Slovník pojmů

 

 

Nostalgie: vlezlý průvan z nedovřených oken-dveří paralelních světů.

Pohádkám jsem amputoval blahosklonné začátky.

Nebylo, bude. V krabici s kočkou a s ampulí jedu

po silnici myšlenkových map. Stěrače rytmicky mažou

z čelního skla všechny možné výjevy. Říkám –

vždycky je na výběr. Ale myslím:

prázdno je rozdílem

mezi sošnou nostalgií a lítostivým patosem.

 

 

 

Stárnutí je hormonální léčbou.

K dopisům, co směňujeme,

přikládáme pro jistotu příbalové letáky: vedlejším účinkem

může být tak zvaná moudrost, anebo

příznaky trvalých změlčení.

Mých hiátů plíživě přibývá. I paměť mám na předpis

snímků a pohlednic. Stárnout je umění! Možná.

Na vernisáži dekadence

                 povýším svou kůži na koncept.

 

 

Portréty. Hlav, které na zdech
malebně zírají. Smrt měla bohatou sklizeň.
Gilotiny závěrek. Sběrné koše snímačů. Chci!
corpus delicti. Zasažen bleskem,
podlehnu následkům retuší.
Preparát pověsím na sítě
                        v Hlavově ústavu,
anebo navěky, dokud si svůj profil nezruším…

 

 

Momentky. Toho času, co musí být zamražen!
k přečkání chudiny února, kdy pokožku
dopují sluníčka z lékáren; a kdejaký hladový inženýr
                                                                                  ve mně
sosákem tankuje barvy – z poslední pikoly k přežití…
Náš víkend v Gdaňsku jsem ukradl (kdybys jej náhodou hledala).
Bezpečně zapikal do SD archy.

 

 

Krize středního věku

působí šílenství na burzách; akcie klesají

na zšedlé dno. Na Marketplace

umístím inzerát na tělo. Vyměním vzorkovník

tělesných šťáv. Za čas čas. Ukáže. Přezrálý čtyřicátník,

plod, co slastně malformuje.

Bez závazků zajištěný

                         na šikmé ploše.

 

Medúza. Sedává u stolu,

číhajíc na e-mail. V hadech jí pracuje
digitální průvan.
Padělá fotky na seznamkách.
Zálibně prohlíží sochané profily:
je mi x, měřím dva metry a vážím z-y;
i když si sám sebe bohužel nevážím, když v tobě zasadím semeno,
vyroste alespoň Yggdrasil. Teď už jen, má drahá neznámá,
abych ten první a bělostný obrázek nezprasil.

Jsem nakloněn možnosti sejít se U Koně, klidně už zítra,
anebo za sto let. A teď už dobrou… stvůrnou tvář
                                            šumné M.
zapíná/vypíná počítač na stole

 

Pedagog vyhořel. Doutná.

Zářivky stylově tónují
povrchy lavic
chladnými plachtami. Poslyš,
kdes nechal pomůcky.
Tohle snad nemyslíš vážně.
Kyselý flek je můj naštvaný výraz.
Za trest tě po škole
vystavím před školu. I tvoje tělo je
pomůckou; kdes nechal hlavu!

Kdybys byl co k čemu! Ale ty –
vážně jsi úplně k ničemu. Ničemo.

 

 

Sandokan měl žluté dlaně (olizoval Vitacit);

mikina do rozpadnutí,

kopačák a spousta suti – a tak dále…

                                    čím to je, že s tímhle málem

krásně jsem si vystačil.

 

---