Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePříběhy mnicha Satji: Potíže s bytem
Autor
Libertus
Jmenuji se Satja Ánanda das a jsem mnich. Jsem členem duchovní organizace, která se nazývá Mezinárodní společnost pro povznesení ducha. Máme bohatou historii, která se táhne několik desítek let do minulosti. Nejsme žádná sekta, která by uctívala nějaké neurčité polobohy či bohy. Spíše učíme lidi lepšímu a kvalitnějšímu způsobu života, který zahrnuje střídmost, soucítění s jinými bytostmi a podobně. Máme nějaké knihy a spisy, které sepsali naši duchovní učitelé a mistři, a nabízíme je obyčejným lidem. Celé hnutí bylo založeno v Indii, již počátkem devatenáctého století a získalo mnoho stoupenců a sympatizantů.
Když jsem jako mladý mnich začínal s duchovním životem, přirozeně jsem hledal, co možná nejlevnější ubytování. Protože v klášteře, kde jsem chtěl pobývat bylo již plno. Nezbývalo tedy nic jiného, než-li si najít bydlení mimo chrám. Vzhledem k tomu, že jsem působil převážně v Praze, bylo velmi obtížné najít nějaké solidní, nepříliš drahé ubytování. Většinou se jednalo o velmi drahé podnájmy, které jsem si vzhledem k výši mého invalidního důchodu nemohl dovolit. A docházet do nějakého zaměstnání se mi také moc nechtělo, protože jsem cítil, že bych mohl být společnosti prospěšnější tímto způsobem, než-li v nějaké továrně za pár korun.
A tak mě docela překvapilo, když jsem jednoho dne objevil v novinách inzerát, který by splňoval moje požadavky, ohledně výše nájmu. Chvíli mi trvalo, než-li jsem se rozhodl na inzerát zavolat. Říkal jsem si v duchu, že to již bude asi obsazené. Ale když jsem tam zavolal, tak to bylo kupodivu ještě volné a s paní majitelkou jsem se dohodl, že se přijdu podívat.
Pokoj byl velice skromně a jednoduše zařízený. Ale bylo tam vše, co člověk k životu potřebuje: postel, stůl, židle i televize. Paní majitelka byla vcelku zachovalá, rozvedená čtyřicátnice. Ale jaksi se mi opomněla zmínit, že se svým bývalým maželem udržuje občasný styk. Který není zrovna idylický. Manžel mé bytné byl totiž alkoholik a to dost závislý alkoholik, mimo jiné hrál také automaty, v nichž dokázal prohrát třeba celou výplatu. Někdy si pletl svůj byt s jejím a dělal jí opravdu hrozné scény a občas se choval velmi násilnicky.
Nemohla se ho zbavit a proto mě požádala o pomoc. „A co bych měl podle vás dělat? Víte, já jsem mnich a moc se prát neumím.“ Ona jen zavrtěla hlavou a řekla, že by stačilo, kdybych chování jejího manžela dosvědčil u soudu. Na základě mojí výpovědi a výpovědi sousedů mu prý soud zakáže přístup do bytu a není ani vyloučeno, že dostane nějaký ten rok vězení. „Uděláte to pro mě prosím? Byla bych vám velmi vděčná, již nevím kudy dál. Jsem zoufalá.“
Pochopil jse, proč byl ten nájem tak nízký a proč se sem nikomu moc nechtělo. Nicméně jsem souhlasil a slíbil jsem, že jí pomohu. Soud proběhl podle očekávání, ve prospěch paní majitelky, zvláště když všichni svědci potvrdili její verzi. Vesměs se jednalo o další nájemníky domu, kteří měli s bývalím manželem paní bytné svoje zkušenosti. Tak, že mu to nyní řádně osladili. Muž měl také nějaké svědky, ale většinou se jednalo o kumpány z hospody a jejich výpovědi byli nevěrohodné a často se rozcházeli. Sice se do vězení nedostal, ale musel vrátit klíče od bytu a měl zákaz vstupu. V případě porušení tohoto rozsudku, by do vězení opravdu šel.
Po soudním přelíčení, jsme se všichni vrátili domů. Následujícího dne jsem paní majitelce oznámil, že se stěhuji. Uvolnilo se jedno místo v chrámu, do kterého jsem chtěl vstoupit. „Proč chcete odejít? Teď již bude klid. Snížila bych vám nájem, za to, jak jste mi pomohl." pohlédl jsem na ní a odpověděl jsem, co se stalo. Ona se s pochopením usmála a řekla, že tomu rozumí. „Ale je to škoda, byl jste můj nejlepší nájemník.“ Opět jsem se usmál.
Musím se přiznat, že mě někdy mrzí, že jsem se odstěhoval. Protože občas musím na paní majitelku myslet, neboť, jak jsem se již zmínil byla velmi milá a pohledná, vzhledem k svému věku. Ale co se dá dělat, člověk nemůže mít vše. Snad někdy jindy se ještě setkáme.