Hymnus na neviditelného

 Stvořil jsem nového člověka,

On neviditelným se stal.

 

Vdechl jsem mu život kouzlem,

by dobře nás reprezentoval.

 

Z prachu země a popela povstal,

však časem rozplynul se v dým.

 

Nikdy se do ničeho moc nepletl,

měl svoji hrdost, to dobře vím.

 

Z bytu vycházel po špičkách,

aby se s nikým nesetkal.

 

Potichu přitom našlapoval,

pomalu, neslyšně dveře otevíral.

 

I myška by mu mohla závidět,

když se po pěšině procházel.

 

Když už s někým zápolil,

pak pouze jako silnější se slabým.

 

Jen aby o něm zmínky nebylo,

vždy v koutku jako pěna sedává,

aby se na něj nepřišlo,

je jedno, co za zády se mu odehrává.

 

V dějinách pro něho místo není,

on hrdinům se vysmívá.

Pokaždé stáhne se do ústraní

a svoji chvíli vyčkává.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---