Podnájemníci

Ludmila ještě nespala.

„No, prosím,“ ozvala se vzhledem k noční hodině do mobilu poněkud rozmrzele. „Kdo volá?“

„Monika, Tiborovo ségra. Prosim vás, jděte se k němu někdo podívat. Napsal mi, že tam slyší nějaký kroky, strašpytel. On to má občas od smrti babičky, co na něj z rakve zamrkala… A omlouvám se, že jsem vás takhle pozdě vyrušila!“

„Nevadí, jsem ještě vzhůru. Jdu tam, i když je dům dávno zamknutý a venkovní brána taky.“

Oblékla župan a vzala si baterku. Hlasitě zaklepala na dveře kuchyňky. Tibor seděl v triku a kraťasech u svého pokoje, a když rozsvítila, jeho jindy snědá tvář měla sinalý odstín.

„Vvy mi tady chodíte!“ vyhrknul na bytnou.

„Ano, teď jsem přišla. Podívej, na chodbě je zamčeno,“ vzala za kliku venkovních dveří.

Jak se zdálo, vůbec ho to neuklidnilo.

„Já vás ale sslyšel!“

„Kdy?“

„Ppřed chvílí! A taky minule, jak jste říkala ppanu Musilovi, že strašně smrdím já i moje pprádlo a brzy mě vyrazíte!“ Vstal, rozhazoval rukama a zvyšoval hlas. Nevěřícně se na něj podívala.

„Prosím tě, to jsem v životě neřekla! Naopak, hezky to u tebe voní. I teď.“

Celý se třásl. V řeči zadrhával jako pokaždé, když se rozčílil anebo rychle chtěl něco povědět.

„Uklidni se, Tibore a běž si lehnout. Tvoje sestra k nám volala, měla o tebe starost - tak ať jí můžu poslat zprávu, že je vše v pořádku.“

Pamatovala, když k nim před lety přišel. V sobotu brzy ráno někdo zvonil jak šílenec. Tehdy se vytočila tak, že na to snad nezapomene. Rozčíleně vzbudila manžela, že mu přišel pracant Pepa Sivák ne v devět, ale v sedm hodin. Přivedl ještě další tři brigádníky. Nahrnuli se kolem stolu v kuchyni, a zatímco muž se rychle oblékal do monterek, Sivák sebevědomě rozkládal:

„To je hezký ránko, paní Musilová. Tak jsme tady. Už jsem nemohl dospat. Tohle jsou moji kluci, Peťa, Pepa a Tibor. Přinesl jsem je všechny, abychom pohnuli s tím vaším tarasem!“

Přinesl? Měla co dělat, aby při představě, že starej nese na zádech tři dospělé syny z jednoho konce města na druhý, nevyprskla smíchy…

Zapřemítala, co narychlo pro tolik lidí uvařit k obědu a že paní Siváková má dnes doma veget, zbavila se chlapů na celý den.

Tibor byl drobný, brýlatý hoch. Z otce měl viditelný respekt a nevysoukal ze sebe jediné slovo bez zakoktání. Právě ho pustili z jedné pražské polepšovny, jak jen tak mimochodem vypadlo ze starého. Pracovat vůbec neuměl a v poledne byl tak zničený, že se nenápadně vytratil a odešel domů.

Druhý den přišel s monoklem a od té doby už z práce neutekl.

Teď stál se zaťatými pěstmi proti své bytné a jí připadalo, že se řídí heslem: nejlepší obrana je útok. Že by se to naučil tehdy v polepšovně? Nebo v Červeném Dvoře, kde pobýval před dvěma roky?

„Podívej, jdu si lehnout. Nikdo se dovnitř dostat nemůže, něco se ti asi zdálo. A já nemám důvod tě tady v noci strašit! Dobrou noc.“

„Jjá vvás ale sslyšel, jjak jste se hhádali…“

„Omyl, my se s manželem nehádáme. Určitě ne tak, aby to bylo slyšet přes celý dům!“

„Pppřenáššely to tty trtrubky!“

„Jaký trubky?“

„Ttoopení přece! Když k nim dám hhlavu, sslyším vás…“

Zakroutila hlavou. Na nesmysly neuměla odpovědět. Asi mu přeskočilo! 

Manžel spal jako dudek a bylo to nejlepší, co mohl udělat.

Tibor si do papírku zabalil tabák s příměsí trávy, nastříhané nůžkami z manikúry. Ruce se mu doposud třásly. Otevřel okénko a vystrčil hlavu ven. Díval se na nasvícenou kapli na protějším kopci a pokuřoval. V pokoji to bylo zakázané. Tálo a jezem na řece se valila voda z Lipna...

Vlažná žebra topení měl na břiše. Teplý tělo a hlava ve vánku noci mu dělaly dobře. 

Dokouřil, zavřel a nasadil sluchátka. Natáhnul se na postel a přes hlavu dal deku. Pro jistotu.

Nechtěl už slyšet žádný kroky ani strašidelný zvuky.

Konečně i Tibor usnul.