Zahrada nemožného (3. kapitola)

3.

Mezitím Martinův spolupasažér ze sanitky, který měl už všechny přijímací formality za sebou, prodléval v pyžamu na pokoji určeném pro nově přijímané pacienty, zvláště pokud jsou neklidní. František se ovšem neprojevoval agresivně a to ani verbálně ani brachiálně, nýbrž seděl na přidělené posteli docela klidně, až apaticky.

Časem jej pohled na velkou nádobu s bílou nemocniční kávou omrzel natolik, že si jí trochu nalil do plastového hrnečku a pomalu ji začal upíjet. To dělal tak dlouho a tak důkladně, až všechnu kávu vypil a jak šel čas, začalo se mu chtít na malou. Čas se ovšem vlekl zpomaleně jako po masivní dávce neuroleptik. František nesměle zaklepal na futra vypolstrovaných dveří sesterny. Zkusil to jednou, podruhé, potřetí.

Když už si začínal zoufat, otevřeli se druhé dveře vedoucí přímo na chodbu. V nich se objevili oba zřízenci se zpacifikovaným Martinem. Nyní jej Kurt už nenesl v náručí, nýbrž pacient sám neochotně kráčel vpřed, jako by vcházel do brány Dantova pekla. Přitom ovšem stále ještě nadával z plné vitální kapacity svých plic.

František využil příležitosti, aby poprosil, zda si může dojít na WC. Kurtův kolega řekl, že se zeptá sester. Trvalo však ještě notnou chvíli od odchodu obou poskoků, než se objevil postarší čahoun, další nemocniční zřízenec, aby dovedl trpícího pana Kordu na záchod.

Jakmile se čahoun objevil v pokoji pronesl směrem k Martinovi: „Má ještě starej Čert v Kakoucích tu hospodu?“

„Jo, ty parchante zdřevěnelej! Má tam tu posranou hospodu!“

„Já tam vždycky rybařil u toho rybníka,“ pokračoval čahoun.

„A co má bejt, ty dobytku?!“

„Jsi přece Martin Straka z Kakouc?“

„Jsem Kyle Reese.“

„Aha. Ten z Terminátora, jo?“

„To je můj nepřítel.“

„Tak až se odsud dostaneš... Teda jestli se odsud dostaneš, pozdravuj Čerta.“

„Proč bych se odsud nedostal? Jsem voják!“

„Kecáš!“

„Nekecám, bojuji proti strojům se vší statečností.“

„Tvůj brácha je ukrutnej machr přes stroje, to je pravda, ale o tobě jsem nic takového nikdy neslyšel.“

„Můj bratr padl, už nežije. Je mrtvej!“

„Kecáš. Starýho Čerta ale pozdravuj, Kakouce mám rád.“

„Protože tam chlastáš pivo, vyvrheli? Nespřáhl ses ty s nima proti mně? Se všema těma policajtama, doktorama a úpadkovejma rockovejma hvězdama, který tu pracujou jako lapiduši, ty bídnej poskoku?“

„Řek jsem, jenom abys pozdravoval Čerta, ale jestli nechceš, tak se na to vyser.“

„Seru na tebe!“

„Ty seš taky dobrák!“ uzavřel rozmluvu zdravotník. Téměř jedním dechem pak řekl: „Tak pane Korda, vy prý potřebujete na malou! Tak pojďte, já vás tam dovedu!“

Když se oba vrátili, Martin se celý zkrotlý obrátil na svého známého: „Neprozrazuj mě!“

„Co nemám prozrazovat?“

„Moje jméno.“

„Že se jmenuješ Kyle Reese?“

„Ne, to druhý jméno.“

„Oni ani neví, jak se jmenuješ? No, to je gól! To se povedlo! Ale když jim to neřeknu, nebudou ani vědět, která pojišťovna ti to tady zaplatí. Neblbni, vždyť jsi tady jako v lázních! A já jim to říct musím.“

„Spíš jako v blázních, ty vole. Zabiju tě.“

„To sotva. Přestaň mi laskavě vyhrožovat!“

Pacient Martin Straka se pokusil o bezzubý útok na čahouna, ten jej brzy zpacifikoval a potom klidně odešel, zatímco pacient počal vést zdlouhavý monolog o tom, jak se mu pomstí, jakmile si to vyřídí s terminátorem a se všemi policisty a doktory.

Jeho spoluležící spolupacient byl ze Strakových samomluv stále více na větvi. Konečně to nemohl vydržet a zakřičel: „Drž už tu hubu!“

„Ty drž tu svoji držku posranou, nebo tě taky zabiju.“

„Ty jsi hroznej,“ pokračoval František stále zvýšeným hlasem.

„Ty taky, ty padouchu, kreténe pojebanej. Ty jsi totiž hrozně důležitej. Potřebuješ na malou! Ty jsi zřejmě jejich miláček, ty jsi nejspíš jeden z nich!“

„Ne, ale ty se chováš jako blázen! Mám z tebe strach.“

„Strach je na místě,“ řekl Martin už klidnějším hlasem.

„Nevyhrožuj mi.“

„Proč ne?“

„Protože se to nedělá.“

„Seru ti na to, co se dělá a co ne!“

„Ty se nechováš jako blázen, ty jsi blázen.“

„Sám jsi cvok.“

„Jo, ale já tu nekřičím, koho všechno zabiju a nenadávám všem jako pablb.“

„No a co, na to ti nikdo není zvědavej a já teda vůbec ne.“ Náhle se ovšem zarazil a dodal: „Jestli mě prozradíš, tak tě zabiju a jestli mě prozradí ten ožrala, zabiju jeho.“

František se nebezpečně přiblížil ke dveřím sesterny, chtěl opět zaklepat. Martin vyskočil ze své postele, vrhl se na něj a začal jej mlátit. Franta se bránil a postupně nabýval vrchu.

Konečně se otevřely dveře, z nichž vyšlo několik sester a čahoun, který zařval jako tur: „Pusť ho!“ a odtrhl pana Kordu od pana Straky. Martin toho využil k útoku na svého známého, který tak dobře znal vesničku Kakovice. Byl jím ovšem opět podivuhodně snadno zpacifikován, přestože do souboje vložil všechnu svou nenávist, jejíž míra mohutně narostla od chvíle, kdy si uvědomil, že už je prozrazen. Pro něj to znamenalo ovšem mnohem víc, tady byl někdo, kdo si troufl říct, že on, Martin Straka, není Kyle Reese.

Když byl definitivně přemožen čahounovou fyzickou převahou, jedna ze sester, hezká černovláska, mu na pokyn paní doktorky Černochové, která jej prve vyšetřovala, píchla injekci, první z řady masivních dávek neuroleptik. Nad další součástí léčby bděl osobně Kurt Cobain, který pacienta rodné číslo 890418/**** přikurtoval k posteli.

Celá galaxie plná zářivých hvězd se změnila v sotva blikající souhvězdí, smrskla se v malý bod velkého třesku, v tom bodě stojí Martinova postel. Na ní leží a řve jako blázen. Bylo to několik nejasných dnů řevu. A jak ví každý, kdo tím prošel, v řevu člověk nehledá bratra.

Jediným pevným bodem v tomto nekonečně hustém místě prostoru a času byla hlava Kurta Cobaina. Kurt teď rozhodoval o všem lhostejno, zda šlo skutečně o rockovou hvězdu nebo jen o někoho podobného vzezření. Byl středem malého zatemněného vesmíru pacientovy mysli, v níž jeho (Kurtovy) dlouhé na blond obarvené vlasy zářily jako paprsky slunce na obraze od van Gogha. Později si Martin nevybavoval z těch dnů téměř nic jiného než hlavu tohoto „doktora Gaucheta“ tvořící zářivý kontrast k černé prázdnotě rádoby prostoru, v němž se ocitl jako poutník, který uvěřil bludičce.

Bludička se podobala Veronice, dívce z cely předběžného zadržení, se kterou se seznámil na policejní stanici ve Strakonicích. Bludička-Veronika ovšem může být klidně Sára Connorová, která mu stále uniká.

Všichni ostatní, se kterými se na své cestě setkal, jsou bezpochyby nepřátelé. Nepřítelem je i zářící hlava Kurta Cobaina, na kterou je proto třeba neustále útočit jako na vyvýšený bod. Když ne ve skutečnosti, tedy alespoň ve své mysli. Nepřítelem je celý domnělý Kurt Cobain, nemocniční poskok. I on přece říkal, že Martin má schízu. Jak by mohl mít Martin schízu, když je úplně zdravý?

Co ten debil František Korda? Hned poté, co Martina přikurtovali, přeložili Františka jistě na normální pokoj, možná jej úplně pustili, možná je jedním z nich. Čahoun, který chodil do hospody „U Čerta“ a rybařil v Kakovicích u rybníka, je ten největší lotr a zrádce. Skoro jako Martinův otec, který padl v boji proti strojům. Nebo to snad bylo jinak?

Doktorka Černochová by zasloužila znásilnit terminátorem. A ta sestra, která Martinovi píchla ten jed uzavírající dveře poznání? Bože, ani mému otci, myslí si Martin, by se po tom nepostavil čurák. Policajti i strážníci, dokonce i ta docela pěkná strážnice, to všechno jsou nepřátelé, pomocníci terminátora, se kterými je zapotřebí bojovat stejně neochvějně a vytrvale jako se samotným terminátorem.

Musím být silný, myslí si Martin. Budu silný, pokračuje. To je jediná možnost, jak zachránit Sáru. Já totiž nejsem zbloudilý, jen nejsem ovce, to oni jsou pomatení, pokračuje Martin ve svých úvahách, zatímco kolem je den nebo noc.

Na tom ale nezáleží, protože čas se řídí jen přítomností hlavy Kurta Cobaina.

Sáro, jsi někde tam venku, vím to. Sáro, hledám tě, nezapomněl jsem na tebe. Snad tě naleznu dřív než bude pozdě. Sáro! Tvůj syn, náš syn, je naše jediná naděje. Jediná naděje lidstva. Obětuji se v tomto boji, ale obětuji se moc rád. Co může být víc?

Sáro, já ani nevím, jak vypadáš... Najdu tě. Mám tě najít. Musím tě najít. Najdu tě podle telefonního seznamu. Pokud tě už nenašel on, Terminátor, pokud ti už nevyrval srdce z těla.

Sáro! Není čas, ty jsi tam někde venku a já jsem přikurtovaný a chce se mi chcát a nikdo neslyší, jak tu řvu samou touhou po svobodě, ne pro svobodu samu, ale abych mohl splnit svůj úkol, pro tebe, Veroniko...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...