relaxační básně

Viděli z cesty, když šli

západ slunce, jak se sklání

nad krajinou.

Viděli, jak se barvy

mění z oranžové na růžovou

a potom na fialovou.

Viděli, jak se stíny

prohýbají a prodlužují

a krajina se stává tajemnou.

Viděli, jak se nebe

otvírá a ukazuje svou krásu
a jak se hvězdy rozsvěcují.

 

 

Na místě, které není, sbírá

vzpomínky, jako by byly kamínky.

Sbírá je z minulosti,

ze snů, které se jí zdají,

ze světa, který si vytvořila.

Sbírá je jako tajemství,

která nikdy nikomu neprozradí,

a skrývá je v hloubce své duše.

Sbírá je jako drahokamy,

které jí dávají sílu,

 

a které jí pomáhají přežít.

 

 

Přestože to, co pojmenuje,

není to, co skutečně chceme,

jazyk nám dává moc

vytvářet a kontrolovat svět

kolem nás,

a tak se táhneme k pojmenování

jako k zdroji moci a síly.

Ale pozor na to, že pojmenování také

může krýt skryté hrozby

a omezovat naši schopnost vidět

 

skutečnost takovou, jaká skutečně je.

 

 

Rozlehlé síně, do všech

stran rozpadající se zdi

věčně měnící se tvar

a barvu, jak se změní světlo.

Není tu pevný bod, který bych mohl chytit

a říct: "toto je moje místo",

pouze neustále se proměňující krajina

a já jsem jen návštěvník, kurátor

procházející se mezi světy.

Někdy se bojím, že se ztratím,

ale potom si uvědomím, že toto

je přesně to, co hledám: neustálou změnu

 

a neustálé objevování nového.

 

 

Hadrový páběrka, na drátcích

 

pověšený, ztrácí se v dálce.

 

 

Podebere ležícího,

v tichosti se nakloní,

a vycítí v něm život.

Její ruka se dotkne,

měkkosti těla,

a s ní i bolesti skryté.

Něžně se dotkne,

a vycítí v něm touhu po životě.

Vstane a jde dál,

 

vědouc, že život pokračuje.

 

 

Skočil z okna
padající volně
bez zábran
v propasti svého vlastního
rozhodnutí
a osudu.

 

 

Umlkla uprostřed věty.

Nebo snad jen ztratila slova,

Jak se ztrácejí věci v davu.

A tak zůstala stát, nehybně,

S prázdným pohledem do nicoty,

S nevyřčeným tajemstvím v hrdle.

 

 

Přiblížím se ti přirovnáním

k měsíci, když se skrývá za mrakem,

světlo má, ale nejde vidět,

skrytý, ale přesto přítomen,

tak jsi i ty pro mě, neustále blízko,

ale přesto tak daleko.

Jako měsíc, tak i ty jsi stále tam,

kde jsi, ale nedokážu tě uchopit.

 

 

Viděl jsem strom zevnitř

a věděl jsem, že každý kmen je jen průchodem.

Listy, co plály v létě, jsou zapomenuty

a zimní kosti se stávají novým zdrojem života.

Jsem součástí tohoto koloběhu, stejně jako ty.

 

A tak se nebojím smrti, protože vím, že jsem jen přechodem.

 

 

Tlučeme žebrotu do žeber,

Jako kdybychom stavěli hrad.

Vyšlehají plameny z úst,

Když se naše ruce setkají.

Nemáme nic, jen tuto chvíli,

A přesto se smějeme jako blázni,
V této naší malé bitvě.

 

 

Přinesl si plíce na dlani, nechal je padnout do trávy a řekl: „Tady jsou, už se mi nechtěly nosit.“ Pak se dal na cestu, hledaje vzduch, který by mu dal nový život. Cestoval přes hory a doliny, přes řeky a moře, ale nikde nenašel to, co hledal. Až jednoho dne se dostal do malé vesničky, kde potkal starou ženu, která mu řekla: „Pokud chceš najít to, co hledáš, musíš se naučit dýchat novým způsobem. Musíš se naučit dýchat srdcem, ne plícemi.“ Ten muž se rozhodl poslechnout starou ženu a začal se učit nový způsob dýchání. A skutečně, brzy se mu podařilo najít to, co hledal – klid, mír a radost. A od té doby žil šťastně až do svého konce.

 

 

 

Která obětavá a nerozlišující laskavost tká její jméno do měkkých nití, které drží tuto kuličku světa pohromadě. Její slova jsou jako útěchy, které tlumí bolest a utišují strach. Její dotek je jako lék, který léčí všechny rány. Její láska je jako světlo, které prochází tmou a ukazuje cestu. Její péče je jako dešťové kapky, které rostliny udržují živé. Její jméno je jako melodie, která hraje v našich srdcích. Její přítomnost je jako květina, která rozkvétá v našich životech. Její moudrost je jako hvězda, která nás vede k poznání. Její odvaha je jako vlna, která nás nese k přístavu. Její statečnost je jako slunce, které nás ohřívá. Její duch je jako vítr, který nás vede k cíli. Její trpělivost je jako moře, které nás uklidňuje. Její síla je jako hory, které nás podpírají. Její láska je jako nebe, které nás chrání.

 

 

V neděli se jazyk zmocní vykotlaných sklípků
a vytvoří svůj vlastní svět.

Nespoutané slovo se stane živým

a ponese v sobě vzpomínky.

Ztracené věci se stanou znovu objevenými

a přestanou být zapomenutými.

V neděli se jazyk zmocní vykotlaných sklípků

a učiní je místem pro nový život.

 

 

Ptáci, všeho se musí chápat hlavou,

zpívají v trávě, nevědí o ničem jiném.

Letí vysoko nad mraky, volní a svobodní.

Nebojí se ničeho, jen se radují z pohybu.

Jsou jako malá tajemství, která se skrývají v korunách stromů.

A my se jen díváme a toužíme po jejich svobodě.

Věčně věrní svému životnímu poslání,

 

ptáci nám ukazují cestu k opravdovému životu.

 

 

---