bude to právě on. Připravil si proto na režiséra menší vábničku. 

Nejprve prosadil adaptaci románu do výhledových plánů studia, nicméně prvotní reakce byly spíše záporné kvůli obtížnému textu a předpokládaným finančním nárokům. Pavlíček tedy návrh na realizaci námětu předložil rovnou tvůrčí skupině Švabík - Procházka, v níž figuroval i Vláčil. Jakmile režisér viděl, že se milovaná kniha skutečně stala předmětem zájmu studia Barrandov, začalo mu v hlavě hlodat svědomí. Chodil po oblíbených klubech, kavárnách a se svými kolegy rozmlouval o možné podobě scénáře, o tom, jak obtížné, ale zároveň lákavé by bylo zhmotnit středověk na plátně. Své nadšené přednášky však vždy ukončil konstatováním, že na podobně ambiciózní projekt mu stejně nikdo nedá potřebné finance. Každopádně semínko bylo zaseto. František Pavlíček měl jako vedoucí dramaturg patřičný vliv na financování budoucích filmových projektů. Jeho funkce i umění prosadit si záměr a následně najít vhodnou cestu k realizaci se ukázaly býti velkou výhodou. Pavlíček měl navíc v rukávu ještě jeden trumf. Prestižní ocenění, které Vláčil za snímek Holubice získal na filmovém festivalu v Cannes. Jakmile studio opatrně odsouhlasilo zpracování námětu, vyzval Pavlíček režiséra, aby laskavě přestal o Markétě přednášet po klubech a raději své myšlenky vložil do díla. Na opětovný dotaz ohledně financování dostal Vláčil od dramaturga důraznou odpověď: „O peníze se laskavě nestarej, to není tvá záležitost.“

 

Dva kohouti na jednom hnojišti

Se souhlasem studia Barrandov došlo 14. září 1962 k podepsání smlouvy o zpracování první části scénáře, který měli zrealizovat František Vláčil a dramaturg František Pavlíček. Optimistické představy o odevzdání hotové práce na konci téhož roku se ukázaly býti zcela zcestné. Spolupráci odstartovaly dlouhé, mnohahodinové debaty mezi Vláčilem a Pavlíčkem. Jednotlivě se probírala každá postava obsažená v poměrně útlé novele Vladislava Vančury. Jak daný hrdina asi vypadá, jaký je jeho styl chůze a jak vůbec uvažuje. Spoustu věcí si museli autoři domýšlet a dát velký prostor vlastní fantazii. Pavlíček většinou napsal mnohastránkovou verzi nějaké konkrétní události a Vláčil ji rezolutně smetl ze stolu, neboť ve svých barvitých představách byl více napřed. Nezbývalo než začít odznova a lépe. Pavlíček svoji soustředěnost vkládal především do dialogů, kam pronikla spousta duchovních aspektů z Písma svatého, kdežto Vláčil si veškeré sekvence do nejmenších detailů rozkresloval. Bylo důležité najít ideální cestu. Nakonec Vláčil vkládal své poznámky a doprovodné obrázky přímo do Pavlíčkova rukopisu. Je nutné připustit, že oba pánové měli úplně jiný přístup k sebekázni.

Pavlíček jednou odevzdal hotovou verzi jisté objemné sekvence. Vláčil ji s sebou vzal do oblíbeného pohostinství, kde ji vášnivě předčítal svým kolegům a přiživoval dobrou náladu vydatným přísunem alkoholu. Ještě té noci v půl druhé ráno vyrušil Pavlíčka, který měl následný den odletět na divadelnické sympozium do Londýna, zvonek u dveří. Rozespalý scénárista otevřel a hleděl na společensky unaveného Vláčila. U těla otevřená aktovka, v očích zářících alkoholem provinilý výraz a na rtech absurdní historka. Kdesi ztratil peněženku a rozezlený taxikář, kterému tudíž za odvoz nemohl zaplatit, ho vyhodil z auta, sebral mu aktovku a veškeré papíry vyházel do větrné podzimní noci. Šedesát stránek textu bylo nenávratně ztraceno a vytočený Pavlíček musel začít od píky. Samozřejmě, že z výletu do Londýna nic nebylo. S pocitem pochopitelné křivdy a dávkou znechucení napsal Pavlíček během čtyř dnů verzi novou. Zda lepší nebo horší, to už se nikdo nedozví. Šedesát stran nelze napsat dvakrát identicky shodným způsobem.

Oba tvůrci byli naprosto fascinováni Vančurovou předlohou, avšak každý měl o výsledné podobě adaptace trochu jiné představy. Pavlíček dbal na dodržení ducha knižní předlohy. Chtěl zachovat spisovatelovy myšlenky a osobitý dramatický přístup. Vláčil se ale Vančurovi postupně vzdaloval a bral jeho předlohu stále více jako pouhé východisko, podnět, s nímž může dle libosti nakládat, na což měl jako režisér plné právo. Ponorková nemoc, neustálé spory, přepisy i otevřené hádky. Vláčil občas padl do zajetí vize, jež byla na hony vzdálena čemukoliv, co obsahovala předloha, a Pavlíček jakožto obhájce Vančury se jej urputně snažil navést jiným směrem. Je však nutné zdůraznit, že ono příslovečné poslední slovo měl vždy režisér a Pavlíček tuhle skutečnost respektoval. Ostatně, jestli měli něco Vančura a Vláčil společné, pak především skutečnost, že šlo o básníky, byť ten první používal jako svůj tvůrčí nástroj tužku a druhý kameru.

Jak scénář rostl, vyžadoval stále více nových podnětů a postav. Příběh byl tak obohacen o některé motivy z nedokončeného projektu Vančurových Obrazů z dějin národa českého (1939-1948), odkud vzešla i postava potulného mnicha Bernarda, neboť Vláčil potřeboval mít ve filmu poutníka, který by jednotlivé dějové segmenty spojoval. Zapojením dalšího Vančurova díla se připravovaná látka dostala do konkrétního historického období, kdy zemi české vládl král Václav I., což s sebou neslo další výzvy. Vláčil musel později s bezpočtem odborníků a vědců konzultovat nejrůznější detaily. Jak lidé ve 13. století jedli, co pili, kde bydleli a jak se oblékali? Do toho ještě připočtěte odborníky na jazyk český, jakým byl třeba profesor František Jílek-Oberpfalcer. Ten poskytl svůj pohled na tvar některých dialogů, pomohl s dobovou hovorovou řečí a jako znalec středověkého argotu zahrnul do scénáře i řadu autentických vulgárních výrazů, jimiž po sobě Vláčil a Pavlíček rádi házeli, když si trochu vypili. První část scénáře byla odevzdána na posouzení 2. září 1963, tedy téměř rok od zadání práce. Scénář se setkal s obrovským nadšením.

 

Předtím, než se kolos pohnul

Prakticky ihned od odevzdání bylo schváleno dokončení druhé části scénáře, přičemž umělecká rada studia Barrandov zahrnula dvojici Vláčil - Pavlíček vlnou pochval a obdivných reakcí. Člen rady, spisovatel a scénárista Ota Hofman přirovnal dosavadní práci k rozpracované stavbě monumentální katedrály, kde se nad masivním obvodovým zdivem začínají pomalu rýsovat nádherně zdobené klenby. Bez pochvaly nezůstal ani cit, se kterým byl specifický literární jazyk Vančury převeden do jazyka filmového. Scénář obsahoval i takové detaily jako věk jednotlivých postav nebo data a popisy počasí u konkrétních scén. Kupříkladu psaná poznámka k úvodnímu napadení saské karavany zní: „Datum 15. únor 1250, je odpoledne, zataženo, všude kolem sníh.“ Ještě zbývalo dořešit spoustu důležitých úkonů a rozfázovat budoucí přípravy na natáčení. Definitivně také padlo rozhodnutí o použití obrazového formátu, kterým byl nakonec zvolen černobílý cinemascope umožňující natáčení v extrémně širokoúhlém formátu. Rovněž byl stanoven předpokládaný (naivně optimistický) rozpočet okolo pěti milionů korun.

Druhou část scénáře odevzdali Vláčil s Pavlíčkem 3. června 1964. Nadšení studia se neslo na podobné vlně jako v případě první části. Na podněty členů umělecké rady došlo k několika úpravám jak u první, tak i u druhé části. Zrychlení, případně zpomalení tempa vyprávění, pozměnění konce a třeba potulný mnich Bernard dostal nakonec méně prostoru, aby na sebe zbytečně nestrhával pozornost. Každá, skutečně každá událost ve scénáři byla Vláčilem za pomoci perokresby převedena do bezpočtu očíslovaných okének a o každé scéně se tudíž dalo věcně diskutovat, upravovat ji, případně vyškrtnout. Začátkem července téhož roku se rozeběhla realizace filmu, na který mělo padnout astronomických sedmnáct milionů korun, což bylo nemyslitelné. Marketa Lazarová měla být původně jedním filmem složeným ze tří částí. S těžkým srdcem Vláčil nakonec zavrhl natáčení třetí části, čímž rozpočet stáhl na relativně snesitelných dvanáct milionů. 15. července 1964 naplno vypukla příprava filmu. Tak rozsáhlé práce, které měly za úkol uvést kolosální projekt do pohybu, studio Barrandov ještě nepamatovalo.

 

Ty správné tváře

Vzniklo hned několik paralelně fungujících pracovních skupin. Průzkum vhodných lokalit, stavba náročných kulis, tvorba kostýmů, hledání ideálního hudebního skladatele a samozřejmě obsazení hereckých představitelů. Zorganizování jednotlivých castingů a předběžný výběr vhodných herců dostaly na starost dva týmy. Jeden se soustředil na pořádání castingů po Čechách a na Moravě, ten druhý si vzal na starost Slovensko. Praha, Bratislava, Brno, Olomouc, Žilina, Kroměříž, Banská Bystrica. V těchto a dalších menších i větších městech byl pořádán hon na ideální herecké představitele. Ty, kteří se dostali do užšího výběru, čekaly kamerové zkoušky v Praze, na nichž byl osobně přítomen František Vláčil. Režisér dával přednost méně známým, především slovenským hercům. Ve výběru se soustředil na autentický projev, celkový výraz tváře a souznění s postavou. Dá se říci, že na vzhled kladl režisér o trochu větší nároky než na herecké schopnosti, o čemž se přesvědčila i představitelka hlavní ženské role.

Z několika desítek uchazeček uvízla v hledáčku režiséra šestnáctiletá Slovenka Magda Vašáryová, a to navzdory skutečnosti, že pozitivní dojem mladá dívka příliš nevzbudila. František Vláčil si pro roli Markety Lazarové představoval naprosto přirozenou ženu, ze které bude doslova vyzařovat nevinnost. Vašáryová na konkurz dorazila s pracně zhotoveným účesem, rudou rtěnkou na rtech a pěkných šatech. Celkovému vzhledu dopomohl i vysloužilý maskér Gustav Hrdlička, legenda, jež na zahraniční stáži dokonce líčila samotnou Sophii Loren. Na pana Hrdličku působila mladá slečna nevýrazně, a proto si dovolil odvážnější líčení. Jeho snahu však Vláčil doslova utopil, když Magdu Vašáryovou odtáhl pod vodovod a proudem studené vody nechal všechnu tu parádu odtéct do odpadu. Splihlé vlasy, ustrašený výraz, uplakané oči, teprve teď začínal být režisér spokojen. Vašáryová měla na kontě jen maličkou epizodní roli ve filmu Senzi mama (1964), avšak to nebylo směrodatné. Vláčil si ji jednoduše vybral kvůli její vizáži. Přes metr dlouhé blonďaté vlasy, goticky tvarovaná tvář, obrovské oči. Na mladou herečku čekaly dva roky natáčení plné zimy, špíny, fyzického nepohodlí a emočně nestabilních výkyvů režiséra, z něhož čpěl často alkoholový odér jakožto pozůstatek náročných večerů utopených v lahvi.

Jediným hercem, který se nemusel účastnit žádného konkurzu a roli dostal automaticky, byl Josef Kemr. Vláčil si jej vybral na přímé doporučení herce Miroslava Macháčka. Ačkoliv si režisér loupeživého zemana Kozlíka představoval spíše jako komickou postavu, po několika schůzích s Kemrem svou vizi přehodnotil. Zkušený herec detailně pročetl Vančurovu předlohu a perfektně nastudoval scénář. Vláčilovy představy o roli Kemr rezolutně odmítl. Kozlíka pojal jako tvrdého, značně komplikovaného muže, který neuznává názory žen a vládne svým dětem přísnou rukou. Muže, jehož myšlení utvořily drsné podmínky 13. století a přírodní prostředí obklopující jeho rod. Věkem omšelý sedmdesátiletý lapka, který v případě nouze nemá problém zmobilizovat vnitřní síly a bít se za svůj život s vitalitou čtyřicetiletého válečníka. Žádný hlupák, spíše nebezpečný predátor se smyslem pro plánování a vrozené strategické schopnosti, pokud dojde na obléhání. Jak Macháček režisérovi řekl: „Nech to na Pepíkovi, on si s tou figurou poradí.“ Co k tomu více říci? Měl jednoznačně pravdu. Kozlík patří mezi nejvýraznější postavy ve filmu.

Z ostatních herců jmenujme do té doby čistě divadelního herce Ivana Palúcha v roli Adama Jednoručky nebo fyzicky výraznou Pavlu Poláškovou, která ztvárnila divokou pohanku Alexandru. Její výkon byl po premiéře dokonce zmíněn v několika zahraničních periodicích. U některých rolí se otázka vhodných herců řešila do poslední chvíle. Vázlo obsazení potulného mnicha Bernarda, hejtmana Piva a rytíře Sovičky. Výborný Vladimír Menšík podepsal smlouvu koncem prosince 1964, čímž dostal Bernard svou definitivní podobu. Ze zdravotních důvodů musel odstoupit Rudolf Hrušínský a hejtman Pivo tak spočinul na bedrech zkušeného herce Zdeňka Kryzánka. Zpočátku obsazený František Husák, jenž úspěšně prošel kamerové a kostýmní zkoušky, nakonec musel kvůli jiným závazkům také odstoupit. Sovičku si převzal po tělesné stránce takřka shodně stavěný Zdeněk Řehoř. Vláčilova snaha o obsazení několika německých herců nakonec byla proměněna pouze u role Kristiána st., jehož si zahrál Harry Studt. Zatímco architekti v terénu budovali středověké tvrze a loupežnická doupata, mistr kostýmů neúnavně piloval své jedinečné výtvory.

 

Středověká móda

Malíř, scénograf, kostýmní výtvarník a držitel Oscara za bravurní práci na filmu Amadeus (1984) Theodor Pištěk s odstupem mnoha let vzpomíná nejraději na Marketu Lazarovou, neboť šlo dle jeho slov o nejnáročnější, ale zároveň nejsvobodnější zakázku, na které se kdy podílel. Nadaný výtvarník stál tváří v tvář nelehkému úkolu, neboť požadavky režiséra zněly jasně. Vytvořit pokud možno autentické oděvy pro postavy pohybující se v historické době okolo první poloviny 13. století. Pištěk se kromě Vláčila setkal s několika odborníky na danou dobu a začal studovat dostupné historické prameny, kterých bylo ale popravdě jen velmi málo. Částečně mu pomohly obrazové materiály, fresky, iluminace a především vlastní úsudek. Kostýmy musely působit věrohodně, čemuž Pištěk přizpůsobil i skromnost materiálů, jaké měli středověcí lidé k dispozici. Nedostatek odborných zdrojů v kombinaci s požadavky režie vedly Pištěka k rekonstrukci kostýmů na základě dojmů a povah jednotlivých postav obsažených ve scénáři.

Jak žila rodina Kozlíkova? Bydleli poblíž lesů, asi měli vši, žili z toho, co sami ukradli. Patrně měli k dispozici hrubé látky, případně vlnu a len. Nemohli si dovolit drahé nitě, a tak museli šít s pomocí ovčích střívek a šlach. Na základě takovýchto úvah Pištěk pracoval. Důležité bylo i oblečení vojáků. Každý materiál musel být minimálně jednou použitý, aby lněné košile a brnění působily omšelým dojmem. Staré plechy, opotřebované řemeny, zpuchřelá kůže. Platil přísný zákaz šít kostýmy na stroji, protože pravidelný šev, by mohl podkopat iluzi autentična. Některé věci vznikly na základě experimentů a jiné zase pro komplikovanou výrobu nebylo možné použít. Třeba takzvané smolníky. Krunýře vyrobené z koudele, máčené v horké rozteklé smůle, díky čemuž vznikl tvrdý povrch, kterým neprošel šíp. Zhotovený prototyp ukázal jednak zdlouhavou náročnost přípravy (na jeden kus připadlo několik litrů smůly), a rovněž obrovskou tíhu, s níž by herci museli zápasit. V rámci úspor se některé helmy lisovaly z reflektorů nákladních aut s tím, že nákladnější kousky se zhotovily pouze pro výrazné postavy, kde Vláčil potřeboval točit detailní záběry. Tedy například helma rytíře Sovičky.

Nikdo, naprosto nikdo v celém Československu nedokázal zhotovit drátěné košile. Nakonec do hry vstoupila společnost Jablonecká bižuterie. Ta vyrobila kroužky, které si zaměstnanci nosili domů, kde z nich na základě zadání pletli rukávy, přední i zadní části košil. Vzniklé polotovary pak barrandovští zámečníci pečlivě pospojovali dohromady. Velmi nákladným kostýmem se stal bohatě zdobený kabátec pro Kristiána st. vyšívaný pravým zlatem. Z drahé látky vznikl jeden bohatěji zdobený kostým pro Kristiána st. a o něco skromnější pro jeho syna. Precizní kostýmy si později našly cestu do několika dalších tuzemských i zahraničních produkcí. Upravená helma rytíře Sovičky se k nelibosti Pištěka vyskytla ve veskrze průměrné pohádce Princ Bajaja (1971). Pancíř hejtmana Piva se měl v upravené podobě dokonce objevit v zahraničním fantasy filmu. Nikdo už dnes sice neví v jakém, ale některé teorie uvádějí Excalibur (1984), čemuž já osobně rád věřím, byť tato domněnka nemá žádný pevný základ.

 

Na detailech záleží

Vhodná místa pro natáčení hledali Vláčil a jeho terénní pracovníci už v posledních měsících roku 1963, a to po celém Československu. Největší exteriérová kulisa Obořiště vyrostla poblíž zaniklé osady Svánkov, jen kousek od obce Světlík. Údolní rašeliniště Mrtvý luh nacházející se při soutoku Teplé a Studené Vltavy zase posloužilo jako vhodný prostor pro tvrz Roháček. Jak vidno, i přes rozsáhlé hledání nakonec štáb nalezl téměř veškeré ideální podmínky na Šumavě a v přilehlém okolí. Svůj otisk ve filmu zanechalo i několik výtvarníků se zaměřením na dekorativní a řezbářské práce. Zdeněk Sekal zhotovil několik ručně vyřezávaných krucifixů a primitivní pohanskou sošku Krista. Jan Klobasa si vzal za cíl vyrobit dvanáct dřevěných směrníků pro říšské cesty. Rovněž držel dohled nad výrobou pohanských ozdob pro rodinu Kozlíkovu a šperků pro Lazara či Kristiána a jeho syna. Jaroslav Vožniak navrhl a vyrobil oltář ve světnici na Obořišti a postaral se o ozdoby pohanského božiště (obrovský strom).

Všichni tři umělci rovněž přislíbili výpomoc při zařizování nejrůznějších interiérových dekorací. Dlabané dřevěné mísy, sušené byliny, louče, truhlice, stoly, židle, kožešinové předložky atd. Všechny drobné předměty i větší kusy nábytku byly předem konzultovány s tehdejšími medievisty a porovnávány s dochovanými ilustracemi, aby vzhled v přijatelné míře korespondoval s duchem středověkých reálií. Ještě ani nezačalo natáčení a náročné stavby, kostýmy i výroba dodatečných předmětů nebezpečně šponovaly rozpočet. Ve vzduchu viselo další krácení scénáře, ale Vláčil zároveň potřeboval konečně začít natáčet, neboť další průtahy by například mohly zapříčinit příchod teplejších dní. Obleva je totiž to poslední, co si můžete přát, když točíte film zasazený do zimních měsíců, kde vše obklopuje sněhová pokrývka. Nakonec se Vláčil odebral na Šumavu s tím, že případné změny budou probíhat takříkajíc za pochodu. Natáčení oficiálně vypuklo 16. ledna 1965 a režiséra Františka Vláčila čekal hotový dvouletý očistec. O tom si ale povíme až příští týden ve druhé části článku.

 

Když se nadšení mění v řeholi

Počasí na Šumavě se ukázalo být značně nevyzpytatelným společníkem. Až neobvykle teplé dny, kdy sníh tál takřka před očima, střídaly divoké sněhové vánice. Ani v jednom z klimatických extrémů nešlo točit. Vláčil trávil spoustu času tím, že čekal, až se příroda umoudří, a zároveň jej užírala myšlenka na perfektní scénář, který s největší pravděpodobností projde řadou bolestných změn. Filmový štáb, především herci hlavních rolí, byl povětšinou ubytován poblíž míst natáčení (Lipno, Frymburk, Český Krumlov), aby v případě potřeby mohli pohodlně odcestovat do svých měst a plnit nasmlouvané závazky pro divadla. Uvíznout na place za horami sněhu totiž nebylo nijak výjimečným jevem. Někdy se ovšem situace naopak otočila. Sníh padal natolik vytrvale, že neexistovala jiná možnost a štáb na místa natáčení musela vozit dostupná těžká technika z místních družstev a statků. Kromě traktorů například sáně, koňské povozy či vyprošťovací vozy blízkého vojenského útvaru.

Časté cestování obzvláště vytížených herců obnášelo nemalé výdaje, nehledě na permanentní souboj s časem. Někteří slovenští herci, jako Ivan Palúch či František Velecký, s poslední klapkou natáčecího dne sedli na taxík a nechali se odvézt do Prahy na letiště, neboť další den je v Bratislavě čekala nějaká divadelní inscenace. Opravdu vytrvalým cestovatelem byl Josef Kemr. Studiem Barrandov zapůjčený vůz i s řidičem herce pravidelně v odpoledních hodinách nakládal a vozil do Prahy. Kemr si cestou pročítal poznámky, opakoval dialogy a večer už stál na prknech Národního divadla. Po půlnoci se sice konečně odebral na lože, ovšem před pátou už zase vstával a mířil na Šumavu, kde proběhlo líčení i oblékání kostýmu, aby s prvními slunečními paprsky mohl stát na place, připraven předvést profesionální výkon. Herci maličkých úloh jako lapkové, pacholci a vojáci zůstávali většinou z logistických důvodů na place i přes noc, kde u rozděleného ohně popíjeli a přespávali v obyvatelných kulisách. 

Do toho přišla nečekaná zpráva z filmových laboratoří hlásající, že zaslané denní práce (natočený materiál) nejdou použít, neboť jsou prý filmové kotouče poškrábané. Zoufalý Vláčil po domluvě s vedoucím skupiny Erichem Švabíkem začal denní práce raději zasílat do Gottwaldova (dnes Zlín), kde se už vyvolávání filmu obešlo bez potíží. Začátek března přinesl další vlnu problémů. Jednoho krásného dne kamera jednoduše přestala točit. I přes ideální povětrnostní podmínky (čisté nebe, hodně sněhu) musela být převezena do Prahy. Oprava zastavila natáčení na celých pět dní. Jakoby porucha zároveň předznamenávala vyvrcholení sporu mezi Vláčilem a kameramanem Bedřichem Baťkou. Režisér a kameraman měli nejen odlišné životní postoje, ale rozcházeli se i v kompozičních představách a celkovému přístupu k práci. Otevřený spor dosáhl bodu zlomu 2. března, kdy po bouřlivé hádce Vláčil žádal stažení Baťky z pozice kameramana. Švabík musel emoce hasit přímo na place a večer z hotelu telefonicky ubezpečoval vedení Barrandova o tom, že má situaci pod plnou kontrolou.

Po zakopání válečné sekyry nabrala práce opět své líné tempo, ale i to bylo lepší než nic. Předchozí špatné zkušenosti s vyvolaným filmem donutily Vláčila s Baťkou několikrát do týdne odcestovat uprostřed noci do Českých Budějovic. V tamějším pronajatém kině si pak nechali promítat denní práce, které jim na přání chodily přímo z filmových laboratoří, ještě takříkajíc horké. Únava, stres, dlouhé pauzy mezi natáčením, problémy s přesouváním filmové techniky, častá fluktuace některých členů štábu, jimž monotónní práce v nepohodlných exteriérových podmínkách lezla krkem, hrozící okleštění scénáře a nedostatek nadšení pro pomalu vznikající projekt. To a mnohé další těžkosti se začaly pomalu projevovat na Vláčilovi. Režisér chátral jak po fyzické, tak i duševní stránce a navíc u něj došlo k prohloubení závislosti na alkoholu. Dle očitých svědků působil v některých dnech režisér na place jako osamělý poustevník uprostřed nehostinné pustiny. Kapitán na lodi, jehož vlastní posádka nevěří nastavenému kurzu. Netrvalo dlouho a zvěsti o neúměrné konzumaci alkoholu i údajné špatné pracovní morálce si našly cestu až do Barrandova.

 

Démon alkohol

„Vláčil pije.“ Kromě jiných vět obsažených v dopise mělo být tohle krátké, avšak výmluvné konstatování zdviženým ukazovákem varujícím před možnými komplikacemi, které by mohly ohrozit už tak nevyzpytatelný průběh natáčení. Tehdejší ředitel Barrandova Vlastimil Harnach nebral došlou depeši na lehkou váhu, ale ve prospěch Vláčila hovořila jednoznačně dosud odvedená práce. Na nadcházející pracovní poradě Harnach svým podřízeným stručně sdělil, že žádná předběžná opatření, natož kárné řízení, v souvislosti s Vláčilem zahajovat nebude. I přes nemalé potíže provázející natáčení režisér odvádí dobrou práci, o čemž svědčí jednak průběžné plnění zadaných bodů, a také perfektně vypadající ukázky z dosud natočeného materiálu. Vláčil navíc pravidelně zasílá návrhy na místa ve scénáři, která by šla upravit, případně úplně vypustit, čímž se aktivně podílí na nepřekročení stanoveného rozpočtu. Pokud si tyto informace shrneme, dojdeme k celkem jednoznačnému závěru. Pokud bude Vláčil pokračovat stejným způsobem jako doposud, bude zároveň jeho záliba v pití vedením studia tiše přehlížena. Ostatně, na place přítomný vedoucí skupiny Švabík se za Vláčila osobně zaručil.

 

Světlo na konci tunelu

A tak to šlo stále dál. Nahromaděnou frustraci režisér během dlouhých večerů (někdy i během dne) ventiloval po svém, ale zároveň se ze všech sil snažil svými precizními režijními schopnostmi a vrozeným smyslem pro výtvarné cítění naplňovat svou jedinečnou vizi, které dominovaly uhrančivé středověké obrazy. Téměř tři měsíce od první klapky začala i na některé houževnaté členy komparzu a filmového štábu doléhat ponorková nemoc umocněná steskem po příbuzných. Se svolením Švabíka mohli ti méně potřební opouštět plac a trávit alespoň nějakou chvíli doma mezi rodinnými příslušníky. Skutečnost, že natáčení filmu bude neustále nabírat zpoždění, nemohl zkrátka nikdo dopředu předvídat. Asi nejhůře celé martyrium snášela mladá Magda Vašáryová. Ve věku, kdy její vrstevnice chodí na zábavy a prohánějí chlapce, musela herečka tvrdnout kdesi v zapadlém koutě na Šumavě, po večerech dohánět zameškané učivo a trpět přidělený dozor. Šlo o pojistku. Na jedné straně je tu velmi mladá, pohledná dívka, a na té druhé komparzisté, kteří si večer rádi přihnou a vymýšlejí... blbiny.

Zhruba v polovině dubna se štáb přesunul k obci Světlík, kde na místě trosek staré selské usedlosti vyrostlo Obořiště. Zde došlo na natočení spousty klíčových scén. Marketa potká poprvé Mikoláše, ukřižování Lazara na vratech, přenocování hejtmana Piva, dvoření rytíře Sovičky atd. V květnu štáb navštívil Kvildu, aby Vláčil mohl v hlubinách hvozdu natočit bitvu mezi Kozlíkem a Pivem. Během putování a za předpokladu, že to čas umožnil, Vláčil znovu natáčel scény, které filmové laboratoře na začátku poškodily. Tedy alespoň režisér byl o pochybení laboratoří skálopevně přesvědčen. Koncem července došlo v Lánské oboře (okres Kladno) k očekávané realizaci obrazů Rajské sonáty. To jest ona hypnotická pasáž, během níž dojde k incestu mezi Alexandrou a Adamem. Samozřejmě, že plné tři dny soustavně pršelo, přičemž scéna vyžadovala slunečné počasí. Na tohle už si ale režisér dávno zvykl. Navzdory veškerým obtížím dokázal Vláčil za podpory Švabíka a perfektní připravenosti herců plnit veškeré body natáčecího plánu.

Tou dobou už si celého na tuzemské poměry monstrózně pojatého projektu začal všímat tisk. Je velmi obtížné dostat se k dobovým materiálům, avšak hlavní náplní zpočátku velmi strohých zpráv byly zvěsti o českém filmu s nebývale pojatou produkcí. Později už se začaly objevovat propracované články mapující téměř dvouleté náročné natáčení a s ním spojené obtíže. V mezidobí sestavil Vláčil velmi hrubý, asi hodinu a půl dlouhý sestřih. Tento důležitý krok mu umožnil vidět předběžnou podobu filmu, zvážit další postup a především se blýsknout před vedením studia Barrandov, které hrubý sestřih jednomyslně schválilo. V naprosto stejném duchu probíhalo natáčení i po celý následující rok. Náročné přesouvání štábu, neplánované prodlevy, vrtochy počasí, bílé noci, nepříjemné úpravy scénáře, prezentace natočeného materiálu, ale také radost z dobře odvedené práce, která zvolna kráčela ke konci své první etapy. Na obzoru se již pomalu rýsovaly obrysy střihačských nůžek a silueta nenápadného dravce číhajícího v pozadí.

 

Ozvěny z liščí nory

Dne 10. září 1966 oficiálně skončilo natáčení. Od první klapky tedy uběhl více než jeden rok a osm měsíců. Následoval další více než půlrok postprodukčních prací, kterým v první fázi dominoval především finální střih nebo též stavba filmu. Nad střihem držel bedlivý dozor sám František Vláčil, avšak mimořádně zručný střihač Miroslav Hájek věděl přesně, co dělat, a dokázal bez problémů vyhovět všem požadavkům režiséra. Ostatně, jeho výběr nebyl dílem náhody. S Vláčilem již spolupracoval na filmech Holubice a Ďáblova past, přičemž precizní střihačskou práci předvedl i pod taktovkou Karla Kachyni v souvislosti se snímkem Kočár do Vídně (1966). Za zajímavou můžeme považovat skutečnost, že začátkem května přišel do Barrandova od italského producenta Morise Ergase zvláštní požadavek, zda by si mohl nárokovat právo posledního střihu, na což prý má jako kupec celosvětových distribučních práv nárok. Následně došlo opravdu k jakémusi jednání, jehož závěr zněl asi tak, že vznikne jedna československá verze střihu a tu alternativní si z vyřazeného materiálu později bude moci italská strana upravit dle vlastních představ. O žádné „italské verzi“ Marakety Lazarové dodnes nejsou žádné hmatatelné důkazy, čili můžeme předpokládat, že tento záměr nebyl nikdy dotažen do konce.

Paralelně se střihem probíhalo i nahrávání postsynchronů, dabování postav a celkový mix zvuku, za kterým stál František Fabián. I přes experimenty se čtyřkanálovým stereo zvukem se dochoval pouze optický mono záznam. Zvuk je rozhodně výraznou složkou filmu. Fabián a Vláčil přišli s nápadem pojmout zvuk, respektive mluvené slovo a okolní ruchy, jako organickou součást obrazu, která vystupuje do popředí a často proplouvá z jedné scény do druhé. První projekce může divákovi přinést opravdu nevšední zážitek. Někdy je totiž trochu těžké určit, která postava právě hovoří, neboť i v obrazu vzdálené postavy slyšíme velmi zřetelně. Skoro jako kdyby stály hned vedle nás. Mluvené slovo zaujímá v pomyslné řadě první místo následované obrazem a zkresleným echem okolních ruchů. Nadvládu originálně znějících dialogů dokáže srazit pouze monumentální hudební doprovod od dost možná našeho nejvlivnějšího hudebního skladatele Zdeňka Lišky.

Je neuvěřitelné, kolik toho může jeden hudební skladatel za život stvořit. Pokud vezmeme v potaz celovečerní, animovanou a krátkometrážní tvorbu, zjistíme, že je Zdeněk Liška podepsán pod cca pěti sty filmy. A to se prosím podle hudebních znalců tento člověk nikdy neopakoval. Marketa Lazarová zastihla Lišku v jeho nejplodnějším skladatelském období a lze bez nadsázky tvrdit, že v jeho bohaté síni slávy zaujímá výsledek práce na tomto filmu zcela výsadní postavení. Zběsilé chóry, naléhavé žalmy, andělské vokály, znepokojivé dunění bubnů, božské hlasy protnuté krákorem krkavců. Liška začal komponovat hned, jak mu byla studiem zaslána první polovina již sestříhaného filmu. Ve své hudbě se snažil zdůraznit konflikt mezi pohanstvím a nastupujícím křesťanstvím, jež v první polovině 13. století začalo nemilosrdně pohlcovat Země Koruny české. Hudba tvoří naprosto rovnocenné partnerství s obrazem a až neuvěřitelným způsobem podtrhuje středověkou atmosféru. Nyní se na samotný film podíváme hezky zblízka a pak si připomeneme, jaký otisk ve světové kinematografii Marketa Lazarová vlastně zanechala.

 

Předestření mapy

Marketa Lazarová je díky velkému množství postav a jejich vzájemným interakcím velmi spletitým dílem, kde vás chvilková nepozornost snadno svede na scestí. Teď ani nemám na mysli narativní strukturu děje, která je celkem prostá, ale spíše orientaci ve vztazích a motivacích jednotlivých postav. Přesto se domnívám, že bude více než užitečné, když si v první řadě objasníme děj jako takový a teprve potom se pokusíme proniknout pod jeho povrch. Netvrdím, že vás stoprocentně dokáži provést všemi zákrutami, natož zda budu umět rozluštit veškerou symboliku a výklad některých scén. Nemůžu totiž s klidným svědomím přehlížet jeden zásadní rozpor, který v jistých ohledech může mou interpretaci limitovat. Celá řada podobně nadaných a intelektuálně založených filmařů, jako byl František Vláčil, spoléhá na mylný fakt, že divák, stejně jako oni, všechno ví a tudíž není potřeba složitého vysvětlování a vkládání pomocných vodítek. Tak to bohužel není. Vláčil znal velmi dobře naší dávnou historii, Bibli, apokryfní evangelium, potažmo teologické pozadí a konsekvence víry dopadající na středověké obyvatelstvo 13. století. Tato skutečnost, zcela přirozeně zakomponovaná do filmu, s sebou nese jisté nároky kladené na diváka. Ač jsem sám v zásadě ateista, který z nejprodávanější knihy všech dob před mnoha lety přelouskal pouze Nový zákon, pokusím se vám na základě subjektivních dojmů a zdokumentovaných teologických úvah předat hypotetický „návod“, podle něhož můžete na Marketu Lazarovou nahlížet trochu jinou optikou. A teď už k ději, který pro lepší orientaci shrnu schematickým způsobem.

 

Straba a Beránek boží

Jádrem příběhu (alespoň zpočátku) je vyhrocený spor dvou zemanských rodů, Lazarů a Kozlíků, přičemž ani jeden nezastupuje čistě zlou nebo dobrou stranu. Kozlíkové jsou možná o trochu dravější a inklinují k pohanství, ale hlava druhého rodu Lazar (Michal Kožuch) je zase hamižný jako sup kroužící nad mršinou. Velmi zřetelně si téhle skutečnosti můžeme všimnout v prologu, během kterého Kozlíkovi synové Mikoláš (František Velecký) a Adam (Ivan Palúch) přepadnou na cestě karavanu saského knížete Kristiána (Harry Studt). Během krvavé potyčky se knížeti podaří uprchnout, avšak zbytek družiny je pobit a jeho syn Kristián ml. (Vlastimil Harapes) padne do zajetí. Zatímco Mikoláš s Adamem nahánějí po zasněžené krajině mladého Kristiána a likvidují poslední zbytky odporu, k místu, kde konflikt vypukl, se nenápadně jako vypočítavý had připlazí Lazar a začne okrádat mrtvé. Po chvilce je však přistižen Mikolášem, který je odhodlán drzého mrchožrouta zabít. Lazar prosí o smilování a polohlasem pronáší modlitbu. Oba muži mají náhlé zjevení, v němž vidí klášter a Lazarovu dceru Marketu (Magda Vašáryová) držící v náručí hrdličku. Mikoláš je očividně ohromen, ale zjevení si neumí vysvětlit, kdežto Lazar vnímá nadpozemský zážitek jako předzvěst věcí budoucích. Nicméně, síla tohoto vzájemného prožitku Mikoláše obměkčí a na to konto daruje Lazarovi život.

Mikoláš a Adam se s uloupenou kořistí vracejí na otcovu tvrz Roháček, kam přivedou i zajatého Kristiána. Starý Kozlík (Josef Kemr) je ale rozezlen. Vadí mu živý zajatec, uprchlý kníže i Mikolášova dobrosrdečnost vůči Lazarovi. Po delším váhání Kozlík z pragmatických důvodů ušetří život Kristiána a vyrazí do Boleslavi vyjednat podmínky o případném předání zajatce s královským hejtmanem Pivem (Zdeněk Kryzánek). Kozlíkův záměr se však mine účinkem, neboť četná loupežná přepadení jeho klanu již překročila únosnou mez a král Václav I. na něj vydal zatykač. Dramatický útěk Kozlíkovi na poslední chvíli zachrání život. Sice s nepořízenou, ale i tak se kvapem vrací na svou tvrz, hnán divokými vlky. Mikoláš vyrazí na Obořiště žádat Lazara o spojenectví proti hejtmanovi, jakožto protislužbu za darovaný život. Jeho prosba nicméně nepadne na úrodnou půdu, neboť jediné, čeho se mu na Obořišti dostane, je brutální výprask, kterému přihlíží i šokovaná Marketa. Rozzuřený Kozlík žádá okamžitou pomstu za do krve zmláceného syna a vyšle na Obořiště záškodnickou skupinu s jasně daným cílem. Lazar však stihl uzavřít spojenectví s Pivem, který se na Obořišti usadil i s královským vojskem. Podlou lstí dokáží Kozlíkem vyslání bojovníci vylákat Pivova pobočníka rytíře Sovičku (Zdeněk Řehoř), kterého následně zabijí.

Pivo přísahá krutou pomstu a křičí do temného lesa ostré nadávky, které vrazi odrážejí jedovatým smíchem. Kozlík je nucen i se svou rozvětvenou rodinou zamířit hluboko do lesa na kopec, kde si vybuduje pevnost. Mezitím veze Lazar dceru Marketu do kláštera, aby se stala řádovou sestrou. Dle vrchní sestry ale ještě nenastal její čas, a tak nezbývá nic jiného, než návrat zpět na Obořiště. Protože Pivo i s vojskem nahání po lesích Kozlíka, čeká doma Lazara nemilé překvapení. Krvechtivý Mikoláš se svými lidmi. I přes prosby je zabit Lazarův prostoduchý syn, čímž ale zdaleka vše nekončí. Rozvášnění drancíři přibíjí Lazara na vrata Obořiště a Mikoláš unese Marketu. Ještě té noci ji v lesní pevnosti svého otce znásilní, zatímco jeho sestra Alexandra (Pavla Polášková) prožije milostnou noc s vězněným Kristiánem. Dalšího dne starý Kozlík spatří nové páry, z čehož rozhodně nemá radost. Mikoláš před otcovým hněvem chrání Marketu, stejně jako Alexandra Kristiána. Oba páry jsou spoutány řetězy a za trest musejí živořit mimo zdi pevnosti. Tímto skutkem končí první část filmu zvaná Straba a začíná druhá jménem Beránek boží.

Hned na začátku se poprvé setkáme s potulným mnichem Bernardem (Vladimír Menšík) a jeho ovečkou, která jej doprovází na každém kroku. Hladový mnich dorazí na Obořiště, ale místo očekávané almužny dostane od čeledína ránu do hlavy. Probudí se mimo Obořiště, chvilku bloudí po lesích a hledá svou ovečku. Záhy narazí na pobité vojáky a stane se svědkem zajetí Kozlíkova syna Adama královským vojskem. Pivo na Adama vyvíjí nátlak a zcela pochopitelně jej nutí, aby ho dovedl do pevnosti svého otce. Tak se také stane. Kozlík vezme oba vyhnané páry zpět do prozatímního bezpečí a očekává další vývoj situace. Vojsko pevnost obklíčí a následně vede první útok, který je sice úspěšně odražen, ale Adam při něm umírá. Druhý útok již donutí padnout kosu na kámen. Pevnost je dobyta a láskou zmatený Kristián volí mezi Alexandrou a věrností svému otci. Nakonec pološílený hrůzou prchá do hlubokých lesů, přičemž úspěšný únik podnikají i Alexandra, Marketa a Mikoláš. Starý Kozlík je však zajat a odveden do Boleslavi. Mezitím Alexandra najde zatoulaného, již zcela šíleného Kristiána a rozdrtí mu hlavu kamenem.

Mikoláš ctí pokrevní povinnost, která mu velí pokusit se zachránit otce. Nemá cenu si nic nalhávat. Jde o jednosměrnou cestu, což si Mikoláš uvědomuje, a tak posílá Marketu zpátky na Obořiště. I když byla Marketa odvedena násilím, otec ji vnímá jako nečisté, poskvrněné zboží a distancuje se od ní. Nešťastná dcera odchází do kláštera a začne skládat přísahu. Mikolášův zoufalý pokus o záchranu končí neúspěchem, přičemž je ještě ke všemu těžce raněn. Jeden z posledních synů Kozlíka Václav (Martin Mrázek) vyhledá Marketu, která ještě nedokončila přijímací obřad v klášteře, a odvádí ji do Boleslavi za svým bratrem Mikolášem. Hejtman Pivo posléze Marketu s Mikolášem oddá a pak nechá otce i syna odvést na popraviště, kde je spravedlnosti učiněno zadost. Marketa se toulá krajinou a hlas vypravěče nám sděluje poslední informace. Marketě i Alexandře se narodili zdraví synové, které Marketa odkojila. Z obou vyrostli silní muži, v jejichž duších se sváří láska s ukrutností a jistota s pochybnostmi.

 

Stabat Mater dolorosa

Pro filmaře jako Andrej Tarkovskij, Terrence Malick, Ingmar Bergman, František Vláčil a celou řadu obdobně založených básníků filmového obrazu je příznačné, že divákům laskavě předávají klíč ke svým dílům, ale už jim zapomínají sdělit, jak s ním správně zacházet. Marketu Lazarovou lze vnímat klidně jen jako objemnou sbírku působivých obrazových koláží, které díky tomu, že nikdy nespadnou do vyloženě abstraktní roviny, můžeme z jednotlivých článků pospojovat do relativně jednoduchého příběhu. Ovšem pokud budeme chtít proniknout skrze uhrančivou fasádu a následně odhalovat duchovní symboliku scén i různé motivace postav, film nám v tom sice bránit nebude, ale zároveň nic nenapoví. Je to podobné, jako stát před obrovským, nádherně zdobeným kostelem s mnoha zamčenými dveřmi. Můžeme se jen kochat a obdivovat bohatou architekturu, ale co je uvnitř, nám zůstává zapovězeno. Pak přijde kastelán a dá nám klíč, ovšem správné dveře, jež nám po otevření odkryjí vnitřní bohatost stavby, si už musíme najít sami.

Jakousi pomyslnou spojnicí mezi všemi postavami, které ve filmu Marketa Lazarová vystupují, je hřích. Hřích samotný se zde přitom stává nástrojem pro akt vykoupení, což z hlediska duchovních zákonitostí dává smysl, neboť oba pojmy mezi sebou mají kontinuální návaznost. Tedy doslovně - nemůže býti vykoupení bez hříchu. I přes velké množství postav jsou všechny bez výjimky součástí jednoho jediného příběhu. Přesto je nutné připustit, že výrazným hybatelem děje je jistě Mikoláš, přičemž Marketa minimálně první hodinu a půl zůstává spíše v pozadí. Každý, naprosto každý nositel hříchu je ve filmu bez vyjimky potrestán. Rod loupeživého Kozlíka je téměř celý vyvražděn, Pivo svým lehkovážným jednáním přijde o polovinu armády a svého pobočníka Sovičku, Lazar je za svou egoistickou aroganci de facto ukřižován na vratech, Alexandra, která smilnila se svým bratrem Adamem, přijde o Kristiána. Adama stál zase incest se sestrou ruku, a poté, co jako krysa udá polohu svého otce, zaplatí i cenu nejvyšší. Takhle bychom opravdu mohli prstem ukázat na každou postavu a vytáhnout její prohřešky na povrch.

Marketa sama o sobě připomíná jakousi nádobu, do níž ostatní odkládají své viny a hříchy. Proč? Vraťme se k onomu vidění na začátku filmu. Marketa se v této vizi pohybuje poblíž kláštera, má na sobě černý šat jakožto předzvěst smutku a v rukou drží hrdličku. V křesťanství je hrdlička vnímána jako symbol Panny Marie, což nám dává jistý střípek mozaiky, jejíž výsledný obraz se nám naplno odkryje až v samotném závěru filmu. Lazar si vidění vykládá po svém. Ví, že Marketa je zaslíbena Bohu a coby řádová sestra bude tudíž i nevěstou Ježíše Krista. Vnímá ji jako ochranný štít, díky němuž Mikoláš ušetřil jeho život. Ze středověkého hlediska odráží život na věčnosti naše pozemské skutky. Tím, jak se během našeho pozemského bytí chováme, si zajišťujeme podmínky pro život na věčnosti. Když Lazar později odvádí svou dceru do kláštera, činí tak především ze své sobeckosti, neboť věří, že jeho ničemný život, viny a hříchy mu budou skrze Marketu respektive Kristovo milosrdenství odpuštěny. Mikoláš toto vidění sdílené s Lazarem příliš nechápe. Zatím mu nedochází (ani divákovi), že smyslem této vize je předzvěst jeho budoucnosti. Marketa je ve skutečnosti předurčena jemu, nakonec se stane jeho nevěstou i spásou.

Za první hmatatelný důkaz o této předurčenosti můžeme považovat Mikolášovo zbití na Obořišti. Jelikož je jeho dotěrnost neodbytná a neustále na Lazara tlačí, aby se oba rody spojily proti Pivovi, který již s armádou vytáhl z Boleslavi, nechá jej Lazar strhnout z koně a surově zmlátit pacholky. Marketa celé události přihlíží a bez ohledu na zlé vztahy mezi oběma rody vyběhne na dvůr Mikolášovi pomoci, neboť celou událost vnímá jako akt nespravedlivého násilí. Bosýma nohama vstupuje do krve vyvěrající z čerstvých ran Mikoláše a pokleká před ním. Jde o symbol krevního spojení, symbol jejich budoucího vztahu. Zároveň nám tento obraz letmo ozřejmuje užití hrdličky (atribut Marie), kterou jsme dříve spatřili v náručí Markety. Událost na dvoře Obořiště je vlastně metaforou vycházející z náboženského motivu Stabat Mater dolorosa. Tedy Matka bolestná pod křížem klečící, nebo, chcete-li, Panna Marie pod křížem klečící a plačící. Termín vychází ze středověkého církevního hymnu Stabat Mater, v němž Marie pod křížem oplakává bolest svého zmučeného syna. Marketa stojí v krvi budoucího manžela, i když jí to ještě nedochází. Podstata tělesná se vlastně propojuje s podstatou duchovní. Marie oplakává svou vlastní krev přibitou na kříži, stejně jako bude Marketa oplakávat Mikoláše na konci filmu, kdy už budou oba díky tělesnému vztahu rovněž spojeni krví.

Přesuňme se na Roháček, kde je nám za pomoci mystikou nasáklého flashbacku poodhalena minulost sourozenecké dvojice. Alexandra a její bratr Adam se milují v přírodě pod velkým stromem ověšeným pohanskými ozdobami. Neznáme pozadí jejich vztahu, tudíž se dá usuzovat, že za vším patrně stojí obyčejná tělesná přitažlivost. Sotva milostný akt skončí, uštkne Adama jedovatá zmije. Jak známo, had je v bezpočtu náboženských odnoží vnímán jako vtělení ďábla. Za svůj hřích je Adam vlastně uštknut ďáblem. Starý Kozlík mu ruku amputuje a nechá ho napospas osudu. Buď přežije, nebo ne. Přežil, a kromě získané přezdívky Jednoručka se z něj stalo nejzákeřnější z Kozlíkových dětí. Ačkoliv dokáže být Alexandra chladná a Mikoláš krutý, nikdo z nich se nechová jako podrazák. Jednoručka často útočí zezadu a bez varování. Jeho zákeřné chladnokrevnosti si můžeme všimnout během dramatických událostí na Obořišti.

Sedm synů Kozlíkových si k Lazarovi přijde pro odplatu. Za zbití Mikoláše, za spolčení s hejtmanem Pivem. Hrůzou ochromený Lazar prosí: „Mikolášku, neber si nás prosím tě, na duši.“ Mikoláš však stojí mimo oko rozzuřeného tornáda a opřen o zeď všemu s ledovým klidem přihlíží. V nečekaném okamžiku Adam zezadu bodne do jater Lazarova mentálně zaostalého syna. Teprve teď se Mikoláš odhodlá k činu, jenž Lazara definitivně zlomí. Marketa, žena zaslíbená Bohu. Něco, co bylo v těchto dávných dobách absolutně nedotknutelné, Mikoláš hrubě popadne za zlaté vlasy a odtáhne na své sáňe: „Je zaslíbená Bohu“, pronáší plačící Lazar, načež mu Mikoláš odpoví: „Jsme vyrovnáni,“ a nechá Lazara přitlouci hřeby na velká dřevěná vrata. Hlava rodu přišla o to nejcennější. Nikoliv o dceru, ale o pomyslnou studnici, do níž by mohl odložit své viny a hříchy. Tuto mylnou iluzi mu nejstarší syn Kozlíka právě vzal. Ve své aroganci Lazar nikdy nebude schopen pochopit, že před Bohem jsme si všichni rovni a za své hříchy neseme odpovědnost sami.

Mikoláš následně Marketu odveze do lesní pevnosti, v níž se tou dobou Kozlík skrývá před běsnícím Pivem. Ještě té noci dojde k několika zásadním událostem. Alexandra se vyspí s Kristiánem, Mikoláš znásilní Marketu a Kozlíkova žena v dřevěné chýši vypraví dětem mýtický příběh o Strabovi. Člověku, jehož vlastní rod kvůli krvesmilnému zločinu zavrhl. Straba žil v lesích mezi vlky jako divoké zvíře a protloukal se životem. A právě z tohoto rodu poznamenaným cejchem nečistého hříchu vzešel i Kozlík, což zároveň trochu objasňuje jeho opovržení vůči synovi Adamovi. Celá sekvence, kde se odvíjí historka o Strabovi a současně dochází ke znásilnění Markety, má velmi zvláštní, spirituální atmosféru, které dominuje okolní příroda. Sám Kozlík není vyloženě pohan, na rozdíl od některých svých ratolestí, ale stojí spíše rozkročen mezi křesťanskými principy a sounáležitostí s matkou přírodou. Ostatně, čerstvě narozené dítě nechá pokřtít potulným knězem Bernardem.

Po bitvě následované dopadením Kozlíka se odehrají dvě významné události. Láskou zmatený a válečnými zvěrstvy poznamenaný Kristián zešílí a následně bloudí hlubokými lesy. Nikdo si ho nevšímá, dokonce ani divocí vlci. Skoro jako kdyby najednou ani nebyl z tohoto světa. Šílený člověk byl odpradávna vnímán jako pouhé tělo bez duše (ducha). Proto si ho lesní dravci nevšímají, proto mu Alexandra rozbije hlavu kamenem. To, co ho činilo mužem, tu již není, zmizelo. Zůstala jen prázdná skořápka, kterou Alexandra po násilném činu jako správná pohanka pohřbila do kamenné mohyly a zapálila za ni obětní oheň. Paralelně s linkou okolo Alexandry probíhá dlouhé loučení mezi Marketou a Mikolášem. Leží na trávě v dubovém lese, Mikoláš zaníceně hovoří o přírodě a také o tom, jak během dětských let chodil s otcem lovit jeleny. Pak směrem k Marketě pronese onu zvláštní větu: „Bůh učinil, abych tě miloval, jsi moje žena.“ Co se vlastně stalo? Jak je možné, že k sobě oba mají náhle tak blízko? Stockholmský syndrom, nebo si snad oba uvědomili onu vzájemnou předurčenost? Sázím na to druhé. Mikoláš pravděpodobně naplno pochopil vidění, které uzřel na začátku filmu. Došlo mu, že Marketa mu přináší spásu, kterou si vzal násilím, neboť jiným způsobem by si ji ani vzít nemohl. Následuje závěrečná část snímku a dva různé výklady, kterak na ní nahlížet.

Mikoláš a Alexandra odjedou do Boleslavi za otcem. V královském městě dojde k fatálnímu zranění Mikoláše. Marketa, kterou zaslepený otec zavrhl, skládá přísahu v klášteře, ale nejmladší syn Kozlíka Václav ji odvede do Boleslavi, kde dojde ke svatebnímu obřadu. Marketa a Mikoláš jsou následně svoji, přičemž Mikoláš záhy umírá na popravišti s otcem. Zhruba taková je posloupnost závěrečných událostí. Jak to tedy celé chápat? Na první pohled to vypadá, že zamilovaná dívka dala přednost pozemské lásce před láskou Kristovou. V tom případě mi ovšem několik věcí nesedí. Proč Marketa v klášteře poslechne malého kluka a odejde, aniž by se jí v tom řádové sestry snažily zabránit? Proč v Boleslavi vzdávají vojáci čest naprosto obyčejné dceři loupeživého zemana? Na tyto otázky je těžké odpovědět, neboť poslední třetina filmu je asi nejvíce odtržená od reality a lze ji opravdu interpretovat pouze skrze domněnky a náboženské metafory.

Dejme tomu, že malý Václav je ve skutečnosti převtělením Boha či ještě lépe Krista (v Bibli nejednou použitý motiv). V tom případě Marketa lásku Kristovu nezrazuje, ale pouze následuje jeho přání. Sestry to patrně vnímají stejně, a proto ji nebrání v odchodu. A co vojáci a vůbec každý, který při pohledu na Marketu povstane a se zaujetím ji sleduje kráčet k Mikolášovi? S největší pravděpodobností Marketa nepřináší spásu pouze Mikolášovi, ale celému lidstvu, a každý, naprosto každý to ví. Marketa poklekne před umírajícím Mikolášem, čímž definitivně naplní motiv Stabat Mater dolorosa, a hejtman Pivo spojí pár svazkem manželským. Což je mimochodem historický fakt, neboť kromě faráře mohli svatební obřady provádět i hejtmané. Obecně se říká „svátost manželství“. Co si pod tím ale vlastně představit, a jak na tento termín nahlížet, jak jej definovat? Dochází skutečně ke spojení muže a ženy, nebo je za tím snad nějaké vyšší spirituální či duchovní tajemství? Marketa svou předurčenost k svatosti naplnila tím, že si vzala muže, s nímž byla spojena krevním poutem a zároveň tím i potvrdila, že je nositelkou spásy. Náhody v duchovním spektru neexistují. Marketa Lazarová nezradila lásku v Krista, ale pouze došla na konec cesty, která ji byla Bohem předurčena. Předurčena v rámci koncentrované spásy pro celé lidstvo.

 

Úspěch pohlcený bouří změn

Na dobu a místo, ve kterém film vznikl, měl až neuvěřitelně propracovanou reklamní kampaň. Na druhou stranu, proč se vlastně divit? Film natočený za astronomických dvanáct milionů korun, a to v době, kdy běžným rozpočtem byly pouhé dva, maximálně tři miliony, to už je pořádný důvod k důrazné propagaci. Studio Barrandov neponechalo nic náhodě. Krátké články v tehdy populárních tištěných periodicích, velké nápaditě zpracované plakáty, letáky, krátké ukázky z filmu promítané v biografech před hlavním programem (takový delší předchůdce trailerů). Do oběhu dokonce vstoupily i různé upomínkové předměty jako náramky, samolepky, záložky do knih či zdobená kapesní zrcátka. V neposlední řadě zmiňme televizní a rozhlasové upoutávky a dokonce několik veřejných výstav se zvětšenými fotografiemi z filmu. Patrně žádný tuzemský snímek ještě nedostal tolik pozornosti v mediálním prostoru jako Marketa Lazarová, jejíž premiéra byla stanovena na 24. listopad 1967.

Sem tam se objevila drobná kritika související povětšinou s vypuštěním královských obrazů (nikdy nenatočená třetí část filmu), ovšem jinak lze s klidným svědomím konstatovat, že dobovými filmovými publicisty byla Marketa Lazarová vysoce ceněna. Každého bez výjimky okouzlily jednotlivé aspekty vizuální složky filmu. Vysoká technická úroveň v čele s perfektním střihem, jež na několika místech rozbíjí kontinuitu času a prostoru, rámováním obrazu a dokonalým navozením takřka magické atmosféry umocněné drsnými středověkými reáliemi a éterickým hudebním doprovodem. Velkou chválu si rovněž vysloužil způsob, jakým Vláčil s Pavlíčkem dokázali uchopit a následně citlivě převést Vančurův specifický literární jazyk do obrazové podoby. Svým způsobem nejde ani tak o přepis, jako spíše o výklad a rozšíření literárního díla pomocí jedinečných filmových obrazů. Jak řekl kritik Václav Falada: „Kniha a film jsou dva odlišné prvky, přičemž ten druhý je sice postaven z cihel toho prvního, ale má jiný styl, ducha a především cíl.“

Je trochu škoda, že film neměl možnost zabojovat na filmovém festivalu v Cannes. Tehdejší ředitel festivalu Robert Favre Le Bret, který v Praze údajně viděl první část filmu, chtěl do výběru zařadit spíše dílo, které se bude vyjadřovat k současnosti. Šanci tedy dostal Hotel pro cizince (1966). Za rozhodnutí veta, na nějž dle pravidel festivalu neměl francouzský ředitel právo, byl později kritizován svými kolegy. Stejnou kritiku si odneslo i vedení československé kinematografie, že za prosazení filmu v zahraničí více nebojovalo. Pravda je však taková, že Marketa Lazarová v první polovině roku 1967 ještě stále procházela dodatečnými úpravami a tedy nebylo jisté, zda se na festival vůbec stihne dostat včas. Na festival se film poprvé dostal až v roce 1968. Mar del Plata, nejvýznamnější filmový festival v Jižní Americe, uvedl Marketu Lazarovou ve verzi okleštěné o choulostivé záběry z Rajské sonáty. I tak šlo ale o úspěch a snímek získal Zvláštní cenu poroty Malý kondor udělovanou dílům mimořádných uměleckých kvalit.

Bohužel, normalizace odstartovaná násilným potlačením pražského jara v roce 1968 byla předzvěstí velkých restrikcí dotýkajících se nejen svobody vyjadřování, ale i útlumu naší kultury jako takové. Normalizace rovněž stála i za definitivním zánikem hnutí československé nové vlny. Vliv nelehké doby sice Marketu Lazarovou nijak neperzekuoval (natož, aby ji zavřel do trezoru), ale v divoké bouři změn bylo její jedinečné kouzlo jaksi zadušeno. Neznalost novely Vladislava Vančury, nelehká stravitelnost Vláčilových vyjadřovacích způsobů a neatraktivnost látky stály za rozporuplnými zahraničními recenzemi pohybujícími se v rovinách absolutního nadšení i nesmlouvavého zatracení. Svět navíc upínal zrak k politicko-společenským třenicím, jež otřásaly naší zemí, a právě v nich se vrcholné dílo Františka Vláčila zcela ztratilo. Síla Markety Lazarové projevila svou moc až v devadesátých letech, kdy byla obnovena její premiéra, dostala se opět za do širokého povědomí a díky zahraničním filmovým badatelům a cinefilům získala auru ztraceného klenotu, jenž patří po právu mezi nejlepší historické filmy všech dob. Vítězství ankety o nejlepší československý film berme především jako zaslouženou satisfakci.

 

Doteky minulosti

Oficiální zdroje tvrdí, že František Vláčil mezi tvůrce nové vlny vlastně ani nepatří. Ano, byl výrazně starší než klasičtí zástupci typu Věry Chytilové, Miloše Formana, Jiřího Menzela nebo Jaroslava Papouška a jeho tvorba se neopírala o neotřelá témata, hořkou ironii, kritiku společnosti, naivitu a trapné situace příznačné pro nevycválané mladí, jež se dříve či později srazí s tvrdou realitou. Já však naopak tvrdím, že součástí tohoto po umělecké stránce svobodomyslného hnutí lemujícího počátek a konec let šedesátých patří mimo jiné i kreativita a nevšední filmové postupy. V tomto ohledu patří Vláčil naopak mezi ta nejvýraznější jména nové vlny, bez ohledu na to, co jiné chytré hlavy tvrdí. Počáteční nejistota Markety, jež skrze intenzivní vášeň prochází proměnou, aby v závěru připomínala zhmotněnou vzdorovitost a nezávislost hrdě kráčející drsnou krajinou, navíc ukazuje i myšlenkovou nadstavbu filmu. A právě myšlenkový přesah byl rovněž jedním z aspektů, tolik typických pro řadu děl nové vlny. 

Marketa Lazarová představovala pro Františka Vláčila umělecký vrchol. Zároveň film můžeme vnímat jako vypálený avantgardní šíp, který tvrdě proniká do žánru historického filmu a v jistém směru redefinuje jeho podstatu. Historicky založené zmínky jako Zrození národa (1915), Napoleon (1927) nebo Ivan Hrozný (1945) důsledně pracovaly s motivy národní hrdosti a držely se romantických předobrazů, jež z různorodých historických období odstraňovaly prvek autenticity. Kritický pohled a moderní postupy začali do svých filmů vkládat až pováleční režiséři, jakými byli Akira Kurosawa, Ingmar Bergman, Luchino Visconti či Stanley Kubrick, jehož ironicky rozšklebená freska Barry Lyndon (1975) patří mezi nejlepší zástupce historického žánru. Středověkem nasáklá Marketa Lazarová se od ostatních odlišuje perfektním vyvážením mezi souvislým vyprávěním obohaceným o duchovní symbolismus a Vláčilovou touhou experimentovat s možnostmi filmového média. Výsledným produktem je bohatě prostřená hodovní tabule, která kromě vizuálního potěšení nabízí i vydatnou porci duševní stravy. Zhruba takový požitek vám nabízí František Vláčil. Kunsthistorik s nadáním točit skrytou architekturu lidských vztahů.

 

 

 

 

 

---