SMRTONOSNÁ ZBRAŇ - Ve dvou se to lépe táhne

Zahradu luxusní rezidence zdobí bazén, v němž plave mrtvola čerstvě zastřeleného muže. Měla to být obvyklá práce v terénu. Pár všetečných otázek, obhlídka podezřelého místa a pak honem domů na večeři. Věc se ale trošku zkomplikovala. U okraje bazénu jsou i dva vodou zmáčení muži. Poldové, které dohromady svedl osud. Ani jeden z nich přitom o takovou „laskavost“ nestál. Roger Murtaugh chce mít po čerstvé padesátce na krku především klid. Jen těžce se smiřuje s tím, že mu byl přidělen parťák, který má podle všeho sebevražedné sklony a chová se velmi nevyzpytatelně. Ostatně, plující nebožtík s dírou v hrudi je jeho dílem. Murtaugh chvilku oddechuje, pak pohlédne na výrazně mladšího parťáka a položí mu otázku: „Už jsi někdy potkal někoho, koho jsi nezabil?“ Martin Riggs s odpovědí neváhá: „Jo. Tebe.“

 

Protiklady se přitahují

„Buddy movie“, nebo též podomácku „kamarádský film“, je podžánrem dobrodružného, zpravidla komediálně laděného filmového díla, ve kterém spolu musejí spolupracovat dvě povahově velmi nesourodé postavy. Na dobrodružné cestě se tyto figury postupně oťukávají, překonávají osobnostní bariéry a hledají kompromisy. Čím více jsou odlišné, tím více dochází k jejich vzájemné polarizaci. Čím více jim scénář do cesty položí překážek, tím více spolu musí dvojice spolupracovat, aby dané problémy vyřešila. Základ tohoto konceptu skutečně vychází z komedie, nebo ještě lépe řečeno z grotesky. Není tedy žádným překvapením, že vůbec první takto pojatou dvojicí byli Laurel & Hardy. V tomto případě sice odlišnost pramenila spíše z fyzického zevnějšku, ale i tak šlo o zásadní start, který otevřel dveře dalším a dalším ikonickým dvojicím. Jak jistě uznáte, komedie je ve své podstatě velmi svazujícím žánrem. Pozvolna rostoucí fenomén „buddy movies“ tak v toku let zcela přirozeně prorůstal do dalších žánrů a porůznu je mezi sebou křížil.

Příkladů můžeme nalézt bezpočet. Spojení westernu, dramatu a špetky komedie přivedlo na svět snímek Butch Cassidy a Sundance Kid (1969). Zcela vzorová ukázka mužské dvojice překonávající překážky. Za ženskou odpověď můžeme považovat třeba slavnou road movie Thelma & Louise (1991). Navzdory ukotvení v současnosti jde o ekvivalent westernu, kde dvojice diametrálně odlišných žen vyměnila koňské hřbety za světlý T-Bird, v němž ujíždí před zlými muži a před zákonem. Pokud jde o smíšenou dvojici, pak mi na mysli jako první vyvstane drsné kriminální drama Bonnie a Clyde (1967). O různorodosti a historii subžánru „buddy movie“ by se dal sepsat dlouhý samostatný článek, nás ale bude zajímat především žánr akční, neboť s ním se pojí ta nejzábavnější a nejzásadnější díla tohoto specifického filmového směru.

V centru snadno rozpoznatelných děl stojí většinou duo detektivů či policistů, které řeší nějaký závažný kriminální případ. Z takových dvojic, potažmo z konkrétních filmů, je opravdu radost vybírat. Jsou jich totiž bez nadsázky mraky a každý divák preferuje své vlastní favority. Je libo naivního Charlieho Sheena a protřelého buldoka Clinta Eastwooda? Žádný problém, je tu Zelenáč (1990). Máte chuť na uragán hlášek, životem znaveného Bruce Willise a ukecaného Damona Wayanse? Poslední skaut už čeká (1991). Někdo možná preferuje dobře naladěné černochy, rychlá auta a oslnivé výbuchy. Pro takové diváky tu jsou Mizerové (1995). Jistě si vybavíte řadu dalších snímků a konkrétních dvojic, já se ale v tomto obsáhlém článku budu soustředit na jeden jediný.

Smrtonosná zbraň (1987) nesmírně šikovného režiséra Richarda Donnera přinesla společně se Smrtonosnou pastí (1988) svěží vánek do zatuchlého akčního žánru. A tím teď opravdu nemyslím fakt, že oba filmy spojuje vánoční atmosféra, hudba Michaela Kamena a poněkud nešťastný krok české distribuce sjednotit oba filmy pomocí podobných názvů. Díky poslední jmenované položce se mi obě filmové série občas pletou. Skutečně podstatné je, že oba snímky předznamenaly konec nezničitelných super bojovníků a představily docela nový typ hrdiny. Člověka s komplikovanou povahou, vlastními problémy a pohnutou minulostí. Člověka chybujícího, jehož síla nepramení z opulentní maskulinity, ale primárně z jeho lidských stránek, které jsou uvěřitelné a tím pádem i bližší diváckému publiku. Zatímco „Past“ reprezentuje sólového hrdinu, „Zbraň“ nám po vzoru klasického mustru „buddy movie“ servíruje hrdiny hned dva.

Z produkčního hlediska šlo tehdy o geniální tah. Detektivové Roger Murtaugh a Martin Riggs jsou odlišní naprosto vším. Od různých životních hodnot přes postoje a psychické rozpoložení až po barvu pleti. Neexistuje nic, co by je na první pohled spojovalo, a přesto spolu dokážou uskutečnit velké věci, protože je kupředu žene smysl pro spravedlnost. Ačkoliv se post režiséra a prozíravého hereckého obsazení ukázal býti klíčovým, základním stavebním kamenem tohoto nezapomenutelného akčního thrilleru s prvky humoru navždy zůstane nadčasový scénář, bez něhož by úspěch ani zdaleka nebyl takový. Rozsáhlé putování proti proudu času proto nemůžeme začít nikde jinde než u jednoho nenápadného mladíka, který miloval komiksy, tvůrčí psaní a především kinematografii. Příběh o zrodu Smrtonosné zbraně právě začíná.

 

Pisatelské eso

Sedmdesátá léta se určitě nenesla ve znamení akčního filmu. K takovému pojetí měly nejblíže maximálně „bondovky“, některé drsnější pecky Clinta Eastwooda a pár snímků Sama Peckinpaha. S nástupem let osmdesátých ovšem došlo k radikální změně filmařského prostředí. Pokud zůstaneme pouze u Hollywoodu, zjistíme, že akční filmy náhle začaly růst jako houby po dešti. Celková úroveň jednotlivých děl měla sice dramaticky proměnlivou kvalitu, ale trh i tak připomínal hluboký nenasytný chřtán. Kde je poptávka, tam je i nabídka. Léty prověřené pravidlo. Clint Eastwood a Steve McQueen působili jako inspirační modly. Duchovní otcové akčního žánru, z jejichž podstaty vyrostla nová generace drsných hrdinů. Samozřejmě, že vše muselo být větší, explozivnější, násilnější, vytaženo za samou hranici realismu. Tohle však nikdo neřešil. Násilí a smrt se vždy dobře prodávaly a ani zábavní průmysl nebyl v tomto ohledu výjimkou. U druhého Ramba (1985) Sylvestera Stallona si Američané plnili své ztracené válečné sny a Arnold Schwarzenegger zase nabízel nefalšované zhmotnění amerického snu skrze žánrově rozmanité kinohity.

I když akční pecky vyráběla „továrna na sny“ závratnou rychlostí, je dobré zdůraznit, že veškeré produkce měly na svědomí dva, možná tři dobře sehrané týmy. V důsledku šlo o jakousi rozvětvenou rodinu, kde se každý znal s každým. Jediné, co se doopravdy měnilo, byla střecha nad hlavou, tedy různá produkční studia a jejich požadavky. Stačí se opravdu zaměřit na jakékoliv konkrétní jméno a člověk si hned všimne nepřehlédnutelné provázanosti s akčním žánrem. Například kameraman Matthew F. Leonetti pracoval na filmech Komando (1985), Extrémní předsudek (1987), Rudé horko (1988) a Action Jackson (1988). Pokud zabrousíme do scenáristických vod, výsledek bude velmi podobný. Opět Komando, akční sci-fi Běžící muž (1987), Smrtonosná past a Smrtonosná past 2 (1990). Na všech zmíněných snímcích se jako scenárista podílel Steven E. de Souza.

Do tohoto vzrušujícího, avšak poněkud uzavřeného prostředí vstupuje mladík Shane Black. Fanoušek komiksů, literatury a syrových snímků sedmdesátých let, na kterých tento rodák z Pittsburghu vyrůstal. Black byl možná mladý a nezkušený, ale měl svůj sen, k němuž chtěl stoupat, dokud jej nedosáhne. Chtěl prorazit s tvůrčím psaním. Scénárista, žurnalista, možná spisovatel. V tomhle ještě neměl tak docela jasno, ale to jej netrápilo. Nejprve se zaměřil na vzdělání. Bylo tomu již pár let, co se jeho rodiče přestěhovali do Kalifornie. Právě zde absolvuje střední školu a pak bez váhání nastoupí na prestižní Kalifornskou univerzitu v Los Angeles, známou pod zavedenou zkratkou UCLA. Studium soustředí na film, divadlo i scenáristiku a úspěšně promuje v roce 1983. Je mu čtyřiadvacet let, stal se z něj čerstvý spisovatel a je hladový. Na kontě má několik sci-fi povídek, zkušenost s psaním scénářů do komiksových sešitů a pár článků pro tamější časopisy. Black si tou dobou přivydělává jako uvaděč v kině a za finanční podpory rodičů dokončuje první autorský scénář. S psaním mu trochu pomáhá zkušenější scénárista a režisér Fred Dekker. Ten mu zajistí i agenta, který pro scénář najde kupce a světlo světa později spatří solidní hororově laděná komedie Záhrobní komando (1987). Režie se ujme sám Dekker a Black si může připsat první výrazný úspěch.

Nehodlá usnout na vavřínech a ihned se vrhá do další práce. Black ví, že filmová studia oslovují především původní scénáře. Striktně proto odmítá adaptovat zavedené literární dílo a během následujících šesti týdnů si vymyslí vlastní příběh. Zapálený mladík odjakživa obdivoval spisovatele a scénáristu Williama Goldmana. Dokonce ho v minulosti osobně poznal a ledacos od něj pochytil. Goldman měl smysl pro výpravná dobrodružství, uměl příběh náležitě odvyprávět a zvýraznit klíčové postavy. Stejně jako Goldmana obdivoval Black i filmy scenáristy a režiséra Waltera Hilla. Styl tohoto filmaře byl oproti Goldmanovi více přímočarý a náležitě drsný. Při psaní Smrtonosné zbraně se Black rozhodl oba inspirační zdroje spojit dohromady a na základě této zajímavé symbiózy postavit scénář, kde budou drsnou fasádu krotit propracované postavy. To nejlepší z obou světů v jednom příběhu.

Primární ideou se stal jakýsi ekvivalent městského westernu, v jehož středobodu stojí osamělý hrdina. Za stylový předobraz si Black vybral postavu Harryho Callahana ze snímku Drsný Harry (1971). Zásadový chlap, který do určité míry kašle na zákony a řeší problémy po svém. V této zatím bezejmenné postavě Black viděl monstrum. Odpadlíka odmítnutého většinovou společností. Jakmile však do klidných životů obyvatel zasáhne násilí, náhle tomu monstru zaklepou na dveře, neboť i když ho nesnášejí, bez jeho pomoci se neobejdou. Osamělý pistolník vezme do rukou zbraň a jde hájit spravedlnost. Scénárista svou vysněnou postavu s přibývajícími dny neustále piloval. Bude to polda. Nesmírně energický polda, jemuž to zároveň pálí. Nevydělává žádné závratné peníze, nosí normální oblečení a v jeho osobnosti se snoubí drsnost s přitažlivostí. Za volantem vozu křižuje noční ulice a snaží se hájit zákon. První verzi scénáře pošle Black přes svého agenta do oběhu. Později bude tvrdit, že šlo o hroznou slátaninu, ale v tuto chvíli příběhu o překupnících s drogami, kteří mají v patách odhodlaného poldu, bezmezně věří.

 

Rodinná firma

Velkých hollywoodských studií ve skutečnosti není a nikdy nebylo moc. Dnešní době udávají směr Marvel Studios, Disney a různé streamovací služby, ale v osmdesátých letech šlo skutečně jen o několik zavedených značek. Tito velcí hráči filmového průmyslu vždy soupeřili mezi sebou a jen velmi neradi do svých řad vpouštěli konkurenci. Celé uspořádání připomínalo hermeticky uzavřenou skořápku, za jejíž hranicí platila striktně daná pravidla. Onu pomyslnou skořápku rozbila až malá rebelská studia The Cannon Group a Carolco Pictures. Malé rozpočty, neuvěřitelné množství filmů v rekordně krátkém čase a hlavně: nenáročná zábava. Většina vydělaných (i půjčených) peněz padla na vrub opulentních večírků a velkorysých honorářů pro filmové hvězdy, kterým s příslibem královského platu nedělalo problém účinkovat v projektech pochybných kvalit. Rostoucí platová inflace ale brzy vyvolala tvrdou odezvu.

20th Century Studios, Paramount Pictures, Metro-Goldwyn-Mayer, Universal Studios a dalším gigantům filmového průmyslu už letité „krádeže“ hvězd začaly lézt na nervy, obzvláště, když od nich zhýčkaní herci začali vyžadovat ty samé platy a výhodné benefity. Počátkem devadesátých let tak věhlasná studia všem malým rybám přivřela přísun vody. Pomlouvačné články, sabotování spolupráce a další házení klacků pod nohy však bylo jen nenápadným přitápěním pod kotlem, v němž už dávno vřela voda. Velmi zjednodušeně řečeno, studia jako Cannon a Carolco více investovala, než vydělávala. Například podíl z megaúspěšného snímku Terminátor 2: Den zúčtování (1991) stačil Carolcu sotva na pokrytí astronomických dluhů, které si studio v průběhu let nadělalo. Musí to být vskutku zajímavý pocit. Vydělat balík a přitom drhnout bídu. Nenáviděná konkurence si pod sebou podřezala větev víceméně sama. Hollywood se elegantně zbavil škodné a mohl opět hrát dle svých not. Z těchto řádků, myslím, jasně vyplývá, jak konzervativní a zároveň nenasytná mohou některá studia být. Avšak i mezi takovými dravými šelmami existovaly výjimky a jedna z těch výjimek nesla jméno Warner Brothers.

Studio, které svým strukturálním uspořádáním připomínalo spíše rodinnou firmu než bezcitný stroj na výrobu peněz. Jistě, ani Warner Brothers se nezdráhalo investovat do velkých projektů, ale tehdejší vedení studia udržovalo při životě i letitou tradici, jejímž cílem byla podpora menších, umělecky laděných snímků. Rozpočet, zavedení herci a pokrokové efekty. Tohle všechno hrálo druhé housle, pokud se o slovo přihlásil někdo neznámý, ale zároveň talentovaný. V důsledku tak Warner Brothers ročně produkovalo zhruba dvacet různorodých snímků. Některé znamenaly zaručený úspěch, jiné menší nebo středně velké zklamání. S tím se ovšem dopředu počítalo. Přesně takovým přístupem se Warneři od konkurence odlišovali. Dávali šanci začínajícím umělcům a mohli si dovolit riskovat, neboť tržby z filmových „tutovek“ jim ušlé zisky vždy bohatě vynahradily. Navíc se uměli postarat o koně ve své stáji a tím si zaručit jejich dlouholetou věrnost - viz Clint Eastwood.

V rovině výše popsaného se koncem roku 1985 zachoval i tehdejší výkonný víceprezident studia Terry Semel, kterému se do rukou dostal scénář od takřka neznámého Shana Blacka. Jak se víceprezident od agenta dozvěděl, Smrtonosnou zbraň odmítla hned tři velká studia. Když si tak Semel scénář v pohodlí kanceláře pročítal, ihned ho napadlo, že ostatní manažeři si nedali ani námahu otevřít desky a zkusit proniknout do příběhu. Mělo to vše. Dobrou zápletku, tempo, hravé dialogy a především skvěle načrtnuté postavy. Pár věcí nutně potřebovalo osekat a jiné roviny příběhu naopak rozvést, ale i tak šlo o dobrou práci. S ohledem na věk scenáristy dokonce o velmi dobrou práci. Po krátké úvaze došel Terry Semel k jednoznačnému rozhodnutí a vytáhnul z rukávu opravdu těžký kalibr.

 

Pan producent

Kdekdo tvrdí, že Joel Silver je jedním z největších a nejvlivnějších producentů všech dob. Při pohledu na seznam filmů, pod nimiž je tento věčně usměvavý Američan podepsán, se tomuto troufalému tvrzení vlastně ani nedivím. Na co sáhl, to se obratem proměnilo ve zlato, bez ohledu na variabilní kvalitu výsledných produktů. Uprostřed devadesátých let sice vlivem divoké restrukturalizace filmařského prostředí ztratil správný kurz a několikrát narazil, ale pak produkoval revoluční Matrix (1999) a rázem získal ztracenou reputaci. Nebýt jeho přičinění, Neo by asi dodnes bloudil na stránkách nikdy nerealizovaného scénáře. Ani Steven Seagal by pravděpodobně nezískal druhou šanci v podobě akční detektivky Lovec policajtů (2001), kterou mu přihrál právě Silver. Filmy produkuje dodnes, ale v osmdesátkách platil za skutečného ostrostřelce s nesmírným citem pro výběr budoucího filmového hitu. Jakmile mu Terry Semel hodil scénář Smrtonosné zbraně, začal okamžitě uvažovat o vhodném režijním postu. Alternativ měl hned několik, ale tajně doufal v jedno jediné jméno.

 

Nenápadný mistr řemesla

„Nejlepší nedoceněný režisér“. Výstižná nálepka, která na Richarda Donnera bohužel více než pasuje. Jen málokdo si při vyslovení názvu „Smrtonosná zbraň“ automaticky vybaví i tvář muže, pod jehož precizním vedením film vznikl. Do jisté míry v tom hraje roli Donnerova skromná povaha. Žádné skandály, hvězdné manýry, buzerace na place ani plnění sloupců v bulvárních plátcích. Za Donnera vždy mluvila práce. I když jeho jméno možná nerezonuje v uších většinové divácké obce, producenti si jej vždy nesmírně cenili pro jeho mimořádnou spolehlivost, dodržování smluvních závazků a v neposlední řadě pro skvělé filmy, které po celou kariéru točil. Nepřekračoval rozpočty, nehádal se o malicherných výsadách, držel slovo. Co více si od režiséra přát? Warneři o Smrtonosné pasti původně uvažovali v rovině velkorozpočtového snímku s hvězdným obsazením, avšak nikdo z vedení nechtěl zpochybňovat úsudek Joela Silvera, který se s Donnerem osobně setkal a scénář mu zapůjčil. Ten si jej četl doma v posteli. Byl doslova fascinován postavami a plynule odsýpajícím dějem. Ještě téhož večera předal scénář své ženě a ta po přečtení prohlásila: „Tohle musíš natočit.“

 

Jin & Jang

Warneři koupili scénář za dvě stě padesát tisíc dolarů, čímž se z Blacka stal budoucí idol začínajících scénáristů a spisovatelů. Jeden den trháte lístky v kině a ten další už to táhnete s Warner Brothers. Na takové příběhy mladí Američané slyší. Sám Black prožíval nesmírné vzrušení, když Richard Donner nastoupil na palubu. Byl to bezpochyby kouzelný moment, neboť šlo o uznávaného filmaře, který měl na svém kontě třeba Oscarem ověnčený horor Přichází Satan! (1976). Pro samotného scénáristu však teprve teď nadešla ta pravá zátěžová zkouška. Musel přepsat svou práci a dostat ji na vyšší level. V následujících dnech mu byl nesmírnou oporou sám Joel Silver. Ačkoliv pod scénářem není podepsán jako spoluautor, dokázal do něj promítnout pár vlastních myšlenek a především neustále podněcoval Blacka ke stále lepším přepisům. Mladý scénárista mohl producentovi kdykoliv zaklepat na dveře, ukázat mu nový nápad a následně o něm diskutovat.

K patrně nejzásadnější změně došlo v průběhu rešerší na policejní stanici v Los Angeles. Black diskutoval s různými policisty a sbíral od nich zajímavé tipy, historky, případně si tímto způsobem upravoval své mylné domněnky. Právě tehdy se doslechl o nesmírně zajímavé věci. Šlo o takzvanou placenou dovolenou při podezření na psychickou nevyrovnanost. Doslova „placená dovolená na hlavu“. Vezměme teď v potaz následující smyšlený příklad. Nejmenovaný policista má práce plné zuby a chce si užít dva, tři měsíce placené dovolené. Stačí, když během výjezdu zastaví u chodníku, vyleze z vozu a před svědky třeba dvakrát vystřelí do vzduchu. Bum! Policista má na krku podezření z nějaké duševní psychózy a je dočasně postaven mimo službu. Zní to možná zvláštně, dokonce nepravděpodobně, ale k takovým případům skutečně docházelo. Ta představa nešla Blackovi z hlavy. V mysli mu vyrostla docela nová postava. Co kdyby tam měl ještě jednoho poldu, o kterém by se jedna část kolegů domnívala, že jde o skutečného blázna, a ta druhá jej hájila, případně považovala za simulanta? Přišlo mu to jako neotřelá dramatická klička.

Doposud osamocený Roger Murtaugh se rázem roztrhl vedví. Jeho temné stránky byly vyselektovány a na jejich základě vznikl Martin Riggs. Black udělal z obou rozdílných postav partnery a přidal do scénáře řadu nových dialogů majících silný polarizační efekt. Mytologie okolo Riggse začala nabírat na hloubce. Je zničený tragickou smrtí své ženy, má sebevražedné sklony, je nevypočitatelný a jeho historie zůstává nečitelná. Asi působil jako ostřelovač ve Vietnamu, možná i v Laosu. Možná dokonce spolupracoval s CIA. Kdo ví? Jací vlastně ostřelovači jsou? Asi dost izolování, samotářští, jen málokoho si připustí k tělu. Ten nápad měl nesmírnou sílu. Joel Silver nutil Blacka, aby tento koncept neustále rozvíjel, čímž budoucí thriller získal mustr klasické „buddy movie“. Původní scénář měl 138 stránek a příběh končil explozí cisterny plné kokainu, který se začal jako sníh snášet na nápis Hollywood umístěný na vrcholu Hollywood Hills. Black postupně ubíral na akčních sekvencích, krotil míru násilí, původní závěr potlačil a daleko více se soustředil na humorný podtón i psychologii postav. Sám Donner si přál stálý přísun nových a nových dialogů. Přitom nezapomínal řešit velmi podstatnou věc. Herecké obsazení.

 

Australský export

Mel Gibson ve druhé polovině osmdesátých let ještě nebyl velkou filmovou hvězdou, ale každý bezpečně viděl, že míří nezadržitelně ke slávě. Ačkoliv se narodil v New Yorku, svou kariéru nastartoval v Austrálii, kam jeho rodiče a sourozenci emigrovali. Kultovní dvojice postapokalyptických snímků Šílený Max (1979) a Šílený Max: Bojovník silnic (1981) otevřela dveře do Hollywoodu nejen temperamentnímu herci, ale také režisérovi George Millerovi. Samotný Gibson se v blízkosti Donnera poprvé vyskytl v souvislosti s fantasy snímkem Jestřabí žena (1985). Tehdy ovšem nabídku na hlavní roli odmítl. Jednak za to mohly smluvní závazky, které herce přinutili vrátit se do Austrálie a dokončit poslední dílek rozjeté trilogie jménem Šílený Max: Dóm hromů (1985). No a pak tu byl ještě jeden nepatrný detail. Scénář k Jestřabí ženě herce vůbec neoslovil. I když mělo vedení Warner Brothers spoustu hereckých alternativ, Donner si stál pevně za svým. Mel Gibson tentokrát režisérovi košem nedal a postava Martina Riggse měla mít na jeho kariéru zcela zásadní vliv.

 

Charakterní herec

Měří úctyhodných 192 centimetrů a před Smrtonosnou zbraní byl znám coby skromný charakterní herec. To je Danny Glover. I jeho obsazení do role Rogera Murtaugha je dílem přičinění Richarda Donnera, který si herce vybral na základě excelentního výkonu v dramatu Purpurová barva (1985) režiséra Stevena Spielberga. Jakmile režisér svůj záměr předložil castingové manažerce Marion Dougherty, ta jen tak mimochodem konstatovala: „Víte, že jde o černého herce?“. Tehdy Donnerovi došlo, že žádná z postav ve scénáři nemá danou etnickou příslušnost. Když se nad tím zamyslíme, tak až na několik výjimek nejsou v celé čtyřdílné franšíze žádné vážně míněné rasistické narážky. Martin Riggs se ani jednou nezmiňuje o původu svého parťáka. Šlo vlastně o důsledek jednoho z rysů režisérovy povahy. Donner totiž rasismem krajně opovrhoval. Vyloženě útočně se scénář otírá jen o nacisticky založené padouchy z druhého dílu. Danny Glover s nabídkou neváhal ani vteřinu. Lákala ho spolupráce s Gibsonem a nejvíce mu imponovalo rodinné založení jeho postavy. Zamiloval se do humorných dialogů i do prvku krize středního věku, s nímž je jeho postava konfrontována. Legendární herecké duo bylo zkompletováno.

 

Sehraná parta

Kamerové zkoušky snad ani nemohly dopadnout lépe. Chemie mezi herci byla od počátku dokonalá. Nezúčastněný pozorovatel by přísahal, že Gibson a Glover spolu hrají od nepaměti. Kamera zůstávala běžet i v době, kdy přišel konec zkoušené scény, protože herci často spontánně pokračovali v rozvíjení dialogu nebo humorného gagu. Glover velmi intuitivně reagoval na Gibsona. Obratně pracoval s jeho nečekanými výstupy a dotahoval nadhozené vtípky k dokonalosti. Při pozdějším ostrém natáčení režisér Donner chvilku zvažoval, zdali nemá Gibsonovu živelnost a občasnou nevyzpytatelnost trochu krotit, ale nakonec ho nechal. Šlo o moudré rozhodnutí. Ona rozpolcenost a občasné záchvaty šílenství totiž zcela přirozeně dotvářely psychiku a komplexnost postavy Martina Riggse. Hotový Mad Max vytržený z osidel postapokalyptické budoucnosti, který opět získal svou ztracenou placku a bouchačku. Glover zase ztělesňoval člověka, s nímž se publikum může snadněji ztotožnit. Riggs byl tou divokou atrakcí, kdežto Murtaugh připomínal realisticky uchopeného otce od rodiny. Normálního chlapa, který se zaplete do extrémní situace. Aby tuto situaci Murtaugh vyřešil, musí použít tajnou zbraň v podobě Riggse. 

Bylo jaro roku 1986. Oba klíčoví herci podepsali smlouvy a castingové oddělení se mohlo zabývat obsazením dalších rolí. Za všechny jmenujme alespoň zákeřného padoucha skrývajícího se pod úsporným jménem Mr. Joshua. Toho si střihl Gary Busey. Málokdo ví, že tento fyzicky výrazný herec byl nominován na Oscara za výkon v životopisném snímku The Buddy Holly Story (1978). Od té doby však jeho kariéra spíše stagnovala a herec se pomalu topil v moři průměrných filmů druhé kategorie. Čest výjimkám, mezi něž se řadí u nás takřka neznámé drama The Bear (1984) a můj oblíbený vlkodlačí horor Stříbrná kulka (1985).

Busey se tou dobou nacházel ve výborné kondici. Výrazně zhubl a strašně si přál získat nějakou zápornou roli. Tehdy samozřejmě nemohl tušit, že filmoví sviňáci se stanou nedílnou součástí jeho budoucí kariéry. Buď jak buď, Gary Busey byl přijat na základě své výšky a schopnosti nasazovat opravdu nenávistné grimasy. V této přímočaré, nesmírně zlé postavě získal Martin Riggs rovnocenného soupeře, a o to šlo především. Mr. Joshua navíc dokázal opětovně nastartovat hercovu zaseklou kariéru. Je věčná škoda, že to Busey nikdy nedotáhl do té nejvyšší ligy, ale filmoví fanoušci si jeho zdařilých vedlejších rolí nesmírně váží. Energický polda v akční klasice Bod zlomu (1991), oportunisticky stavěný hajzl ze sci-fi pecky Predátor 2 (1990) nebo zelený mozek z filmu Přepadení v Pacifiku (1992), co Stevenovi Seagalovi nafluše do rybí omáčky. Myslím, že je z čeho vybírat.

 

Malý velký film

Řekněme, že rozpočet patnáct milionů nebyl zrovna velký. Warneři trochu ustoupili ze svých ambic a věřili ve schopnosti režiséra. I Joel Silver původně doufal v trochu štědřejší budget, neboť byl odjakživa fanouškem akčních scén, které zpravidla patří mezi ty nejdražší položky filmu. Honoráře pro herce naštěstí nepředstavovaly žádnou pohromu a tak mohl Donner investovat skoro každý dolar přímo do filmu.

Mel Gibson využil několik měsíců předprodukčních příprav pro rozvoj svých fyzických schopností. Pod dohledem koordinátora kaskadérů Bobbyho Basse absolvoval náročný trénink založený na posílení celého těla a výdrže. Bass má vojenskou minulost a je držitelem černého pásu v judu, což určitě přišlo vhod. Gibson se díky tomu naučil zacházet s rozličnými zbraněmi a bezpečným zacházením při jejich používání. Pod dohledem odborníků na bojové sporty se Gibson a Busey naučili základy capoeiry a brazilského jiu-jitsu. Tvůrčí tým došel k závěru, že právě tyto formy bojových sportů jsou ve filmech ještě značně neokoukané a mohou být tudíž pro diváky atraktivní. Tréninkový režim herci dodržovali i v pauzách mezi natáčením. Příprava na choreografii během závěrečného duelu zabrala necelé dva měsíce. Při ostrém natáčení pak Gibson a Busey fungovali jako perfektně naprogramovaný počítač.

Na řadu přišla i osobní asistence u policejního sboru Los Angeles (LAPD). Gibson a Glover sledovali práci důstojníků přímo v terénu. Řešení konfliktů, sbírání stop, zatýkání a další zajímavé pracovní úkony. Část oddělení LAPD dokonce po celou dobu úzce spolupracovala se štábem, aby si výsledné dílo udrželo jistou míru autenticity. Především tedy na místech činu. Donner během příprav opravdu nic nepodcenil a veškeré i zdánlivě nepodstatné detaily dotvářely celistvou tvář Smrtonosné zbraně.

 

Pohodička na place

Ne. Žádné pikanterie z natáčení Smrtonosné zbraně prakticky neexistují. Jen nekonečná pohoda a radost z natáčení. To začalo koncem léta roku 1986 a trvalo zhruba do poloviny listopadu. Štáb navštívil bezpočet lokací v Los Angeles a několik ateliérových scén zajistila studia Burbank. Richard Donner byl schopným profesionálem, který si respekt herců získával pozitivním přístupem, jasně kladenými požadavky a velkou mírou dobrosrdečnosti. Žádný řev, diktování příkazů ani povyšování. Od toho tu jsou jiní vládci režijního žezla. Samozřejmě došlo i na časté vtipkování před kamerou, nepovedené záběry a drobné přehmaty, ale jakmile zazněl povel „Akce!“, Gibson i Glover se ve vteřině ocitli v mysli svých postav. Pokud máte možnost zhlédnout nějaká archivní videa z natáčení, můžete se přesvědčit sami. Sám Shane Black, který si do poslední chvíle nebyl jistý výběrem herců, musel po několika návštěvách placu uznat, že Donner věděl moc dobře, co dělá.

Joel Silver si postupem let vybudoval pověst tvrdého producenta, který bedlivě dohlíží na každý aspekt natáčení a měl tendenci do všeho kecat a všechno řídit. Ostatně, brutální zákulisní bitva při vzniku snímku Poslední skaut by sama o sobě stačila na sepsání knihy. V průběhu natáčení Smrtonosné zbraně si však všechno dokonale sedlo. Silver akceptoval vizi režiséra a i když poctivě kontroloval denní záběry a na place byl pomalu častěji než doma, podporoval tvůrčí tým, seč mu síly stačily. Osobně si jen prosadil o trochu více akce a některé plánované scény obohatil svými nápady. Například auto sražené autobusem vyplynulo z jeho momentální pohnutky. Původně měl padouch s vozem plným drog pouze narazit do budovy, ale Silver tomu dodal spektakulární efekt. Nakonec tedy došlo na Blackův „kokainový sníh“, byť se tak nestalo pod kopcem Hollywood Hills.

 

Nejistá očekávání

S blížícím se návalem nezbytných postprodukčních úprav začaly novinové plátky plnit spekulace o novém filmu Richarda Donnera. Očekávání byla různorodá. Buď půjde o propadák, nebo režisér překvapí. Nic mezitím nepřipadá v úvahu. Tehdejší pochybnosti novinářů se dají pochopit. Kromě prvních dvou dílů Supermana (1978-1980) neměl Donner v zásobě žádný další film stojící na akci. Danny Glover hrát jistě uměl, ale jeho jméno nepatřilo mezi opravdové tahouny doby, což je nutné zdůraznit. Podobný příměr lze aplikovat i na Mela Gibsona. Herec byl stále brán jako ten Australan, co se snaží prorazit v Hollywoodu. Joel Silver však zůstával nanejvýš klidný. Natočený materiál byl jednoduše skvělý. Stačilo ho jen sestříhat, náležitě ozvučit (oscarová nominace) a ozdobit pořádnou hudbou.

Střihač Stuart Baird to neměl zrovna snadné. S Donnerem už několikrát pracoval a moc dobře věděl, že mu bude ve střižně opět dýchat na záda. Donner měl ve zvyku sledovat svou práci až do úplného konce a na Smrtonosné zbrani mu obzvláště záleželo. Tentokrát měl v patách i asistenta Silvera, což pro Bairda znamenalo další důvod ke stresu. Při skládání filmu se dbalo především na plynulé tempo vyprávění. Nikdo nestál o tříhodinový film prošpikovaný hluchými pasážemi. Z filmu tak vypadla poměrně značná část scén ze soukromí hlavních hrdinů. Riggs ve svém karavanu hledící zamyšleně na televizi nebo vtipné scénky z domácnosti Murtaugha. Je toho podstatně víc a některé vystřižené úseky si můžete dohledat na internetu. Nejsou vůbec špatné. Plán udržet stopáž pod hranicí dvou hodin vyšel trojici mužů na jedničku. Před retrospektivní pitvou filmu si dáme ještě svižnou jam session s pány hudebníky.

 

Dirigent a rocker

Nebýt vkladu kytarové legendy Erica Claptona, finální soundtrack by v mnohém připomínal kopírku hudby použité později ve Smrtonosné pasti. Michael Kamen byl tou dobou časově značně vytíženým hudebním skladatelem. Sotva skončil s komponováním pro kultovní fantasy Highlander (1986), už pracoval na „Zbrani“ a před sebou měl ještě „Past“. Není tedy tak těžké vyvodit, proč si jsou některé hudební motivy mezi oběma snímky tolik podobné. Naštěstí tu byli zmíněný Clapton a saxofonista David Sanborn, kteří filmu dali další rozměr. Natáčení hudby šlo pěkně od ruky, neboť Clapton už s Kamenem spolupracoval na seriálu Edge of Darkness (1985) z produkce britské BBC. Kytarové, bluesově laděné figury podbarvují postavu Martina Riggse, kdežto saxofon se vyskytuje hlavně v přítomnosti Rogera Murtaugha. Díky práci všech tří umělců je hudba snadno identifikovatelná a pevně rámuje celou sérii. Ještě zmiňme v Americe populární skladbu „Jingle Bell Rock“ od Bobbyho Helmse použitou v úvodní titulkové sekvenci.

 

Dvojitá síla

Městem Los Angeles zmítá chaos. Nová zločinecká organizace Shadow Company, složená z bývalých armádních špiček, dodává do ulic města obrovské množství heroinu. Tvrdé drogy dostanou na scestí i mladou Amandu Hunsaker (Jackie Swanson) zapletenou do prostituce a pornografie. Omámená drogou plující krevním řečištěm spáchá dívka sebevraždu skokem z výškové budovy. Její zdrcený otec Michael Hunsaker (Tom Atkins) za vietnamské války zachránil život svému kamarádovi. Tím je nynější policejní seržant Roger Murtaugh (Danny Glover). Čerstvý padesátník toužící po klidu a spokojeném rodinném životě. Hunsaker od svého kamaráda žádá protislužbu za záchranu života, která spočívá v dopadení a ideálně zabití všech, kteří mají něco společného se smrtí Amandy. Nebude to snadný úkol a Murtaugh navíc musí řešit ještě jeden problém. Jako parťák je mu přidělen Martin Riggs (Mel Gibson) z oddělení narkotik. Jde o neřízenou střelu, s níž nechce nikdo pracovat. Riggs totiž podle všeho není normální a trpí sebevražednými sklony.

I z dnešního pohledu zůstává stát rozum na tím, co všechno Richard Donner dokázal nacpat do sto deseti minutové stopáže. V průřezu necelých dvou dní, do nichž je vměstnán děj, se toho odehraje opravdu hodně. Murtaugh se seznámí s Riggsem, zabijí společně pár lidí, dojde k pozvání na večeři, během níž Riggs flirtuje s dcerou Murtaugha. Do toho tu máme únos té samé dcery, exploze, přestřelky, helikoptéru, mučení, kamarádské popíjení piva a útok psa na kocoura. Smrtonosná zbraň je pouťovým balónkem nafouknutým k prasknutí, a přesto nepůsobí přeplácaně. Všechny ty honičky a exploze tu už byly stokrát předtím, včetně vyjednávání s únosci nebo záchrany na poslední chvíli. Film Richarda Donnera má však k dispozici hned dva výrazné taháky. Postavy, na kterých nám citelně záleží, a svojský režijní styl založený na pečlivě dávkovaném tempu, kde se každý přísun násilí a střelby objeví v ideálně vybraném okamžiku.

Když zmiňuji postavy, mám tím přirozeně na mysli ústřední duo hrdinů. Síla zde pramení z jejich kontrastu. Jakoby neustálé tření těch dvou poldů odráželo druhou tvář filmu plnou chaosu a násilí. Jde o často používaný koncept, ale Shane Black do něj díky vybroušeným dialogům dokázal přinést svěží vítr. Nedá se to sice ověřit, ale scénárista našel pravděpodobně inspiraci ve snímcích 48 hodin (1982) a Policajt z Beverly Hills (1985). I zde je určitá rovina děje založena na nepravděpodobném partnerství, přičemž Black z této premisy těží maximum a roubuje na ní svůj těžko napodobitelný literární styl. Roger Murtaugh je stárnoucí polda, který sází na rozum a snaží se každý pracovní den přežít bez úhony. Martin Riggs zase připomíná šílence, jenž navíc kašle na to, zda se dožije dalšího dne. Murtaugh je výrazně starší než jeho energií nadopovaný kolega. Na druhou stranu, Murtaugh má všechno. Dům, jachtu a milující rodinu. Riggs o všechno přišel. Tragickým způsobem ztratil svou ženu, je osamělý a reálně pomýšlí na skoncování se životem. Murtaugh jde do každé akce s chladnou hlavou, ale Riggs nedbá na bezpečí, neboť jeho vlastní život stojí na sekundární úrovni. Murtaugh je černý, Riggs bílý.

Všechny fyzické a především povahové odlišnosti pomalu dospějí ke kompromisu, jehož těžiště leží v etice, kterou sice Murtaugh i Riggs vnímají každý po svém, ale respektují ji oba. Jde o kouzlo. Jedno z velkých tajemství tohoto filmu, kde vývoj postav zásadním způsobem ovlivňuje míru zábavy. Komediálně laděné rodinné scénky z domácnosti starostlivého Murtaugha a hlaveň zbraně v ústech slzícího Riggse nemohou více zdůrazňovat odlišnost světů obou hrdinů, a přesto spolu vlivem zásadního dějového obratu navážou spolupráci založenou na důvěře. Po únosu dcery se věc stává osobní a protože Riggs je empatická bytost a ví moc dobře, co ztráta milované osoby znamená, nemůže nechat svého partnera na holičkách. Jeho oslabený pud sebezáchovy z něj činí „smrtonosnou zbraň“. Náhle jsou oba hrdinové spojeni pouty chlapáckého přátelství, které nenaruší ani společně prožité mučení, fyzická zátěž a ultimátní souboje muže proti muži. Hořící kulisy a akční sekvence vyplouvají na povrch pouze tehdy, když spolu dvojice policistů nepracuje na budování vztahu. Toto cyklické střídání rytmu nám účinně pomáhá splynout s Murtaughem a Riggsem při řešení případu.

O co víc ústřední dvojice hrdinů dominuje plátnu svou přitažlivostí a vnitřním pnutím, tím méně zajímavými se stávají záporáci. Generál Peter McAllister (Mitchell Ryan) je šablonovitý padouch, který se s jistým Hansem Gruberem (Alan Rickman) nemůže vůbec poměřovat. Nejde ani o stejnou váhovou kategorii. McAllister trousí obligátní drsné hlášky, prahne samozřejmě po moci a penězích, a v okamžiku, kdy se začne grilovat ve svém vlastním autě, divák na něj zapomene. Naštěstí je tu oddaný nohsled Mr. Joshua (Garry Busey). Nemá rád poldy, nesnáší Vánoce a jeho ruce jsou patrně z azbestu, neboť s ním nepohne ani plamen ze zapalovače, kterým mu generál flambuje ruku, aby před zákazníky zdůraznil nebezpečnost své zločinecké organizace. Monstrózní fyzická přítomnost tohoto blonďatého ďábla s výrazným předkusem dokonale zastiňuje svého šéfa. Garry Busey patří bezpečně mezi stěžejní rozpoznávací znaky první Smrtonosné zbraně.

Richard Donner dokázal vystavět nesmrtelný pomník osmdesátých let, v němž je příběh nadřazen akci, která plní funkci akcelerátoru posouvajícího přátelský vztah dvou mužů na vyšší úroveň. Samotná akce je přehledná a řemeslně skvěle zmáknutá, přičemž svou přepáleností a občasným vytržením z reality nepopírá dobu, ve které vznikla. Ale to je v naprostém pořádku. Násilí a přestřelky se stávají jakousi surrealistickou ozdobou, protože základní energie filmu pramení z příběhu. To v zásadě platí i pro padouchy, kteří, jak se zdá, nemají žádné racionální hranice a chladnokrevně ničí vše, co jim stojí v cestě. Právě taková míra nebezpečí ale v důsledku zvyšuje strach o hlavní hrdiny. Funguje to, a funguje to i u diváckého spektra, jež běžně akční žánr nevyhledává. Klíčová symbióza scénáře, hereckého obsazení, dovedností Richarda Donnera a odvážných kaskadérských kousků dala vzniknout jednomu z nejpůsobivějších akčních filmů nejen osmdesátých let.

 

Okamžitá klasika

Oficiální premiéra filmu je datována na 6. března 1987. Smrtonosná zbraň se na prvním místě žebříčku udržela krásné tři týdny. Šlo o jednu z těch vzácnějších výjimek, kdy film velebí kritika a zároveň má skvělé tržby. Výsledných sto dvacet milionů dolarů myslím hovoří za vše. Bez zajímavosti jistě nezůstává fakt, že Smrtonosná zbraň se navzdory „erkovému“ rattingu a poměrně velké míře vulgární mluvy stala postupem let ryzí rodinnou zábavou. Takový ten krásný popcornový biják, k němuž se v sobotu večer svalí celá rodinka a užívá si notoricky známé repliky. Film rovněž výrazně pomohl posunout akční žánr na novou úroveň. Z psychicky labilních hrdinů se v devadesátých letech stala norma. Každá další „buddy movie“ se chtě nechtě musela nejprve vypořádat s dvojicí Glover a Gibson. Když jsme u toho, tak Roger Murtaugh se bezpečně zařadil mezi nejslavnější postavy Dannyho Glovera. Naproti tomu Mel Gibson naplno prorazil a v dalších letech úspěšně dokázal, že není jen zdatným hercem, ale také fenomenálním režisérem.

Jsou tu ovšem i temnější aspekty rychle nabytého úspěchu. Shane Black napsal scénář i pro druhé pokračování, do něhož zakomponoval smrt Martina Riggse. Tohle ovšem Warneři nemohli připustit. Management dobře věděl, že v rukou drží pozvolna se rodící franšízu a proto byl Black nakonec odvolán. Z jeho scénáře bylo použito jen torzo, které posléze obalil scénárista Jeffrey Boam. Pro Blacka šlo o bolestivé dloubnutí do žeber. Warner Brothers opustil v nepřátelské náladě a později, během práce na snímku Poslední skaut, výrazně ochablo i jeho přátelství s Joelem Silverem. Scénárista Shane Black byl jeden čas naštvaný na celý svět a svou frustraci utápěl v drogách a alkoholu, což ho stálo i vážný vztah. Dnes je však nad věcí a zásadně si vybírá projekty, nad kterými může mít plnou kontrolu. Tedy scénář, režii, herecké obsazení a vůbec vše, co souvisí s tvorbou filmu.

 

Zdařilá série

Jsem nepokrytým obdivovatelem všech čtyř dílů Smrtonosné zbraně. Druhý díl dle některých fandů dokonce překonává ten první, což je vzácnost, která popírá staré známé rčení: „Dvojky stojí za hovno!“ Jistě, drobné chyby se najdou. Třetí díl má asi nejslabšího záporáka a „čtyřka“ zase neví, zdali chce být komedií nebo akčním filmem, nehledě na přítomnost Chrise Rocka, jehož afektovanost značnou část publika vytáčí. Já tohle házím za hlavu a moc dobře vím, proč celá série drží tak skvěle pohromadě. Je za tím stabilita a sounáležitost. Až na menší obměny zůstalo jádro celého tvůrčího týmu po celá léta stejné. Můžete si pustit libovolný díl a bezpečně víte, že režii krotí Richard Donner, na proces vzniku dohlíží Joel Silver, o hudbu se dělí Kamen s Claptonem a v ústředí všeho dění stojí Danny Glover a Mel Gibson, které na dlouhé cestě doplnil nenapodobitelný komediant Joe Pesci a sebevědomá Rene Russo. Pokaždé, když se všichni aktéři sešli u dalšího pokračování, bylo to jako návrat domů. Do prostředí, kde panuje pohoda a vřelé vztahy.

Ani Warner Brothers se ke svému rodinnému stříbru nikdy nechovali macešsky. Po poslední klapce ukončující natáčení Smrtonosné zbraně 3 (1992) rozdal managment svým miláčkům sedm klíčků od zbrusu nových Range Roverů. Důkaz vděku za odvedenou práci. Vozem z placu tak kromě Gibsona a Glovera odjel mimo jiných i Joe Pesci, Rene Russo nebo kormidelník Richard Donner. Jak Terry Semel po letech vzpomínal: „Těch necelých čtyři sta tisíc za nová auta nás nepálilo. Vzhledem k faktu, že třetí díl vydělal celosvětově přes tři sta dvacet milionů dolarů, šlo opravdu o drobné.“

Co napsat závěrem? Tam, kde akčnímu žánru často dochází dech, přichází Smrtonosná zbraň se silnými postavami a jejich osobními životy, které každý další díl pozvolna rozvíjí. Akční žánr nemusí vždy stavět na emočním náboji, ale Smrtonosná zbraň tento přístup úspěšně popírá. Respektuje akci jako takovou a dělá z ní opulentní kulisu, pod jejímž povrchem není skryto obsahové prázdno, ale podstata životních aspektů a vše, co život jako takový obnáší. Od rodinných trampot až po osobní selhání. V jádru půjde pořád o čtyři akční filmy ze staré školy, které vznikly proto, aby v kině pobavily své publikum. Avšak ona poctivost a radost z natáčení se jako příslovečná nit táhne celou sérii, a právě tím se tyto filmy tak liší od svých souputníků. Když něco děláte poctivě a srdcem, většinou neminete cíl. Na počátku téhle skvělé jízdy stála první Smrtonosná zbraň!   

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

---