Já za to nemůžu, že nemám rád tradice

    Muž si zapálil dýmku a zadíval se na komínky z novin.
    „Z kterého roku až jsou?“ zeptal se host s diktafonem.
    „Nevnímám čas už dávno v letopočtech. Minuty jsou jako kočka, co jí nalévám mléko a ona se s předením otírá o moje nohy. Vteřiny jsou jako mravenčení po těle. Skoro jako chtíč a proto s nimi spím. Roky jsou na nic. Jsou jako chlap, co utekl za jinou ženou od dítěte.“
    „A co hodiny?“
    „O ty se nestarám. Vždy je nutné nechat někoho volně běhat, aby byl zachován náznak svobody.“
    „Vy jste takový volnomyšlenkář.“
    „S myšlenkami člověk nikdy nemohl vystačit. Myšlenky se hodí pro jedince ale nikoliv pro masu. Dav a myšlenka nejdou dohromady. Většinou to špatně dopadne. Pravda zabije víc lidí než lež. Létají obě vzduchem, jak balónky z poutě. Jsou k nerozeznání. Malé dítě pro ně pláče, že mu uletěly.“
    „A když dospěje?“
    „Zapomene.“
    „Na to se přece nedá zapomenout.“
    „Máš babu!“ udělal muž s dýmkou bleskurychlý pohyb a plácl muže s diktafonem do ramene, jemuž ten diktafon vypadl z dlaně.
    „Už jste zapomněl,“ usmál se a zaťal potěšeně zuby do troubele dýmky