Zahrada nemožného (5. kapitola)

ROMÁN NA POKRAČOVÁNÍ...

V nové kapitole se dočkáme jednoho velmi sprostého rozhovoru a staneme se svědky jednoho psychoterapeutického sezení.

5.

 

„Z čeho tě obvinili?“ zeptala se Kateřina Hynková své o tři roky mladší kamarádky.

Ta odpověděla ledabyle, jako by se jí to netýkalo: „Z výtržnictví, znáš to...“

Katka chtěla něco říct, hledala slova, Veronika však pokračovala: „Představ si, Sandy, byl tam se mnou zavřenej nějakej úchyl, furt si honil svoje nepatrný péro a hledal Sáru Connorovou, fakt totální magor... Ještěže byl v cele naproti a dělily nás dvoje mříže.“

„Co s ním udělali?“

„Ale..., nejspíš ho poslali do blázince, do Dobřan, do Lnář, znáš to...“

„Jo, znám.“

„Vidíš, málem bych zapomněla, že ty to znáš z první ruky... Co ten Fokus, pomohli ti tam nějak, nebo je to taky k ničemu?“

„Zejtra tam jdu na nějakou pitomou terapii.“

„Terapie jsou na hovno!“ měla hned jasno Veronika.

 

V roce 2010 ještě ve Strakonicích neexistoval současný dopravní terminál spojující autobusové a vlakové nádraží. Naddimenzovaný komunistický autobusák se skládal z několika nástupišť a mnoha jednotlivých stanovišť, odkud vyjížděly autobusy všemi směry.

Když sem dorazily naše dvě hrdinky, postávali lidé na nástupištích, červencové polední slunce pálilo a nebe nad Strakonicemi bylo zcela jasné.

Sotva se Veronika Hamouzová rozloučila s Kateřinou Hynkovou, přitočila se k ní na nástupišti Klára Švárová. Klára potkala i odcházející Katku, přestože se znaly, nepozdravily se. Byla mezi nimi propast. Klára ještě o rok mladší než Veronika věděla dobře, jak zdůraznit svůj velmi atraktivní vzhled. Její jednoduchá mysl zároveň opovrhovala vším vzděláním.

 

Stále se stupňující hic bičoval jihočeskou krajinu nemilosrdnými slunečními paprsky. Klimatizase byla puštěna naplno. Přestože všude byly nápisy, že při otevřených oknech bude klimatizace neúčinná, Klára si hlavu nelámala a nejbližší okénko otevřela.

„Viděla jsem jednoho magora,“ řekla Veronika.

„Jen jednoho?“ podivila se Klára.

„Na fízlárně. No, ale tohle byl fakt magor, už jsem o něm říkala Sandy. Sotva mě uviděl, stáhl si svoje olezlý kaťata a ukázal mi to svý nepatrný péro.“

„Ta tvoje Sandy je pěkná kráva... A kluků s malým ptákem jsem už viděla... až dost. Třeba ten Michal, ten ho má tak malýho, že ho mezi tím jeho porostem stěží najdeš.“

Veronika se zasmála a Klára také, byl to hlasitý vulgární smích, který přecházel až v řehot. Jejich rozhovor nebyl veden potichu či snad důvěrným šeptem, nýbrž velmi hlasitě, aby to slyšel pokud možno celý autobus.

Veronika s chichotáním pokračovala: „Pak ho odvezli do blázince.“

„Tam magoři patří – a Sandy taky. Co ty a Vašek?“

„Jo, chtěl mě prcat, ale nepostavil se mu kokot.“

„To je ubožák!“

„Jo, já jsem jeho žena a jemu se nepostaví péro. Musela jsem si to pak udělat doma vibrátorem!“

„No, Michalovo péro taky za moc nestojí, jak jsem už říkala. Je malý a taky na baterky.“

„Jako všichni chlapi.“

„Ještěže máme dilda a robertky!“

Obě dívky nyní opět vyprskly smíchem. Sedadla v autobuse byla obsazena stěží z poloviny. Většinu cestujích tvořily babky, které si zajely do okresního města na nákupy a nyní se vracely obtíženy plnými igelitovými taškami.

Mezi cestujícími byli také dva tři muži neurčitého středního věku. Všichni chlapi včetně řidiče se snažili předstírat, že neslyší onen sprostý rozhovor v zadní části autobusu, hleděli s vážnými tvářemi vpřed. Vůbec nikdo se neodvážil bujné dívky napomenout.

 

Jakmile Kateřina Hynková dorazila do svého domova na strakonickém panelovém sídlišti Mír, sáhla si do zadní kapsy svých džín, vytáhla odtud zmuchlaný informační leták Fokusu. Papír rozložila, přelétla jej očima, kromě banálních kýčovitých obrázků ji zaujal citát od Johna Lennona: „Až ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za tebe.“

Podívala se z okna svého pokoje ven, slunce trůnilo vysoko na obloze a nikde ani mráček. Zemědělci se svými kombajny sklízeli blízké pole. Po výpadovce směr Horažďovice proudila auta plná přičinlivých lidí, ženoucích se za kariérou nebo jinou chimérou. V nedalekých nízkých hranatých stodolách se dál rozvalovali bazilišci konzumu a nic z toho nedávalo tak docela smysl. Kateřině to tak alespoň v její mladistvé mysli připadalo.

Je divná doba, pomyslela si. Nebyla však simplexní osobností, proto si hned namítla: která doba nebyla divná? Žijeme si jako prasata v žitě, žijeme zřejmě v té nejlepší době, jaká kdy vůbec byla a stejně si stěžujeme. Ba ne, každá doba byla divná, snad naposledy za lovců mamutů žili lidé v souladu s přírodou i sami se sebou.

První zaseté zrnko pšenice byl největší omyl v dějinách lidstva, tam to všechno začalo: vykořisťování přírody, vysávání člověka ve jménu pokroku, nekontrolovatelná populační exploze, otroctví, kult konzumu, vláda peněz, závislost na strojích, technologiích. Odtud vzešli bazilišci naší potemnělé současnosti.

Kateřina se často zabývala podobnými úvahami, ale nebyla schopna dojít k žádnému konečnému závěru. Nakonec záleželo na její náladě, rozpoložení, jaké podoby její názory nabudou. Celkově vzato jí její zamyšlená povaha v životě spíše překážela. Pro samé hluboké zkoumání stavu světa neměla čas žít a řešit svoje malé přízemní starosti, které však přesto (nebo právě proto) tvořily náplň její existence.

K jejím největším problémům patřil zájem a pozornost mužů, jimiž hluboce opovrhovala. Přece jen to totiž byla docela hezká slečna. Její menší štíhlá postava lákala mužské pohledy stejně jako napůl krátké, napůl dlouhé hnědé vlasy a příjemný kulatý obličej s modrošedýma zamyšlenýma očima. Nejvíce ji však popuzovalo, když kdokoliv opačného pohlaví utkvěl pohledem v oblasti její hrudi. Neměla příliš výrazná ňadra, snažila se oblékat pokud možno co nejméně vyzývavě, nenápadně až fádně. Přesto se jí zdálo, že je stále středem nežádoucí pozornosti.

 

V úterý ve dvě hodiny odpoledne, jakmile se na západním obzoru začala objevovat první mračna, seděla Kateřina Hynková v „obývacím pokoji“ Fokusu, v prvním patře bývalého Husova domu. Otevřeným oknem pronikalo trochu vzduchu, ruch ulice a horko dusného letního dne. Kateřina čekala na terapii a cítila v sobě zvláštní napětí, které se nemohlo nijak vybít.

„Vy prý nenávidíte lidi, jak tomu mám rozumět?“ zahájil Vojtěch Matej svou terapii. Jeho neoholená tvář se zadívala na Katku, jako když se podzimní slunko zahledí na strniště, kde děti pouštějí draka. Delší rozcuchané vlasy mu trčely do všech stran. Jeho oblečení, které možná koupil v nějakém second handu, připomínalo úbor pastevce, který se vypravil do sousední vesnice na rockový koncert.

Kateřina cítila od prvního okamžiku despekt k tomuto léčiteli lidských duší. Byl to muž, navíc se svým vzhledem podobal spíše pouličnímu opilci než váženému psychoterapeutovi. Řekla pomalu a důrazně: „Nevadí mi, jen když mi nepřekážejí.“

„Lidé vám překážejí? V čem?“

„No, víte..., třeba důchodci.“

„Co je s nimi?“

„Jsou pomalí, sotva se hýbou a furt někde překážejí.“

„To vám vadí?“

„Ano, velmi,“ řekla odměřeně.

„Kde vám překážejí?“

„Tak třeba zaberou celý chodník, nedají se obejít a člověk se vleče za nima jako smrt.“

„Myslíte často na násilí?“

„Občas. Mám totiž hrozně ráda film Mechanický pomeranč.“

„Co se vám na tom filmu tak líbí?“

„Jak tam seřeže v podchodu toho opilýho dědulu, co zpívá ty oplzlý songy starý jako svět.“

„No, to musí být vzrušující.“

„Ano, to je. Hlavně intelektuálně.“

„To mi musíte objasnit.“

„No, Kubrick prostě uměl točit filmy.“

„To asi ano, ale co vás na tom proboha intelektuálně vzrušuje?“

Dívka se dostala do rozpaků, chvíli uvažovala: „Všechno staré musí uvolnit cestu novému. Svět se rodí v bolestech,“ odvětila posléze pseudofilosoficky, aniž by dala své rozpaky najevo.

„Máte z něčeho strach?“

„Ze stáří, že budu jednou nepotřebná stará bába, do které si každý s gustem kopne.“

„Z čeho ještě máte strach?“

„Nevím, asi už z ničeho.“

„Budete jednou chtít mít děti?“

„Proč se ptáte? Co je vám do toho?“

„Není mi do toho vůbec nic, to vás můžu ujistit.“

Nuceně se zasmála a řekla: „Víte, co si o vás myslím?“

„Myslím, že bude moudřejší, když si to necháte pro sebe.“

„Máte pravdu, to bude rozhodně o moc chytřejší.“

„Jak je to s vaším studiem?“ obrátil list.

„Co by s ním mělo být?“

„Moc se vám nedaří, viďte?“

„Mýlíte se, získala jsem v přijímačkách devadesát osm bodů ze sta možných.“

„Ale už jste jednou studovala, že?“

„Jo.“

„Co budete studovat?“

„Politologii.“

„A předtím jste studovala co?“

„To samé.“

„Kolik jste získala bodů v těch prvních přijímačkách?“

„To bylo v roce 2007, měla jsem asi osmdesát sedm bodů ze sta.“

„Co se pokazilo během vašeho prvního studia?“

„Víte, je to těžké, když člověka označí za blázna. Nic pak nedává docela smysl.“

„Jaké jste měla problémy?“

„Já žádné, ale lidi kolem mě byli plní problémů. Hlavně chlapi, ti nadržení kokoti.“

„Ublížil vám někdo?“

„Mně pořád někdo ubližuje.“

„Kdo?“

„Lidi.“

„Kdo vám naposledy ublížil?“

„Už si nevzpomínám, to se nedá takhle říct.“

„Lidé vám ubližují, ale nepamatujete si kdo?“

„Pamatuju. Nic nezapomínám, ale taky vám nic neřeknu.“

„Proč? Stydíte se?“

„Ne, jsem hrdá, jsem totiž jediná svého druhu.“

„Je to pro vás důležité, být hrdá?“

„Hrdost je to jediné, co mám.“

„Jak to?“

„Odlišuje mě od davu.“

„To není odpověď na mou otázku.“

„Ne, ale člověk jako já, člověk, který je stále sám, ten, který je proti všem osamělý a bezmocný, nemá jinou volbu než být pyšný na svou izolovanou, vzdornou existenci,“ řekla pomalu, jako by promýšlela každé slovo.

„Neměla byste o sobě tolik mluvit ve třetí osobě, vy přece nejste nějaký člověk, vy jste vy.“

„Ovšemže já jsem já, ale já tu mluvím o osudu člověka.“

„Ale vy se z toho ztrácíte, schováváte se za vznosné fráze, abyste nemusela čelit vlastnímu strachu.“

„Dobře, ale já přece nejsem podstatná.“

„Nejste podstatná, jakto? Před chvílí jste tu mluvila o své hrdosti, o svém téměř výlučném, jedinečném egu.“

„Jsem nanejvýš soupodstatná, podstatný je svět lidí a věcí.“

„Tedy máte lidi přece jen ráda?“

„Ne.“

„Nenávist je velmi negativní emoce. S tím budete muset pracovat.“

„Ale já s tím nechci pracovat, já jsem já, nechci se měnit, nýbrž být, existovat, trvat, růst a vzdorovat nepřátelskému světu.“

„Se kterým jste soupodstatná?“

„Vy si hrajete se slovy!“

„Ale vy taky, schováváte se za člověka, za vlastní hrdost a důstojnost jedinečné lidské bytosti – jíž bezpochyby jste – abyste nemusela čelit své vlastní nenávisti, svému stínu.“

„Já vám na tyhle jungiánsko-freudiánské vějičky neskočím. A se svou nenávistí se vůbec netajím. Lidé jsou odpad.“

„Pak vy jste taky odpad.“

„Nejsem.“

„Ale ano, jste, protože vy nejvíce nenávidíte a pohrdáte sama sebou.“

„Jste milovníkem paradoxů jako všichni psychologové.“

„A vy jako všichni romantičtí rozeřvaní rozervanci, kteří nemají pořádek sami v sobě.“

„To sedí od někoho, kdo vypadá, jako by právě byl na útěku z blázince.“

„Takhle se nedomluvíme.“

„Nejsem si jista, zda se s vámi vůbec chci domluvit. Myslím, že ne.“

„Uvidíme se ještě?“

„Jak jsem už řekla, budu si to muset rozmyslet.“

Kateřina se s terapeutem rozloučila chladně a bez úsměvu odešla do horkem napjatého vzduchu před letní bouří, k níž se už neodvratně schylovalo.

Vojtěch Matej zůstal sedět poněkud sklesle v křesle, myslel na svou těhotnou přítelkyni Adélu a na své ovce. Bylo mu líto, že se s Kateřinou nedomluvili na dalším sezení. Zůstalo to otevřené a on měl navzdory svému vzhledu přece jen v hloubi duše rád, když se věci podaří uzavřít.

 

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ...

---