Domove, sladký domove

    „Kam jdeš, ty vole?“
    „Jdu domů.“ snažil se artikulovat a vzepřel se lokty o desku stolu.
    „Vždyť to máš k baráku vzdušnou čarou třicet kilometrů,“ snažil se ho odradit od záměru o trochu méně zpitý kolega.
    „To není důvod, aby člověk nešel domů,“ uzavřel neplodnou diskusi.

    Dávno již zapomněl, kde vůbec je.
    Stačilo mu, že cestou rozeznal velký ořech v zahradě a zahnul do dvora.
    Vrávoral přede dveřmi a po kapsách hledal klíče.
    Najednou se zarazil, uvědomil si, že je všude kolem nezvyklé ticho.
    „Co že vůbec neštěkáš?“ vykřikl do míst, kde měla stát psí bouda.
    „Tobě ukradli boudu!“ štrachal rukama ve vzrostlé trávě.
    „Že voni tě, kurvy, votrávili a pak tě ukradli i s boudou?!“
    Přešel k plotu a hrozil pěstí k sousednímu domu.
    „Ty hajzle! Ty kurvo!“ nadával a ze zahrady se ozvalo štěkání.
    „Tak ty jsi šel jenom k sousedovi na slepice,“ zasmál se.

    Klíč k zámku se nehodil.
    Stál chvíli bezradně přede dveřmi: uvnitř spí jeho matka, on ji nesmí probudit a přitom je tak hrozně unavený.
    „Kurva, proč jsou matky tak na překážku, když chce člověk domů,“ řekl a ze zoufalosti vzal za kliku.
    Dveře se se skřípěním otevřely.
    Popaměti našlapoval chodbou do svého pokoje.
    Když míjel matčinu ložnici, vstrčil hlavu do tmy: „Mami… spíš?“
    „Ne,“ ozvalo se stejně šeptem.
    „Tak klidně spi, já už jsem doma…“